V souvislosti s oslavami stého výročí narození režiséra Ingmara Bergmana přijel do Prahy švédský novinář, filmový vědec a spisovatel Hynek Pallas (nar. 1975 v Praze), aby divákům představil svůj dokumentární film Trespassing Bergman (2013). Snímek vychází ze švédské televizní série Bergmans video, v níž významné osobnosti světového filmu (Ang Lee, Michael Haneke, Woody Allen, Lars von Trier, Francis Ford Coppola a další) vyprávějí o svém pohledu na jednoho z nejzásadnějších režisérů historie. Mnohé z celebrit v rámci projektu zamířily i do legendami opředeného sídla na ostrově Fårö a kamery zachytily jejich bezprostřední reakce při návštěvě domova slavného režiséra. Hynek Pallas s kolegyní Jane Magnusson poté nasbíraný materiál zpracovali také do podoby celovečerního filmu. Co je k nápadu přivedlo, jak oslovení režiséři a herci reagovali a jaký je rozdíl ve vnímání Bergmana ve Švédsku a ve světě?

iLiteratura: V mládí jste založil časopis věnovaný filmu s názvem Ingmar, později jste spolupracoval na televizní sérii Bergmans video a v současnosti promítáte po celém světě svůj snímek Trespassing Bergman. Zdá se tedy, že režisér Ingmar Bergman je něco jako vaše celoživotní téma. Je to pravda?
Hynek Pallas: Ano i ne. Vyrostl jsem ve švédské Uppsale, což je univerzitní město, kde se odehrávají Bergmanovy knihy a jeho nejznámější film Fanny a Alexander. Vzpomínám si, že když mi bylo pět nebo šest, rodiče mě vzali na natáčení tohoto filmu! Jako šestnácti- nebo sedmnáctiletý jsem se pak začínal zajímat o kinematografii, mimo jiné o Bergmana, jenže ve videopůjčovnách měli jen pár nejznámějších titulů. Ve škole se o filmu nemluvilo vůbec.

Potom jsem se odstěhoval do Paříže a zjistil, že v kině za rohem probíhá festival Bergmanových filmů. Ptal jsem se: Jak dlouho trvá ten festival? Týden, dva? A oni: Ten trvá pořád. Tehdy jsem začínal chápat, že je Bergman v zahraničí větší postava než ve Švédsku.

Později jsem žil v Praze, Bergmana tu dávali v televizi a čeští kamarádi se mě na něj hodně vyptávali, mysleli si, že když jsem ze Švédska, budu o něm všechno vědět.

Několik let na to jsem začal film studovat. Na univerzitě přednášela profesorka Maaret Koskinen, největší odbornice na Bergmana vůbec; její skvělý seminář jsem absolvoval dvakrát. Takže Bergman byl vždycky někde v pozadí.

Předtím jsem ale ještě studoval mezinárodní migraci a etnické vztahy. Nějaký čas jsem žil i v České republice, pracoval jsem na různých projektech okolo Romů. I když jsem filmový kritik, po dokončení Bergmana jsem minulý týden vydal druhou knihu o migraci. Z venku je to asi zvláštní kombinace.

iLiteratura: Jaké je pozadí vzniku filmu Trespassing Bergman?
Hynek Pallas: V roce 2010 jsem přijel na ostrůvek Fårö, kde Bergman od šedesátých let žil a kde i umřel, protože jsem tam měl přednášet na jednom bergmanovském festivalu. Dostal jsem tehdy možnost navštívit jeho dům včetně televizního pokoje, který vidíte i ve filmu: jsou v něm regály plné videokazet, populární kultura, Hollywood – připadal jsem si tam jako ve videopůjčovně z osmdesátých let.

