Mnozí fanoušci doktora Proktora bezpochyby s napětím vyhlíželi den, kdy se jim do rukou dostane výtisk oněch stále zmiňovaných ZJEVN – tedy Zvířat, jejichž existence vás nepotěší. Objemný svazek sice zůstává nadále ukryt před zrakem veřejnosti, doktor Proktor se však rozhodl prolomit alespoň některá z tajemství, která před námi policie a úřady skrývají. Českým čekatelům se to sice splnilo o osm let později než jejich norským kolegům (Norové se před pěti lety dokonce dočkali putovní výstavy exemplářů ZJEVN), ale hlavní je, že Senzační sbírka zvířat doktora Proktora letos konečně vychází i u nás.

Tento netradiční atlas zvířat je určen dětem starším osmi let a doplňuje Nesbøho úspěšnou knižní řadu o bláznivém vynálezci doktoru Proktorovi a jeho malém příteli Bulíkovi. Přestože Senzační sbírka zvířat nejspíš udělá největší radost právě těm, kteří již Proktora znají (v předmluvě se dočteme, že doktor Proktor vycházel z výše uvedené knihy sepsané Bulíkovým dědečkem, kterou protagonisté v jednotlivých dílech série opakovaně zmiňují), na ostatních příbězích je nezávislá. Lze ji tedy číst i samostatně, bez předchozí znalosti Proktorových a hlavně Bulíkových dobrodružství. V takovém případě možná přivede nejedno dítě (a nejednoho rodiče) k četbě celé série.

U všech třiadvaceti tajemných, ne-li strašidelných tvorů je uveden český a latinský název, zařazení, rozšíření a popis. Dočteme se také o jejich výskytu v Norsku, což bohužel českým čtenářům v některých případech nic moc neřekne. Je ale pochopitelné, že norský rodák doktor Proktor do své knihy tyto informace zahrnul, přizpůsobení českému prostředí by postrádalo smysl. Nejobsažnější část každé dvoustránky věnované jednomu zvířeti tvoří vysvětlivka, proč nás jeho existence nepotěší. Text doplňuje řada nákresů, poznámek a fotografií.

Pro začátek je na místě upozornění, že v případě českého vydání Senzační sbírky zvířat se opravdu vyplatí nesoudit titul podle obalu, ten totiž vyhlíží nevinněji než obsah. Kresby Pera Dybviga, již tradičně spojené s doktorem Proktorem, v Senzační sbírce doplňují ilustrace Taylora Whitea: o poznání děsivější, kombinované s fotografií, skoro by se chtělo říct realistické. Ty však na rozdíl od norského originálu na obálce nespatříme a slabším povahám tedy mohou po neuváženém otevření knihy způsobit šok. Znalci však vědí, s jakou sortou zvířat budou mít tu čest, proto by takovou konfrontaci měli ustát bez vážnějších následků. Titulní strana českého vydání navíc barvami nápadně (či záměrně?) přípomíná Fantastická zvířata a kde je najít, titul podobného ražení z dílny J. K. Rowlingové – tedy vlastně Mloka Scamandera –, což může být zavádějící.

V souvislosti s tím některé zlé jazyky napadne, že doplňkové tituly k dětským knižním sériím jsou pro autora způsobem, jak si s co nejmenším úsilím přihřát polívčičku komerčního úspěchu, a že Nesbø tak trochu kopíruje svou veleúspěšnou ostrovní kolegyni. Srovnání se zřejmě ubránit nelze. Nesbø ale vytvořil svébytné dílo s vlastními pravidly, prošpikované seversky drsným humorem, které si nálepku kopie rozhodně nezaslouží. A co se týče doplňkových knih, ať už je původní impuls k jejich vydání jakýkoliv, nikdo jim nemůže upřít jednu krásnou vlastnost: umožňují nahlížet do magického světa nezávisle na konečnosti příběhů či celé série. V případě Senzační sbírky zvířat to platí dvojnásob. Nesbø různými způsoby provazuje fantazii s realitou, tvoří mezi nimi pomyslné můstky, po kterých mohou zejména děti v určitých momentech běžného života snadno přecházet. U dospělých, jak už to tak bývá, to platí spíš naopak.

