Píseň o kosmických hrdinech
Jodorowsky, Alejandro; Giménez, Juan: Kasta Metabaronů

Píseň o kosmických hrdinech

Kasta Metabaronů je prvotřídní ukázkou toho, čemu se dřív říkalo brakové čtivo. Zhruba s tímto přístupem si lze nejlépe vychutnat smršť vesmírných dobrodružství, plnou bizarních bytostí a vraždění, zmrzačování a vášnivého sexu, zachycenou expresivní plnokrevnou kresbou.

Nakladatelství Crew, co do počtu ročně vydávaných titulů největší podnik specializovaný na komiksy, si už několik let schovává na předvánoční trh nový přírůstek do edice Mistrovská díla evropského komiksu. Obvykle pochází z frankofonní oblasti a sérii, která tam vycházela v několika svazcích, přinese najednou, pěkně pohromadě. V nakladatelství se zjevně poučili z dosavadních vesměs neúspěšných pokusů vydávat tu frankofonní komiksy po sešitech a správně spoléhají na to, že zejména starší a majetnější komiksoví fandové dají ochotněji (zvláště v předvánočním období) větší částku za výpravný uzavřený svazek, než by jednotlivé části série kupovali postupně. Hned třikrát se za poslední čtyři roky mezi autory edice objevilo jméno francouzsky píšícího emigranta z Chile Alejandra Jodorowského (nar. 1929): před třemi lety u Incalu, průlomového díla, které stvořil spolu s kreslířem Moebiem (1981-9), loni u Borgie (s Milo Manarou, 2004-11) a nyní je k dispozici další jeho slavné dílo, které na Incal volně navazuje, totiž osmidílná Kasta Metabaronů, která vycházela v letech 1992–2004. Přesněji: děj osmi pokračování Kasty Metabaronů ději Incalu předchází, společnou postavou je tu bezejmenný nájemný zabiják, poslední z rodové řady válečníků a asasínů, jejichž historii Jodorowsky vypráví prostřednictvím rozhovoru dvou inteligentních robotů. Zároveň tu o Incalu nepadne zmínka, ač se tu setkáme s některými dalšími vedlejšími postavami Jodorowského nejslavnějšího díla. Je to jistě i proto, že zatímco Incal nabídl vesmírné dobrodružství plné cizorodých prvků (mystika, surreálné i groteskní situace), Kasta Metabaronů je krotší, žánrově odpovídající tomu, čemu scifisté říkají space opera. Neboli epický příběh táhnoucí se do dalekých končin vesmíru (kam ovšem hrdinové přelétávají stejně snadno a rychle jako do vedlejší vesnice) a trvající několik generací lidských životů. Jodorowského věčnou inspirací je cyklus Franka Herberta Duna (kdysi ji adaptoval pro celovečerní film, ten však nikdy nevznikl), těm, kteří klasiku sci-fi nečetli, však bude svět Kasty Metabaronů připomínat hlavně filmové Hvězdné války, které byly ostatně Dunou inspirovány. Metabaroni svými bojovými schopnostmi (ovládají jak moderní technologie, tak chladnou čepel či boj beze zbraně) skutečně připomínají rytíře Jedi, jen ničemu a nikomu nevěří a bojují převážně na objednávku. Neboli žádní ušlechtilí duchovní mistři, ale chladnokrevní masoví zabijáci. Kdo už vyrostl z poněkud dětinských a pohádkových Hvězdných válek, zde má jakousi otrlou, cynickou, krvavou a sexuálně explicitní verzi pro dospělé.

