Autorská dvojice José-Louis Bocquet a Catel Mullerová se českým čtenářům představila už v roce 2017, kdy se mohli jejím prostřednictvím seznámit s příběhem pařížské múzy Kiki z Montparnassu. Nyní přišla řada na další z významných žen meziválečné Francie – Josephine Bakerovou. Pokud se podíváme na společnou práci těchto autorů, zjistíme, že výběr hlavní hrdinky nebyl náhodný. Bocquet se totiž rozhodl vytvořit sérii portrétů žen, které byly nejen krásné, ale především představovaly zásadní milník ve francouzské kultuře i historii a na svou dobu byly nezvykle emancipované. Je tedy nasnadě, že po Édith Piaf, Olympe de Gouges a Kiki z Montparnassu došlo také na americko-francouzskou „dračici“.

Josephine Bakerová (1906–1975), vlastním jménem Freda Josephine McDonaldová, byla původem americká tanečnice, zpěvačka a herečka. Proslavila se především svými komickými grimasami a ztřeštěným tanečním projevem. Již v útlém dětství pracovala jako služebná, školu navštěvovala údajně pouze šedesát sedm dní a nejraději ze všeho tančila a chodila na divadelní představení do Booker T. Washington Theatre. Poprvé se vdala ve svých třinácti letech, ale příjmení Bakerová, pod nímž je známá, získala až díky svému druhému muži, kterého si vzala pouhé dva roky po prvním sňatku. V šestnácti letech dostala první významnější angažmá v rámci revue Shuffle Along, s nímž objela velkou část Spojených států včetně New Yorku.

Přestože měla Josephine u amerického obecenstva značný úspěch, a to především díky svému komediálnímu talentu a nevyčerpatelné energii, pro bílou honoraci nebyla ničím jiným než „černotou k pobavení“. Zvrat nastal v roce 1925, kdy odplula s Černošskou revue do Paříže, kterou si svým projevem okamžitě a naprosto podmanila. Okouzlila také mnoho světově významných mužů, s nimiž navazovala v různé míře vážné vztahy. V následujících letech Josephine procestovala se svými představeními doslova celý svět a stala se tak první černošskou superstar.

Za války se aktivně angažovala ve francouzském odboji a neúnavně bojovala proti rasové segregaci, jíž ve své domovině sama trpěla. I z toho důvodu si po válce adoptovala celkem dvanáct sirotků různé pleti a vyznání ze všech koutů světa a založila tzv. Duhový kmen. Téměř pohádkový život však neměl dlouhého trvání a Josephine se i s celou rodinou dostala do finančních problémů a musela prodat svůj zámek v Milandes. I přes četné vzlety a pády si Jo zachovala životní elán a živočišnou energii až do konce svých dnů, a stala se tak právoplatnou ikonou Francie 20. století.

Komiksová biografie s prostým, ale všeříkajícím názvem Josephine Bakerová mapuje život této energické umělkyně takřka minutu po minutě. Děj se začíná odehrávat už v momentě seznámení jejích rodičů a pokračuje narozením malé Fredy Josephine v témže roce. Počínaje touto chvílí čtenář propadá spletitému příběhu rozverné holčičky, jejíž dětství je poznamenáno komplikovanými vztahy v rodině, předčasnou dospělostí a rasistickým chováním okolí. Krůček po krůčku můžeme sledovat slibně se rozvíjející kariéru nadané Josephine, která si jde tvrdošíjně za svým snem, ač jí život a především okolí hází pod nohy nemálo klacků. Houževnatost mladé exotické krásky, která se vypracovala v emancipovanou ženu, hájící lidská práva, je vskutku inspirativní.

Komiks věrně zachycuje nejen rasové napětí v Americe a zvláštní vztah Josephine s matkou, která dceři zřejmě závidí, ale také atmosféru meziválečné pařížské avantgardy a její představitele, jimž osobnost nezkrotné Jo učarovala. Mezi její obdivovatele patřili například Georges Simenon, Le Corbusier, Jean Cocteau nebo Picasso. Značná část komiksu se věnuje právě boji Josephine proti rasismu a tomu, jak se angažovala ve francouzském odboji. Kruh se přirozeně uzavírá její smrtí v roce 1975, pouhé dva dny po úspěšném návratu na „prkna, která znamenají svět“.

Stejně jako v případě Kiki z Montparnassu i zde zvolila Catel Mullerová jednoduchou černobílou kresbu, která však příhodně dokresluje atmosféru děje. Opět je nutné ocenit důkladnou propracovanost vyobrazení známých tváří, které jsou rozpoznatelné na první pohled (například výrazný nos a dýmka u Simenona). Skvěle je zachycena také samotná Josephine, jejíž proslulou šilhající grimasu nelze přehlédnout. Kresby jsou hravé a důvtipné, a v kombinaci s jednotlivými replikami tak celé dílo působí téměř jako film.

Komiks je rozdělen do různě dlouhých kapitol dle určitých časových údobí a lokalit, v nichž se odehrávají. Někdy je od sebe dělí pouhý rok, jindy i několik let, vždy ale zachycují to podstatné. Samotný příběh je vhodně doplněn o přehlednou časovou osu jednotlivých událostí, podrobné medailonky důležitých osob Josephinina života (mezi nimi Grace Kellyové, Charlese de Gaulla či Fidela Castra) a celé dílo zakončuje krátké pojednání o Duhovém kmeni, jehož autorem je Jean-Claude Bouillon-Baker, jeden ze synů Josephine Bakerové.

Na první pohled je jasné, že práce na této biografii byla z hlediska rešerší časově náročná. Bocquet jednotlivá fakta konzultoval mimo jiné právě s Jean-Claudem, a dostal se tak i k dosud neznámým informacím, které posléze do komiksu zapracoval. Mezi ně patří například Josephinin projev během slavného Pochodu na Washington za práci a svobodu v roce 1963, kde si jako jediná žena vzala slovo. Tento projev si tak čtenáři mohou vůbec poprvé v historii přečíst právě v této komiksové biografii, která si dala za cíl detailně a bez příkras vylíčit životní příběh další z významných ženských osobností Francie, což se jí beze zbytku podařilo. Po Kiki z Montparnassu se tak jedná o další komiks, který stojí za to mít v knihovně.