Schopnosti některých zvířat mohou dětem objasnit záhady, které kolem sebe spatřují, vlastnosti jiných pro změnu pobaví rodiče, pokud jim dokonce neposlouží jako výchovný prostředek. Do první skupiny by se dal zařadit třeba nehtolosos žlutý (Salmoides suga suga, s. 28), který „disponuje enormními ústními svaly“ a má „slabost pro mužské palce u nohou“. Nejeden malý čtenář už jistě někdy dumal, proč má jeho děda takové podivně zažloutlé nehty na prstech u nohou. Že by ho snad v mládí napadl právě nehtolosos? A proč to vlastně v neděli ráno na ulicích ve městě tak smrdí? A kde se tam pořád berou ty hromádky nedopalků? Na tyto a jim podobné otázky nabízí Senzační sbírka zvířat vskutku nevšední odpovědi.

Nesbø ale myslí i na čtenářský doprovod, dospělí tedy mohou kromě hravého humoru a nápaditých hyperbol ocenit i vtipné narážky na (historicko-)společenské souvislosti: nejspíš nebude náhoda, že populace bankosupa islandského (Vultura leskyrus, s. 42) se v Norsku rozrůstala především v Oslu až do podzimu 2008 nebo že slunéčko hroší (Hippo agressus, s. 50) vylučuje páchnoucí sekret, který v lidech podněcuje agresivitu, například na fotbalových stadionech či v televizních diskusních pořadech.

Narazíme samozřejmě i na zvířata, jejichž existence by potěšila vážně málokoho. Například takový bazidiobolus noční (Basidiobolus tyrannus domesticus, s. 46) nahání opravdovou hrůzu. Skrývá se pod postelemi a v přítmí dalších temných koutů domácností, s rostoucím nepořádkem sílí jeho apetit a je schopný pozřít i celého člověka. Musím přiznat, že při pohledu na jeho děsivou tlamu jsem pocítila vděk, že na mou čurbesajdu kdysi postačila paní Láryfáry. Na druhou stranu dnešní moderní děti, zocelené neúprosnou grafikou počítačových her a speciálními efekty akčních filmů, snesou čím dál tím drastičtější výjevy – a jsou na ně tedy potřeba čím dál tím silnější páky. Hrozby typu pojídání lidí jsou pro děti poměrně abstraktní a na zastrašení bazidiobola navíc kromě uklízení zabírá hned několik jednoduchých triků: rozsvícená lampička, důrazná domluva či hlasitá četba.

Obecně vzato jsou ale zvířata v Proktorově sbírce povětšinou roztomilá nebo nechutná (nejlépe obojí zároveň). Jejich odpudivost nutně nemusí být nežádoucí, vždyť – ruku na srdce – kdo z nás se v nějakých těch nechutnostech jako dítě alespoň trochu nevyžíval? V neposlední řadě si Senzační sbírka zvířat zaslouží pozornost díky jedné své na první pohled nepříliš nápadné rovině. I přes drsný háv má kniha totiž neobyčejně křehkou stránku: najdeme v ní zvířata, kterým činí potíže říkat „ne“, která se ráda nechávají hladit, potřebují neustále o všem ujišťovat nebo se straní lidí, které moc neznají nebo nikdy neviděla. Nesbø apeluje na nejistoty, s nimiž se patrně potýká i spousta jeho malých čtenářů. Podivná zvířata pro ně mohou být připomínkou, že v tom nejsou sami, že zvláštní chování má většinou nějaký důvod a že i zdánlivě hroziví tvorové si možná zaslouží pochopení.