Z toho vznikla myšlenka vytvořit seriál pro švédskou televizi, který se vysílal poprvé v roce 2012. V každém díle vystupuje někdo z režisérů či herců z Bergmanových videokazet. Později jsme z toho sestříhali celovečerní film.

iLiteratura: Věnujete se Bergmanovi dál?
Hynek Pallas: Ve Švédsku jsou lidé, kteří se živí jako experti na Bergmana. K těm já rozhodně nepatřím a i názvem filmu Trespassing Bergman (velmi volně lze přeložit jako „neoprávněné narušování Bergmana“) tak trochu pomrkáváme na diváky, protože to, co jsme udělali, není ve Švédsku úplně comme il faut: spojili jsme Bergmana s populární kulturou a Hollywoodem, natáčeli jsme v jeho domě – v kruhu expertů to nebylo úplně dobře přijaté.

I když mám Bergmana důkladně nastudovaného, můj pohled na filmovou kulturu je jiný, stejně jako mé spolurežisérky Jane Magnusson: nemyslíme si, že dobrý film znamená automaticky jen evropský Art House. Ingmar Bergman se zajímal o film obecně, včetně toho hollywoodského.

iLiteratura: Jednalo se v případě dokumentů Bergmans video a Trespassing Bergman o vaši první režisérskou zkušenost? Jak se vám pracovalo v režisérské dvojici?
Hynek Pallas: Ano, dřív jsem na filmech různě spolupracoval, ale tady jsem poprvé režíroval. Na spolupráci ve dvojici se všichni ptají, například rakouský režisér Haneke se nám smál a říkal, že takhle natáčet nejde. Ale byla to skvělá zkušenost. Když jsme připravovali seriál, prošli jsme Bergmanovy videokazety, na základě mých znalostí jeho díla a filmu vůbec jsme napsali seznam režisérů a herců, které chceme kontaktovat, a připravoval jsem k jednotlivým dílům úvody.

Jane měla zase znalosti z televize, kde dlouhá léta pracovala, takže jsme se dobře doplňovali. I na dramaturgii filmu jsme dělali spolu. Jako spisovatel rád pracuju sám, ve filmu a v televizi je na druhou stranu výhoda, když spolupracujete, máte možnost nápady hlídat a diskutovat o nich.

iLiteratura: Jak režiséři reagovali, když jste je kontaktovali?
Hynek Pallas: Vyhledávat kontakty někdy bylo těžké, ale pamatuju si třeba, jak se mi ozval přímo Alejandro Iñárritu a psal, že už byl jednou na Fårö, ale Bergmanův dům nenašel. Místní totiž Bergmana chránili, dokud tam žil, takže když ho někdo hledal, nepomohli mu, říkali: to musíte jinam… A tak byl teď Alejandro štěstím bez sebe.

Zajímavé byly silné reakce, když lidé přijeli přímo na Fårö: Iñárritu, Haneke a další. Claire Denis, jak můžete vidět ve filmu, se třeba bála do Bergmanova domu vejít.

iLiteratura: Překvapilo vás natáčení něčím?
Hynek Pallas: Dělal jsem dlouhá léta filmovou žurnalistiku, což je dost strašná práce: novinář jede na festival, kde režisér nebo herec prodává svůj poslední produkt, nový film. Novinář dostane s pěti dalšími patnáct minut této propagace.

Setkání s režiséry a herci v rámci přípravy seriálu byla úplně jiná, dostal jsem se domů k lidem, které jsem celý život obdivoval. Například F. F. Coppola s námi mluvil o svém vztahu k Bergmanovi i o své kariéře – kdybychom použili celý ten materiál, je to na samostatný dokument o Coppolovi. Při tomto i při dalších rozhovorech bylo jasné, že oslovení lidé jsou rádi, že pro jednou můžou mluvit o filmu a o filmové kultuře, nejen prodávat poslední film.

iLiteratura: Co je s Bergmanovým domem na Fårö teď, je z něj památník?
Hynek Pallas: Bergman chtěl, aby se dům po jeho smrti prodal. Někteří lobbovali, aby jej koupila vláda. Tehdy se ale ukázalo, jak málo Švédové chápou Bergmana jako ohromný celosvětový fenomén. Ministryně kultury se o to vůbec nezajímala, a tak se Bergmanův majetek začal prodávat v aukci. Koupil ho někdo anonymní, včetně domu.

