Dokončení a vydání monumentálních třísvazkových dějin domácího komiksu, které zpracovali čtyři mladí komiksoví publicisté a literární historici, je nepochybně událostí nejen této sezony. Jde o práci splňující akademické parametry, s rozsáhlým rejstříkem a poznámkovým aparátem, vznikala na půdě Ústavu pro českou literaturu a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, přičemž rozsahem jde o dílo pro obě instituce největší za několik let. Umožnil ji grant Grantové agentury ČR, velkorysý i na poměry české literární vědy, natož na poměry českého komiksu. Není to první publikace, která se v posledních několika málo letech pokouší historii česk(oslovensk)ého komiksu postihnout, na rozdíl od předchozích autorů (Ládek, Pavelka: Encyklopedie komiksu v Československu 1945–1989, prozatím dva díly v letech 2010 a 2012, Helena Diesing: Český komiks 1. poloviny 20. století, vydáno 2011 a Bezděková, Krejčí: Po stopách kreslených seriálů I. a II. z roku 2012) však měli za sebou Prokůpek, Kořínek, Foret a Jareš akademické zázemí a dost peněz i času na bádání v archivech. Je skvělé, že jim to bylo umožněno, a výsledek za to stojí, nicméně jistá hořkost se k tomu váže: mnozí ze čtveřice v průběhu let, kdy na svých Dějinách pracovali, neodolali a většími či menšími recenzemi a komentáři se převážně dosti kriticky vyjadřovali i k pracím svých předchůdců. Asi to nelze označit vyloženě za střet zájmů a je pravděpodobné, že to dělali v dobré víře a že dotyčné tituly si výhrady zasloužily, nicméně pel podezření, že se strefovali do konkurenčních projektů, na nich nutně ulpěl.

Je to škoda, protože pokud by jejich odpovědí byly právě jen Dějiny československého komiksu 20. století, úplně by to stačilo. Jde totiž o práci fundovanou, rozmáchlou na ohromné ploše a mimořádně detailní, přitom psanou převážně čtivým a srozumitelným stylem, kdy se zejména Prokůpkovi daří vyhýbat odborné terminologii, aniž by „odbornost“ jeho textu nějak trpěla. Důležité zároveň je, že všichni pracovali především s primárními zdroji. Neboli: proseděli téměř pět let v knihovnách a archivech, kde prostudovali vlastně veškerý tisk sledovaného období, protože zapomenutý komiksový fragment se mohl skrývat kdekoliv, jak to ostatně dokazují nalezená dílka v časopisech jako Stadion, Potápěč nebo Magazín aktualit a zajímavostí socialistické vesnice, případně regionální periodika jako Revue Teplice nebo Ostravský kulturní zpravodaj. A to jsou ještě čtyři kapitoly věnovány komiksovému undergroundu, tedy publikacím (polo)amatérským a samizdatovým, před i po roce 1989.

Hlavní editor publikace Pavel Kořínek ji na tiskové konferenci označil za „extenzivní záznam všeho“, podobně o autorském záměru autoři píší v předmluvě. Kdo by tedy očekával autoritativní rozlišení kvality, bude zklamán. Zaznamenáno je vlastně cokoliv (s výjimkou fotoseriálů, leporel a seriálů pro nejmenší děti) a větší prostor je věnován převážně tvůrcům pilnějším, což se někdy shoduje s nejvyšší kvalitou (Lada, Sekora, Saudek, Schek), u jiných zbývá spíše kvantita a dobová popularita (Voborský, Klapač, Mráz, Faltová). Autoři přitom tvůrce hodnotí zřídka a obezřetně, snaží se zůstat objektivními či nacházet to, co bylo v jejich tvorbě cenné, byť třeba jen pro konkrétní období. Kritických poznámek tu najdeme obecně jen málo, asi nejvíc to (zcela právem) schytává Kája Saudek za úpadkovou produkci v devadesátých letech, ale i u něj by se dalo (a mělo) napsat, že už práce z osmdesátých let měly zřetelně klesající tendenci, že ostrou a obdivuhodně dynamickou linku z šedesátých a první poloviny sedmdesátých let vystřídalo šrafování a tvary uvolněné až ochablé, všelijak pokroucené a zvlněné. Podobně to platí u Věry Faltové, Jiřího Kalouska, Adolfa Borna či Jaroslava Němečka, kteří s přibývajícími léty (a objemem práce) zjednodušovali centrální kresbu a rezignovali na pozadí a barevnou pestrost; celkově jejich pozdní komiksy vyhlížejí odbytě. A bylo by zajímavé, byť už to je mimo záměr publikace, kdyby se někdo podrobněji soustředil na to, proč si mnoho českých kreslířů na rozdíl od většiny zahraničních kolegů nedokázalo udržet styl, jímž své čtenáře oslovilo.

Naopak mimořádně cenná jsou připomenutí originálních a výrazných autorů, na které se v četných polistopadových reedicích zapomnělo a kteří by si alespoň malou monografii zasloužili: samostatnými kapitolami jsou zmíněni Artuš Scheiner a František Roleček, z dalších je to především Oldřich Jelínek a takzvaná „Burianova družina“ neboli realističtí kreslíři dobrodružných příběhů, jejichž komiksové kresby měly minimálně evropskou úroveň a z nichž v paměti širší veřejnosti utkvěl jen Gustav Krum, zatímco na jméno pilného Miloše Nováka se zapomnělo a Bohumil Konečný bývá připomínán hlavně v souvislosti s vyfantazírovanou Oktabrjanou.

