Brzy čtyřicátník Vojtěch Jurík, který používá pseudonym Vhrsti, patří k těm ilustrátorům a komiksovým kreslířům, kteří se v posledním desetiletí dokázali docela výrazně prosadit. Vhrsti vydal tři autorské knihy a jako ilustrátor se podílel na zhruba dvaceti dalších, dokonce byl vybrán, aby nahradil neodmyslitelného Adolfa Borna při ilustrování nového vydání příběhů uličníka Boříka od Vojtěcha Steklače. A stal se také výtvarníkem večerníčku Bílá paní na hlídání. Je to jistě i tím, že jeho kresba je jednoduchá a srozumitelná, nepodbízí se velkýma očima a roztomilými úsměvy, ale zároveň je docela líbivá. Lze ji přirovnat k práci Vladimíra Jiránka, ale přece jen je trochu propracovanější, využívá širší škály lidských typů, nebojí se pestřejšího prostředí ani barev, a to barev sytých a veselých. Neznamená to, že by byla nějak rozjásaná, jen se vyznačuje jistou civilností a přístupností, přičemž dokáže vyjádřit různé odstíny nálad a situací. Vhrsti to skvěle prokázal ve svém příspěvku do souboru komiksově zpracovaných osudů lidí, kteří se postavili nacistickému nebo komunistickému režimu, nazvaném Ještě jsme ve válce: v kontextu „dospěleji“ působících kreseb ostatních výtvarníků vynikl jeho styl, který se k příběhu odbojáře s přezdívkou Hurvínek docela hodil, aniž by přitom trivializoval nebo zesměšňoval.

I proto je trochu překvapivé, že takto úspěšný či přinejmenším zavedený kreslíř si komiksovou knihu (či spíše sešit) Nejdůležitější věc na světě vydal sám, a to drobným nákladem 300 výtisků (v distribuci jej lze sehnat pouze u komiksové speciálky Comics Point). Přitom co se týče kresby, není toto dílo nějak zásadně jiné, snad jen o něco úspornější, když Vhrsti svým postavám kreslí ruce a nohy pouze jednou čárkou. Ale i když takto obvykle kreslívají děti, kterým to lépe nejde, Vhrsti pracuje sice jednoduše a možná i docela rychle, ale zároveň suverénně, i při nevelkém počtu tahů dokáže postavám propůjčit výraz, emoci. Jiný je především obsah.

Vhrsti své dílo avizuje s reklamním sloganem – jde-li něco takového u díla s tak nízkým nákladem vůbec použít – „první český autobiografický komiks“. Vychází zřejmě z toho, že postava, která čtenáře provází dějem, je Vhrsti sám. Jenže zároveň tu žádné autorovy životní příhody nenajdeme, či alespoň ne realisticky či – chcete-li – explicitně vyprávěné. Mnohem častěji se jedná o úvahy a imprese a je zřejmé, že Nejdůležitější věc na světě drží spíše jiné české prvenství – totiž že se jedná o první komiksovou poezii.

Protože Vhrsti postupuje stejně jako většina současných básníků, jen své (nerýmované) verše ilustruje a občas také přímo doplňuje obrázky. Někdy je kreslený doprovod klíčový a báseň by bez něj ztrácela smysl nebo přinejmenším jeho podstatnou část – jako když báseň Žena mého života zachycuje setkávání v tramvaji, obchodě či kavárně („Pak mi jela tramvaj / a v ní jsi jela ty / bavila ses s kamarádkou / a krásně ses smála“), přičemž až z obrázků vyjde najevo, že jde o několik různých náhodně potkaných dívek, což je důležité pro pointu básně. Jindy (třeba v básni Co jsem dnes neudělal) jsou obrázky popisnější a text by se bez nich obešel, ale zároveň platí, že oné poezii, která by místy mohla působit pateticky, dodávají jemnou ironii a na mnoha místech ji zachraňují; sama o sobě by asi neobstála, na to je občas příliš banální, jakkoliv třeba myšlená upřímně („Někdy je dobývání vesmíru / nesrovnatelně snazší / než se podívat do očí / vlastním obavám“). Ale třeba titulní báseň nabízí skvělou, neotřelou metaforu: („Co když tající zmrzlinu / v příští vteřině / následuje veškerá hmota?/ A my pomalu / se vším / co jsme kdy v životě posbírali / protečeme / upatlanou dětskou ručičkou / než skončíme utření / v maminčině kapesníku“). V závěru si Vhrsti troufne i na delší, třináctistránkovou básnickou skladbu Bůh v domě, opět docela zdařilou v civilním, neokázalém pojetí otázky filozoficky důležité, totiž Božího záměru.

Při vědomí, že jde o svéráznou básnickou sbírku, lze snáze pochopit její nízký náklad, u poezie vlastně obvyklý. Ale i tak by si zasloužila pozornost nejen komiksového publika a nejen proto, že to je unikátní spojení umění takzvaně vysokého s takzvaně populárním. Je to totiž dílo na mnoha místech niterně prožité, někdy sice jednoduché a postrádající invenčnější metafory, ale přesto sympatické a cenné. V historii české poezie by asi zapadlo, ale v historii českého komiksu může získat unikátní pozici.