Později se ukázalo, že dcera Ingmara Bergmana a Liv Ullmann přemluvila jednoho norského miliardáře a filantropa, aby to všechno koupil a ponechal na svém místě. Nyní to tedy vlastní norský miliardář, o kterém nikdo neví, jaké má s pozůstalostí záměry. Nicméně v současnosti existuje pro umělce a lidskoprávní pracovníky možnost získat grant a měsíc bydlet na Fårö v jednom z asi deseti domů, které tam Bergmanovi patřily. Místo je tedy svým způsobem zachované, ale běžný návštěvník se tam nedostane.

Vysmívaný i uctívaný spisovatel
iLiteratura: Říkal jste, že Švédové nedoceňují Bergmanův význam, jak je to možné?
Hynek Pallas: Vědí, že je důležitý, ale možná si úplně neuvědomují, že je opravdu jedním ze tří nejvýznamnějších režisérů historie. Jeho filmy se ve Švédsku moc nepromítaly, teď už je to trochu lepší. Není tam silná filmová kultura. Bergman byl doma vždy uznávaný hlavně jako divadelní režisér, později i jako spisovatel.

iLiteratura: Zajímá Ingmar Bergman jako spisovatel i vás?
Hynek Pallas: Rozhodně. Během zmiňovaných kurzů na vysoké škole jsme se dívali na Bergmanovy filmy a četli jsme všechny jeho knihy a scénáře. Sledovali jsme, jak se podobné motivy a témata prolínají celou jeho tvorbou, od samého začátku. Mám obecně rád švédskou literaturu padesátých let, například Stiga Dagermana, a zjistil jsem, že i Bergman byl úžasný spisovatel, takový exaktní. Například trilogie o jeho rodičích Dobrá vůle, Nedělňátka a Soukromé rozhovory je opravdu skvělá literatura.

I jeho scénáře jsou krásně napsané. Dnešní scénáře bývají spíš stručné a věcné, ale on v nich měl ten literární pocit. Zajímavostí je, že když začínal, nakladatelé ho odmítali, vysmáli se mu. On jim to neodpustil, takže když se v šedesátých letech stal úspěšným autorem a jeho scénáře se začaly vydávat ve Francii, už nedovolil, aby vyšly ve Švédsku.

iLiteratura: Řekl byste, že Bergman jako režisér všechny filmaře vystupující v dokumentu nějakým způsobem ovlivnil?
Hynek Pallas: Bergman je ikona obklopená klišé; celá generace nového Hollywoodu, všichni režiséři, kteří začínali v šedesátých letech – nejen v USA – jím byla ovlivněná. A protože jeho filmy jsou stále základní materiál na filmových školách, ovlivňuje tvůrce dál. I když se vůči němu třeba vymezují nebo ho kritizují, že je příliš formální.

Ve Švédsku působil v šedesátých letech režisér Bo Widerberg, který Bergmana neměl rád, pracoval hodně s amatéry a inspiroval se i Milošem Formanem. Widerberg inspiroval novou generaci švédských režisérů, takže současné švédské filmy často vypadají jako šedesátá léta v Československu. Naopak si zase myslím, že Bergman inspiroval Markétu Lazarovu a další takové filmy.

Je to těžké hodnotit: Smrt ze Sedmé pečeti je už takový mem. Televizní seriál Scény z manželského života má dodnes velký vliv na to, jak se točí filmy o vztazích. Myslím si, že Bergman zkrátka nepřímo ovlivnil celé nové dějiny filmu.

iLiteratura: Vy už v bergmanovských aktivitách nepokračujete?
Hynek Pallas: Rád jezdím po světě s tímto filmem a diskutuju o něm s diváky. Je to film, který otevírá debaty i o jiných věcech, a zajímavé je, že reakce v různých zemích se liší. Když jedu třeba do Ruska nebo do Polska, vidím tam velký zájem i znalost Bergmana. Jakmile se film pouští ve Švédsku, všechny zajímají víc ti ostatní režiséři, kteří ve filmu vystupují.

