Komiks Rychlé šípy je v českém (a slovenském) prostředí legenda, zásadní dílo, které určovalo historii českého komiksového média a jehož význam překročil hranice umění. Postavy, příběhy, rekvizity a repliky se staly součástí všeobecného společenského po(d)vědomí jako u žádného jiného českého uměleckého díla, a to navzdory (ale paradoxně možná i díky) dlouholetým zákazům publikace, nejprve nacistickému a pak podvakrát komunistickému. Rychlé šípy byly pro generace kluků narozených do poloviny osmdesátých let čímsi posvátným a vzácným, protože byly dostupné jen v knihovničkách rodičů či starších kamarádů, a přestože jejich příběhy byly desetiletí staré, svou napínavostí, humorem a ukázkovou demonstrací klukovského kamarádství hravě porážely díla mladší, ať již literární, nebo tu hrstku komiksových. U mnoha kluků navíc iniciovaly snahu nakreslit něco podobného.

Už před desítkami let tedy vznikaly všemožné pokusy o pokračování, parafráze či parodie. K osmdesátému výročí od vydání prvního příběhu v časopise Mladý hlasatel proto držitel práv k Foglarovým dílům (tj. Skautská nadace Jaroslava Foglara), editor Tomáš Prokůpek a nakladatelství Akropolis připravili reprezentativní publikaci, která vzdává Rychlým šípům hold v komiksech padesáti současných tvůrců všech generací. Doplněna je třemi doslovy komiksových teoretiků (Prokůpek, Martin Foret a Pavel Kořínek), kteří postupně rekapitulují historii původního seriálu s jeho prudkými vzestupy a náhlými zákazy, nápodoby od jiných autorů a nakonec literární verze jejich příběhů. Jsou to cenné texty, protože na rozdíl od mnoha předchozích nerozebírají fenomén z pozice zapálených fanoušků (jimiž jistě také všichni jsou či přinejmenším byli), ale z odstupu literárních (případně komiksových, chcete-li) historiků, tedy s věcným, kritickým přístupem.

Padesátka zařazených výtvarníků vyhlíží docela reprezentativně, přesto tu několik důležitých jmen schází. Ze starší generace stálo za to oslovit Oldřicha Jelínka, loni dekorovaného cenou Muriel za celoživotní dílo, zajímavý mohl být příspěvek tvůrců Čtyřlístku, druhého významného fenoménu českých komiksových dějin, jejichž vzájemné crossovery připomíná ve svém doslovu Martin Foret. Z aktivních současných komiksových hvězd citelně scházejí Štěpán Mareš, který ve svém Zeleném Raoulovi na Rychlé šípy upomíná v každém díle, Jaromír Švejdík, Lela Geislerová, Vhrsti, Toy Box či Branko Jelinek (i Slováci jsou ve sborníku zastoupeni). Prokůpek svůj výběr vysvětluje dosti stručně a obecně, je možné, že zmínění autoři (nebo i nějací další) mu z různých důvodů odmítli nebo dodali nepoužitelný materiál. Sympatické je naopak zařazení autorů dosti vzdálených od okruhu spolupracovníků časopisu Aargh!, který Prokůpek vede, přičemž například příspěvky Honzy Smolíka (skvěle zapletený dvoustránkový humorný příběh s mocně „hláškujícími“ postavami) a Luďka Bárty (akční jízda, v níž klub zachraňuje Mirka Dušína ze spárů zlotřilých svazáků) patří v knize k těm nejlepším.

Už dřívější nápodoby Rychlých šípů mířily zhruba třemi směry. Část se snažila co nejvěrněji napodobit Foglara, část přenášela příběhy z idealizovaného bezčasí (první republiky) do konkrétních historických období a část je bezostyšně parodovala a zesměšňovala s poukazem na čítankovou vzornost asketické titulní pětice a sexuální netečnost i starších hochů, jejichž věk sice tvůrci nikdy nespecifikovali, ale zdá se být již uprostřed puberty. Dodané příspěvky se v tomto směru nijak zvlášť nevymykají, snad jen ty parodické jsou krotší než některé samizdatové kousky, připomenuté v doslovu.