Přívlastek „masový“ je přitom u válečníku kasty Metabaronů dost podstatný, protože Jodorowského hrdinové nejsou troškaři: jestliže zakladatel rodu téměř sám zničí armádu, jeho následníci už musí likvidovat celé civilizace, planety a galaxie. Každý chce svého předka překonat, což je ostatně dáno jedním z pravidel kasty (a rodiny): aby se mladík stal Metabaronem, musí nejprve zabít vlastního otce. Mezi tím vším válčením se hrdinové občas zamilují (aby pak mohli zplodit onoho syna), přičemž většinou ta láska nebývá příliš šťastná, jejich milované ženy obvykle nevydrží při životě příliš dlouho, a pokud ano, projeví se jako intrikánky nebo mučednice; obojí je pro život Metabarona nepoužitelné nebo nebezpečné. Kromě zmíněných slavných sci-fi, které dodaly kulisy, se Jodorowsky inspiroval také starými hrdinskými eposy jako Píseň o Nibelunzích nebo Kalevala. Odtud jsou všechny ty osudové lásky, které si hrdinové musí zuřivě vybojovat a často za to zaplatí nějakou cenu, odtud je formát rodové ságy, kdy každý díl končí buď narozením, nebo zasvěcením pokračovatele tradice. A odtud také lineární děj, který nemá žádnou ústřední zápletku, žádný příslovečný dramatický oblouk. Metabaroni bojují, zamilují se, znovu bojují, zplodí syna, bojují dál, ztratí milovanou, bojují o to chladnokrevněji, pak trochu zmoudří, zalitují svého násilí a nechají se zabít synem, kterého čeká podobný životní cyklus, který Jodorowsky samozřejmě občas trochu zašmodrchá. Zpočátku je to úchvatné, později však repetitivní a Jodorowského snaha přebít předchozí děj čímsi velkolepějším začíná působit infantilně.

Podobně je tomu u rozhovoru dvou robotů, který všechny příběhy rámuje: starší zkušený vypravěč neustále peskuje svého napnutého posluchače („Mně se snad úzkostí seškvaří dioda!“, „Chováš se jako biohysterka!“), což je opět zpočátku humorné a při desátém opakování už jen únavné. Co však neomrzí, jsou nápaditá mechanická vysvětlení robotům neznámých a nepochopitelných činností, jako jsou emoce a projevy lásky a milování („Melmothova reprodukční trubička po celé hodiny třela fertilizační kavitu Doni Vicenty a po osmkráte do ní vložila semenný rosol“). Ale obecně jsou dialogy obou robotů jedinými humornými prvky, pokud tedy Kastu Metabaronů nebudeme číst jako velkolepou a rafinovaně maskovanou parodii, což možná není úplně od věci.

Navenek se však dílo tváří dosti vážně, což podporuje také realistická kresba Juana Giméneze. Zejména v zobrazování lidí bývá velmi expresivní, jejich tváře jsou zkřivené vztekem, hrůzou či úšklebkem, s výjimkou poslední kapitoly se vše děje ve zběsilém tempu, hrdinové jsou obvykle ve spěchu či podléhají nějaké bouřlivé emoci. Obdivuhodné je samozřejmě zachycení všemožných planet a jejich bizarních obyvatel – a to jak v obecné nápaditosti, tak v řemeslné zručnosti, s jakou ty potvory Jiménez kreslí ze všech možných úhlů. Je dědicem detailní realistické školy, jaká komiksům pro odrostlejší (a obálkám sci-fi a fantasy) dominovala v sedmdesátých a osmdesátých letech, a zároveň vstřebal i novější vlivy Moebia, Serpieriho či Gigera. Je to velmi dynamické, zaplněné a na první pohled úchvatné. Občas kýčovité, nicméně ke komiksu tohoto druhu to tak nějak patří.

Podobně jako loni vydaná Borgia je i Kasta Metabaronů prvotřídní ukázkou toho, čemu se dřív říkalo brakové čtivo. Jodorowsky je veterán, který dlouhá léta nezažil, že by byl komiks označen jinak, k tomu začalo významněji docházet až od konce osmdesátých let. A jako takový je skvělým reprezentantem tohoto přístupu ke komiksu. Současný čtenář, poučený všemi avantgardními, uměleckými, autobiografickými, reportážními a dalšími seriózními komiksovými díly posledních zhruba dvaceti let, při jeho čtení pociťuje radost dosti provinilou.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Richard Podaný, Crew, Praha, 2014, 552 s.

Zařazení článku:

komiks

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%