Komiksového fanouška a pamětníka se při čtení knihy zmocňují dva dojmy. Zprvu je uchvácen rozsahem a hloubkou práce, hledá a nachází komiksy, které kdysi čítal roztroušené v nejrůznějších časopisech, dozvídá se podrobnosti o okolnostech jejich vzniku i zániku (byť zde se příliš často zklamaně dočte, že „seriál byl bez vysvětlení zrušen“ – ale chtít po autorech, aby se na okolnosti rušení ptali pamětníků, by už vskutku bylo příliš), o marném, ale stále znovu pokoušeném boji autorů a časopiseckých redaktorů s komunistickou cenzurou i o tom, jak zařazení komiksu časopisům zvyšovalo prodaný náklad. Je skvělé dozvědět se, že komiksové uvolnění v 60. letech odstartoval časopis Zápisník, magazín Hlavní politické správy Československé lidové armády, když začal publikovat Krumova (dodnes kresebně obdivuhodného) Vinnetoua, že šéfredaktor ABC Toman přikázal scenáristovi Vzpoury mozků Václavu Šorelovi „udělat jedno nebo dvě pokračování ideologická, jinak to zastavujeme“, či o smutně krátkých osudech celé plejády časopisů pro mládež, které vznikly (a brzy zanikly) koncem 60. let. Postupně ale v té sumarizaci čtenář začíná hledat také nějakou analýzu, rozlišení významu a kvality, které ale přichází spíše nenápadně a zaniká v mase textu. Přece jen – od podobně důkladné práce se kromě zaznamenání očekává také interpretace, zhodnocení, kategorizace podstatného a podružného. Důvody, proč k tomu nedošlo, se určitě dají pochopit, ale přesto: je to trochu škoda.

V té ohromné sumě materiálu jeden těžko hledá nějaká opomenutí a chyby, a když, tak se týkají převážně přehledových kapitol o celosvětovém kontextu a překladových titulech, které jsou jinak velmi cenné a užitečné. Jen namátkou: asi mohl být zmíněn (český rodák!) Hannes Hegen, zřejmě nejvýznamnější komiksový tvůrce komunistické NDR a jeho série veselých historických dobrodružství trojice uličníků pro časopis Mosaik, který byl hojně rozšířený i u českých čtenářů a knižní soubor byl v komiksově hubených 80. letech k dostání v prodejnách zahraniční literatury. Autoři skvěle definují a podrobně sledují fenomén takzvaného „klubáckého komiksu“, ale stálo by za to poohlédnout se, zda něco obdobného existovalo i v zahraničí, či zda se jedná o český unikát.

Asi největší výhrada směřuje ke kapitole Komiksový kontext 1985–1999, v níž není zmíněn Spiegelmanův Maus. Jistě, objevíme ho jak v předchozí přehledové kapitole Komiksový kontext 1971–1985, tak v kapitole věnované překladům, nicméně jeho vliv byl zásadní nikoliv při jeho časopiseckém publikování v první polovině osmdesátých let, ale až ve chvíli, kdy se objevil knižně, zahrnut velkým zájmem mainstreamových médií i akademických a intelektuálních kruhů, jehož vrcholem bylo udělení Pulitzerovy ceny za literaturu (1992), poprvé v historii komiksu. V očích nejširší veřejnosti právě to byla událost, která komiks definitivně posunula ze zábavy pro děti a dětiny do pozice suverénního média, kterého si začala všímat i nespecializovaná nakladatelství. A projevilo se to i u nás, když český překlad Spiegelmanova díla vydalo prestižní literární nakladatelství Torst, které se předtím (ani potom) komiksu vůbec nevěnovalo. Opomenutí těchto momentů trochu zaráží, protože jinak se společenskému kontextu autoři věnují nanejvýš pečlivě. Ostatně kapitoly o překladových komiksech by měly být řazeny spíše než na konec příslušných bloků (kniha je členěna lineárně, základní období jsou určena léty 1918, 1938, 1945, 1964, 1971 a 1985) na jejich začátek, za kapitolu věnovanou dobovému (nejen komiksovému) kontextu, protože onen kontext překladové komiksy často ovlivňovaly a bývaly inspirací pro české tvůrce v dotyčném období.

Potěší grafické pojetí knihy studiem Symbiont, které třeba na rozdíl od občasných samoúčelných exhibicí Štěpána Malovce v Českém komiksu 1. poloviny 20. století vyznává především přehlednost a srozumitelnost. Bohatost obrazového materiálu je pro knihu také zásadní, jakkoliv zřejmě přispěla ke zvýšení maloobchodní ceny: čtenář se může sám snadno přesvědčit, jak se vyvíjel styl kreslířů, kým byli ovlivněni, a koho naopak ovlivnili sami. Publikaci se tak daří to, co většina akademických prací nedokáže – milovníci komiksu všech věkových kategorií ji budou prohlížet s nadšením a zvědavostí, a pokud těch více než 1000 stran nepřečtou najednou, budou se k nim neustále vracet.