S větším odstupem od komiksového díla Alexandra Jodorowského by se mohlo zdát, že píše stále stejný příběh. V případě jeho rozsáhlejších titulů jako Incal, Kasta metabaronů, Megalex a Technokněží, zatím posledního díla, jež vyšlo v českém překladu, je to důsledek zasazení děje knih do společného světa a žánru space opery. Početné rody zde bojují o nadvládu nad galaxiemi za pomoci šílených technologií, milostná vzplanutí, ovlivňující osudy tisíců, jsou běžná jako mrknutí oka, vesmírné bitvy probíhají v opulentním stylu. Tradiční příběh proměny ubohého člověka (či mimozemšťana) směřujícího za duchovním osvícením však nalezneme i v dalších komiksech multitalentovaného umělce, největší měrou pak v Bílém Lámovi. Ten má s hlavní postavou Technokněží, mutantem Albínem, společnou nejen světlou barvu kůže a z ní vyplývající předsudky okolí, ale rovněž poslání vést vyvolenou společnost za lepším světem. Jak je možné, že Jodorowského dílo přes jistou monotematičnost neztrácí na atraktivitě? Odpověď spočívá v nespoutané představivosti, s níž autor naplňuje formu svých transformačních legend, a ve stylu výjimečně nadaných kreslířů oživujících jeho představy.

Mutant Albíno je jeden ze tří sourozenců, kteří se na počátku Technokněží narodí kněžce Panefě. Stejně jako jeho sourozenci je plodem znásilnění třemi krutými piráty, jimž Panefa přísahala pomstu. Albíno již v tělesné schránce starého muže vzpomíná na svůj životní příběh a s pomocí věrného zvířátka Tinigrifiho diktuje do lodního deníku sled událostí, jež ho dovedly do pozice spasitele, „Palemojžíše“ vedoucího půl milionů svých stoupenců za světem, v němž jsou mezilidské vztahy důležitější než technický pokrok.

Stejně jako v mnoha ostatních Jodorowského dílech se před čtenářem odvíjí komplikovaný životní příběh vyvoleného jedince a společnosti, přičemž základním narativním prvkem je nejistota. Události, jež jednotlivé postavy potkávají, nabývají zcela bizarních rozměrů, avšak po zdánlivé katarzi zpravidla přichází situace mnohonásobně výstřednější. Žádný okamžik ve vyprávění není definitivní a čtenář musí být v neustálém střehu, protože reálné se velice snadno mění v nereálné a naopak. To jenom podporuje Jodorowského bonvivánský přístup ke sci-fi, jenž mu nevelí věnovat se technologické stránce příběhu, nýbrž hromadit potřeštěné aspekty vesmíru, který funguje zkrátka proto, že čtenář na autorovu hru přistoupí. Jodorowsky bez přestání znejisťuje, paroduje, bere si ze žánru ty nejpokleslejší postupy a v každé kapitole je mu souputníkem deus ex machina. Je pouze na čtenáři, jak moc vážně bude k různým myšlenkám přistupovat, ale nepochybně se musí připravit na pořádnou dávku podvratného humoru. Jedním z mnoha důkazů mohou být například trojčata Koko, Poko a Moko, Albínovi učitelé, kteří stejně jako sourozenci Kulík, Dulík a Bubík z Kačeřích příběhůvystupují neustále pospolu a navzájem si dokončují věty.

Obecně lze tvrdit, že Jodorowsky kritizuje počítačové hry a osoby, jejichž životy až příliš ovlivňují technologie. Ačkoli je z Technokněží poměrně zřetelné, že o fungování herního průmyslu nemá nijak velký přehled, jeho poselství je jasné: všímejte si více vlastního nitra a nerozplyňte se v elektrických obvodech. V určitých okamžicích toto poselství zaznívá poněkud naivně, ale co jiného čekat od esoterika řádu Jodorowského, jenž byl ve svých názorech vždy přímočarý. Opět však musíme pracovat také s verzí, že jde o provokaci, neboť i výtvarná stránka komiksu působí záměrně poklesle, což ovšem zdaleka neznamená, že je odbytá. Detailní hyperrealistickou kresbu Zorana Janjetova, umělce ztvárnivšího dílo Avant l’Incal (Před Incalem), nechává do kýčovitých palet s pomocí digitálních efektů vykvést Fred Beltran. Zkrátka vesmírná telenovela se vším všudy.

Poněkud kontroverzní oblastí Technokněží je chování ženských postav. Dva zásadní milostné vztahy vzniknou ze znásilnění a zneužívání. I přes původní nenávist začnou ženy ke svým uchvatitelům po čase vzhlížet, což pro znalé Jodorowského filmového díla nebude ničím novým. Již dříve vzbudil kontroverze snímkem El Topo, v němž se odehrává scéna znásilnění, o kterém sám režisér později při rozhovorech prohlašoval, že bylo skutečné. Herečku Mariu Lorenzo Jodorowsky znásilnil, což prý bylo pro tehdy psychicky nestabilní ženu, zneužívající LSD, dramatickým zážitkem, protože sama dříve byla znásilněna. Později Jodorowsky zdůrazňoval, že scéna byla konsensuální, přesto trval na tom, že sex ve scéně byl skutečný. Opět se do mysli dere otázka, kde končí skutečnost a kde začíná provokace a marketing. Příležitost zeptat se samotného autora se českému čtenáři v nejbližší době bohužel nenaskytne, protože Jodorowsky svoji plánovanou účast na veletrhu Svět knihy s hlavním tématem komiks zrušil. Přesto se však do České republiky chystá. Uvidíme, zda jeho návštěva bude zážitkem stejně surreálným jako jeho díla.