Editor tedy vše pro přehlednost rozdělil do tří celků, které nazval Jindy (pro parafráze zasazené do jiného období, ať jde o nestárnoucí hrdiny v pozdějších letech, anebo naopak o Rychlé šípy v dospělém, ba stařeckém věku), Jinde (parodie či příběhy v jiných žánrech jako horor, sci-fi či western) a Skoro jako tenkrát neboli pokusy o věrné sequely. Rozdělení je jistě v pořádku, jen posloupnost se jeví nelogicky: pokusy o nápodobu Foglarova vyprávění jsou až v poslední třetině, po všech těch divokých eskapádách mezi nacisty, strašidly či roboty. Jediným vysvětlením se zdá být samotná úroveň jednotlivých komiksů: ony konvenční nápodoby jsou totiž výrazně lepší než předchozí fantasknější a divočejší stránky.

Platí to samozřejmě především o scénářích (které si většina kreslířů psala sama), kresebně se všichni drží vlastního osvědčeného stylu. Kromě výše zmíněných Smolíka a Bárty se atmosféru a ducha Foglarovy předlohy podařilo skvěle vystihnout mladé Ester Kuchynkové či Marcelu Dokoupilovi (respektive scenáristovi Viktoru Svobodovi), epičtější, dobře spletené a pointované povídky se podařily Nikkarinovi a Janu Pomykačovi, zajímavé je příběhem v příběhu zamotané střetnutí Rychlých šípů s Bratrstvem kočičí pracky od Karla Osohy, opět se scénářem Viktora Svobody.

Postmoderní příspěvky z prvních dvou oddílů převážně nabízejí předvídatelná přenesení. Danglár dělá z kluků odbojovou protinacistickou skupinu, Jiří Grus tematizuje sexuální probuzení Jarky Metelky, který v zápalu boje roztrhne Černé podkově blůzku a pod ní vykoukne ňadro (v podprsence), Marek Berger přesadil slavné dobrodružství Písklouna s Tlouštíkem na sídliště v 21.století, bohužel dosti mechanicky. Miroslav Schönberg zasadil scénu osvobození Jarky Metelky do filmu Limonádový Joe, Martin Šútovec nechá Rychlé šípy pomoci z nesnází proměněnému Řehoři Samsovi z Kafkovy povídky. Pozoruhodný je příspěvek Lenky Šimečkové, jejíž elegantní kresbu scénář Josefa Blažka posouvá k hororu To od Stephena Kinga a mimo jiné upozorňuje na neobvykle vysoký počet tragicky zemřelých ve Foglarových příbězích. Jen škoda, že ten příběh zůstane otevřený, ostatně jako několik dalších.

Některé příspěvky jsou bezdějové a fungují spíše jen jako ex libris (Tomáš Kučerovský, Vojtěch Mašek, Marek Pokorný, který alespoň nabídne působivou atmosféru), jiné nefungují vůbec (triviální akční sci-fi Jána Lastomírského, naivní Pavla Baštanová či chabý pokus o popkulturní humor od Karla Zemana). Ale takový bývá osud kolektivních sborníků, že se v nich střídají slabší momenty s těmi lepšími.

Nakonec ještě jedna poznámka, znovu ke skladbě příběhů. Jedním z nejpodařenějších je jednostránkový bezeslovný příspěvek Pavla Čecha o tom, jak se Mirek Dušín zapovídá s hezkou spolužačkou a nestihne vysvobodit Jarku u Šmejkalovy ohrady – a k založení klubu tudíž nikdy nedojde. Nemůžu si pomoci, ale připadá mi očividné, že touhle stránkou měla celá kniha končit.