Ve snímku zazní jeden docela vulgární a provokativní výrok Larse von Triera. Před pěti lety se tomu diváci v Americe nanejvýš zasmáli, ale teď to komentují, že je to nemorální a že jsme to tam neměli nechávat. Mám pocit, jako by byl svět za těch pět let víc „morální“.

Jinak také pomáhám lidem, kteří dělají své vlastní projekty v souvislosti s Bergmanem. Ve své nové knize jsem částečně také psal o Bergmanovi a o exilu, migraci a národnosti.

Svoboda slova – naděje i katastrofa
iLiteratura: Kromě bergmanovského projektu jste ve Švédsku známý především jako publicista. Vaše články se objevují v mnoha denících, v minulosti jste psal i blog. Proč už v něm nepokračujete?
Hynek Pallas: Píšu několikrát týdně do novin, málokdy se stane, že něco napíšu a nemám článek kde publikovat. Také Facebook využívám jako jistý druh blogu.

Dříve noviny nechtěly některé články tisknout, například eseje o filmu, televizní kritiky a podobně, a tak jsem je dával na blog. Dnes už je populární kultura více vnímaná jako něco politického, takže text na téma například „ideologie ve filmu“ už noviny vydají.

Když přece jen napíšu něco, co se jinam nehodí, zveřejním to na kolektivním blogu tvdags, píše tam víc lidí a čtenost je výrazně větší.

Hodně o roli různých médiích přemýšlím. I když blog může znít jako něco přežitého, je to unikátní šance pro začínající spisovatele a žurnalisty. Alespoň ve Švédsku jsou v novinách dost omezené modely, jakési „škatulky“, zastaralé a kontraproduktivní představy o tom, kdo, co, jak a kam může psát. Blog dává smysl v tom, že se na něj dá psát volněji, učit se psát a komunikovat přímo s lidmi. Je tam také možnost přepracovávat nápady, ukazovat čtenářům i sobě, jak jsi co změnil. Facebook využívá záhadné algoritmy, věci mizí, vlastní je divná korporace a neví se, co s texty vlastně dělá – blog je v tomto „čistší“ a člověk má nad textem víc kontroly. Dodnes se ke svému blogu vracím jako k archivu témat, kterými jsem se zabýval v minulosti.

iLiteratura: Říkáte, že filmová publicistika ve Švédsku není na moc dobré úrovni, platí to i o běžné publicistice?
Hynek Pallas: Dnešní situace je na jednu stranu katastrofa, na druhou stranu je v ní naděje. Noviny zanikají nebo je kupují podivné síly – není ideální, když v zemi většinu tisku vlastní oligarchové. Ve Švédsku to tak zatím nefunguje, ale několik deníků během příštích pěti let nejspíš přestane vycházet v tištěné podobě. Brzy budeme mít jen jedny hlavní noviny, které tím pádem budou do velké míry kontrolovat, o čem a jak se mluví ve veřejné debatě. I když to jsou kvalitní noviny, není to moc dobrá situace.

Na druhou stranu máme kvůli inzerci kulturu klikání. Noviny publikují každý tweet, který napíše Trump, protože vědí, že na to lidi budou klikat, ale už se nepíše o Číně, protože to nikoho nezajímá. Nejsem si jistý, že je to úplně rozumný způsob, jak rozhodovat, které zprávy jsou v dnešním světě důležité.

Nedávno dal sociolog Jürgen Habermas rozhovor španělskému deníku El País, v němž vysvětloval, že dřív jsme noviny jen četli, ale dnes se svět změnil tak, že jsme všichni publicisté, a tak se musíme učit etickému chování, což bude trvat dekády, pokud se to vůbec naučíme. Je důležitější než kdy dřív, aby klasická média dodržovala etické standardy – proč to jinak mají dělat uživatelé Facebooku?

