Jeden z nejvýznamnějších afrických frankofonních autorů Caya Makhelé bude hostem festivalu Svět knihy, kde představí svou novou knihu Les Matins de Prague (Pražská jitra). Román se odehrává převážně v Praze, kde se tragická historie rwandské genocidy promítá do života místních lidí a africké komunity. Makhelé pochází z Konga, od roku 1983 žije v Paříži. Kromě románů píše také divadelní hry, v českém překladu vyšla například Bajka o pekle, lásce a márnici.

iLiteratura: Pražská jitra popisujete jako jedna z nejkrásnějších na světě, pojí se s nimi specifická vzpomínka?
Caya Makhelé: Pamatuji si na své první ráno v Praze v roce 2003. Přijel jsem v noci, takže jsem město spatřil až nad ránem. Když jsem se podíval z okna, zrovna svítalo, slunce se odráželo na hladině Vltavy… Tento poklidný výjev mi utkvěl v paměti. Na cestách se vždy rád procházím brzy ráno, ale nikdy jsem nepocítil takové souznění s městem jako v Praze. A to ještě předtím, než jsem se vydal na průzkum. Pak jsem poznal, že Praha má nádherné kulisy a je v ní stále co objevovat.

iLiteratura: Nakonec vás okouzlila natolik, že jste jí věnoval celou knihu…
Caya Makhelé: Ano, do Prahy jezdím už léta. Každý rok se tu snažím strávit aspoň měsíc. Mám rád Bohemia Jazz Festival, který nabízí kvalitní program. Praha byla také prvním evropským městem, kde se hrála v překladu moje Bajka o lásce, pekle a márnici. Velkou část nové knihy jsem tedy psal přímo v Praze za poslechu Radůzy. Praha je romantická: hodiny se můžete městem procházet a objevovat místa, kde se odehrává ten můj příběh. Metropoli jsem si ale vybral také pro její symbolickou roli. Představuje symbol odporu proti nepráví a okupaci. Ať už za nacismu, nebo při sametové revoluci. Můj román vypráví o ženě, která nasadí život, aby odhalila pravdu o dávné genocidě.

iLiteratura: Aniž bychom prozradili děj vašeho románu, přesněji thrilleru, můžeme naznačit, že hrdinka té knihy se snaží v Praze vypátrat muže, který měl na svědomí genocidu ve Rwandě. Jak vás napadlo to spojení s Prahou?
Caya Makhelé: Napadlo mě to, když jsem navštívil Kafkův dům. Říkal jsem si: kolik takových Kafků asi nacisté zavraždili? Na začátku jsem spíš myslel na příběh univerzální postavy, která by zažila genocidy v různých historických obdobích. A převtělovala by se do obětí genocidy. Jednou by byla Židem, jindy homosexuálem a podobně. Ale nakonec to bylo moc velké sousto, a tak jsem si vybral genocidu ve Rwandě. Přičemž neříkám, že na Pražská jitra nenavážu výše popsanou knihou…

iLiteratura: Měl jste pocit, že téma rwandské genocidy je v literatuře opomíjeno, třeba ve srovnání s holokaustem?
Caya Makhelé: Nedá se to srovnávat a jsem proti jakémukoliv soutěžení v této oblasti. Nicméně je pravda, že genocida ve Rwandě byla z pohledu Evropy vnímána jako jedna z mnoha etnických čistek na vzdáleném kontinentu. Když si uvědomíme, že tato genocida má stejný základ jako ta židovská, možná bude snažší ji pochopit. Můj starší syn je Žid po matce. Jeho prarodiče zažili nacistický teror. S tímto tématem jsem proto celý život různě propojen.

iLiteratura: Pocházíte z Afriky, žijete ve Francii, píšete o Čechách, na jaké čtenáře při psaní myslíte?
Caya Makhelé: Ve svých knihách se snažím předat svou vizi světa. V Pražských jitrech se konkrétně soustřeďuji na téma paměti a etnických čistek, které by neměly být zapomenuty. Knihu tedy může číst každý, koho podobné téma zajímá. Zatím vyšla jen francouzsky, ale spousta Čechů francouzsky umí, takže o ní pak můžou říct dalším a třeba se brzy najde překladatel…

iLiteratura: Jak jste se sám zmínil, historie Afriky je pro Čechy daleko víc než pro Francouze přece jen poměrně vzdálené téma. Můžeme knihu brát i jako lekci z dějepisu?
Caya Makhelé: Samořejmě rád něco z africké historie předám. Ale nejde tam jen o historii, příběh do určité míry přibližuje i africkou kulturu, snažím se také například vyzdvihnout krásu míšení ras. Nebo obecně upozornit na přítomnost africké komunity v Praze. Přitom v knize nemluvím jen o Afričanech, ale třeba i o nesmírné pohostinnosti Čechů.

iLiteratura: Našel jste nějaká pojítka mezi Čechy a Afričany?
Caya Makhelé: Pocházím z Konžské republiky, která si po nezávislosti zvolila komunistický model jedné strany. Obyvatelé tedy mohli mít podobnou zkušenost. Napadá mě, že když jsem byl malý, nosil jsem boty od Bati, aniž bych věděl, že jsou z Čech. Když jsem v roce 2012 přijel do Zlína, měl jsem obrovskou radost, když jsem objevil boty, které mě vrátily do dětství. V české historii jsem pak vždy obdivoval, za jakých podmínek proběhlo rozdělení Československa. V Africe, stejně jako v dalších zemích ve světě, bohužel nejsou určité skupiny schopné dohodnout se jinak než bojem.

iLiteratura: Vraťme se ještě k vaší knize: překvapilo mě, kolik českých reálií znáte, když pomineme známého sportovce Emila Zátopka nebo turistický trdelník. Vyznáte se dokonce i v aktuálních pražských squatech… Máte v Praze komplice, nebo jste to všechno objevil sám?
Caya Makhelé: Přestože jsem toho hodně prochodil po Praze sám, duši města jsem pochopil hlavně díky Vladimíru Hulcovi, což je muž oplývající ohromným kulturním přehledem a velkou lidskostí. Zná obecnou historii města i spoustu malých příběhů. Díky němu jsem také objevil české divadlo. Druhý člověk, který hraje důležitou roli v mém vztahu k Praze, je Lucie Němečková. Ta českému publiku dlouhodobě představuje africké autory. Radila mi se jmény postav, míst i českých jídel, po nichž se mimochodem můžu utlouct.

iLiteratura: Chystáte se na festival Svět knihy, jakou zprávu chcete předat českým čtenářům?
Caya Makhelé: Aby nezapomínali na dědictví svého národa a na to, jakou cenu má důstojnost a nabytá svoboda.