Americká spisovatelka Lionel Shriver v novém dystopickém románu The Mandibles popisuje situaci, kdy za deset let už nebudou existovat média, zbude jen ideologický boj různých stran. Na evropském trhu už tomu tak je víceméně dnes. Když se podíváme na ruské zpravodajské weby zaměřené na čtenáře ve Střední Evropě – probíhá tu propagandistický boj o Evropu. Ve Švédsku máme na podzim volby a v médiích se boj o vliv také odráží víc a víc.

iLiteratura: Jaké je podle vás řešení stavu médií, který jste právě popsal?
Hynek Pallas: Potřebovali bychom silnější publicistiku, ale stále méně lidí má chuť za ni platit. Převládá pocit, že musí být všechno zdarma, i noviny. Na druhou stranu diváci ochotně platí za služby typu Netflix nebo HBO. Je tedy myslím jen potřeba najít model, jak noviny prodávat a kupovat. Situaci lze zachránit, ale obávám se, že než se to stane, tak se toho ještě hodně změní k horšímu.

V České republice se, jak jsem pochopil, prodávají ještě aspoň knihy. Ve Švédsku jen hodně málo. Publicisté už radši dělají klipy a videa. Nakladatelství začínají vydávat spíše texty, které fungují lépe jako audioknihy – tedy nijak komplexní literaturu. Jsou to strašně zajímavé jevy, byť smutné.

Jestli chceme chránit publicistiku, literaturu a vůbec svobodné slovo, je na čase rychle vytvořit fondy nezávislé na aktuální vládě, které budou podporovat nezávislé noviny a nezávislá nakladatelství. Kultura nemůže záviset na benevolenci někoho, jako je například zmiňovaný norský miliardář, který koupil Bergmanův dům. Tak by svobodná kultura ani publicistika nepřežila.

Souvisí s tím i skandál okolo Švédské akademie. Ta neuděluje jen Nobelovu cenu za literaturu, ale rozdává i různé granty. Mají hodně peněz a lidé vědí, že když jsou s nimi zadobře a chodí na jejich mejdany, můžou od nich pravidelně dostávat příspěvky. Akademie v současnosti nemá plný počet členů, Nobelovu cenu udělit nemůže a nikdo neví, co se bude dít. O jiných věcech ale rozhodovat může. Nejsem proti podpoře kritiků a spisovatelů, ale proč to má dělat vlastně feudální instituce pod králem? Vede to k pokrouceným vztahům mezi lidmi. Podobné struktury nepředstavují nejlepší způsob, jak podporovat literaturu nebo kritiku. Musíme hledat spíš cestu státních fondů.

Kolem Švédské akademie se nyní vede velmi nepříjemná debata. Uvidíme, jak to dopadne.

iLiteratura: Věnujete se i česko-švédským vztahům. Přeložil jste například některé texty protirežimních folkových písničkářů ze sdružení Šafrán, v němž se angažoval váš otec Jiří Pallas, který v exilovém vydavatelství Šafrán 78 vydal přes dvacet jejich alb. Můžete o tomto projektu, v němž zazní ve švédštině písničky jako Bratříčku, zavírej vrátka, něco říct?
Hynek Pallas: Přeložil jsem do švédštiny texty písní Karla Kryla, Vlasty Třešňáka, Charlieho Soukupa a dalších. Švédská kapela Liljor se písničky naučila a 21. srpna bude ve Švédsku koncert. Letos je výročí vzniku Šafránu, na podzim se plánuje v Praze výstava a doufáme, že v této souvislosti proběhne koncert i v Praze.

Hynek Pallas (nar. 1975 v Praze) vyrůstal od roku 1978 ve Švédsku. Vystudoval mezinárodní migraci a etnické vztahy a poté filmovou vědu. Působí jako filmový kritik, novinář a spisovatel. V roce 2016 mu ve Švédsku vyšla kniha Oanpassbara medborgare: Historien om förföljelsen av de tjeckiska romerna (Nepřizpůsobiví občané: Historie pronásledování Romů v Čechách) a v roce 2018 Ex: Migrationsmemoar 1977–2018 (Ex: Memoáry migrace 1977–2018) a tématu migrace a integrace se věnuje i v dalších pracích. Vydal také knihu o historii švédského filmu.