Konžský autor Caya Makhelé se v Praze účastnil festivalu Tvůrčí Afrika. Při té příležitosti jsme ho požádali o rozhovor...

- Jak se v Africe člověk stane spisovatelem?
- U nás je to snadné. Každý Afričan je vlastně spisovatelem. Každý je totiž vypravěčem. Podle tradice se starší bratr vždy stará o mladšího, naučí se vyprávět. A vesničané se večer scházejí a vyprávějí si příběhy - o zemi, kultuře, o původu…
Taky máme hodně co říct, máme, o čem vyprávět. Nevidíme kolem sebe jenom pěkné věci. Ať je to neštěstí, nebo radost, také věci, které by neměly být zapomenuty. Vyprávění proto může plynout z potřeby změnit svět, nebo podat svědectví.
A dalším faktorem jsou důležitá setkání: třeba vás ve škole pochválí profesor, že píšete pěkné slohy. Nasměruje vás k dobré četbě, jako mě kdysi můj profesor francouzštiny doporučil Paula Eluarda. A když mě profesorka matematiky přistihla, že si píšu básničky pod lavicí, nechala mě jeden text přečíst před celou třídou nahlas. Strašně jsem se styděl. Ale ona nám pak vysvětlila, kdo je spisovatel. Tím mi moc pomohla.
Některá setkání jsou čistě náhodná. Když jsem si četl, co Montesquieu napsal o otroctví, najednou jsem pochopil, jak se i já mohu vyrovnat s problémy ve světě kolem mne: psaním.
Ale základem všeho je prostě potřeba, chuť vyprávět něco ostatním.

- Pro koho vlastně píšete, pro své krajany, nebo pro evropské publikum?
- Nepatřím k autorům, kteří se snaží vysvětlovat, co je Afrika. Když ji někdo chce poznat, ať tam jede, setkává se s lidmi, ať sleduje dokumentární filmy. Pro mě literární tvorba neznamená vytváření dokumentů.

- Ale aby třeba Evropan dostal chuť poznat Afriku, jet tam, je potřeba o ní mluvit a psát, ne?
- Já se snažím zejména zachytit lidské bytosti. Chci, aby čtenář přemýšlel, co by on udělal, být na místě určité postavy. Mým cílem je ukázat, že Afričan je lidská bytost jako každý jiný, ne nějaký předmět ve výloze. Proto popisuji z lidského, ovšem že afrického pohledu, schopnost milovat, zradit, nenávidět, angažovat se, stát se zločincem, což jsou otázky běžné v kterékoli kultuře. Tak je třeba objevovat Afriku, prostředí je jiné, ale postavy pořád stejné. Podvádět ženu, bít dítě, válčit, na to nemusíte být Afričan, to se děje všude. Místo i čas děje se mění, ale lidé ne.

- Vyrostl jste v Africe?
- Ano, v Kongu. Poprvé jsem přijel do Francie, když mi bylo pětadvacet.

- Ale školy máte francouzské…
- V Kongu se ve škole učí francouzsky. Ale Kongo není odříznuté od své kultury. Francouzština je součástí konžské kultury, nebere ji tu nikdo jako cizí jazyk. Konžané si ji přisvojují, transformují. Mění slova co do znění i významu. Proto se i vydávají slovníky africké francouzštiny.
V Kongu každý mluví ještě dalšími jazyky, děti znají průměrně tři, čtyři jazyky. Ve škole se mluví francouzsky, pak jsou dva národní jazyky, kterými se Konžané domlouvají mezi sebou, a ještě děti znají jazyk svých rodičů…

- Čtou běžní Afričané vaše knihy? Dostanou se k nim?
- Málo. Knihy jsou u nás drahé, velmi špatná je distribuce, kupní síla obyvatel je mizivá. Jediným řešením téhle situace je zřízení knihoven a prodej levných knih. To jsou věci, na které hodně myslím, zabývám se tímto problémem.
Lidé ale čtou. Školáci hlavně to, o čem se učí ve škole, co je v osnovách - na to musí obětovat peníze. Jinak chodí do knihoven, ale těch je strašně málo. Paradoxně nejlépe zásobená knihovna je ve Francouzském kulturním středisku, kde mají všechny konžské autory. Můj sen je zřídit knihovnu v každé vesnici. Aby každé dítě mělo přístup ke knize. Knihovny by měly být vybaveny i obrázkovými knížkami pro děti, které neumějí číst. A televizemi, videopřehrávači, počítači.

- Je o vás známo, že se šířením literatury a divadla hodně zabýváte: založil jste v Paříži divadlo, literární časopis, organizujete nejen v Africe festivaly, čtení, tvůrčí a dramatické dílny. Děláte něco konkrétního i pro váš sen o knihovně v každé vesnici?
- Snažím se pomáhat dětem, těm ubohým, chudým, co zůstávají na ulici, zcela bez prostředků, bez možnosti vzdělávat se, bez naděje na lepší život. Nejhorší je, že ony ani nemají ponětí o tom, že život může být jiný. Teď organizuji mezinárodní festival literatury pro děti. Chci do Afriky přilákat spisovatele, ale ne jen frankofonní autory, spisovatele z celého světa. Poskytnout jim týdenní až měsíční pobyt, aby mohli přijít mezi děti do škol, setkávat se s nimi na ulici, pořádat dílny tvůrčího psaní, předčítat pohádky… Mým úmyslem je ukázat africkým dětem, že nejsou na světě samy, že i jinde mají děti stejné potřeby a problémy. Ukázat jim také, že slavní lidé přijeli zdaleka jen kvůli nim. Taková věc bude mít velký vliv na vzdělání, učení, poznání. Děti musejí umět číst a psát, musejí dokázat používat svou představivost. A také naučit se pracovat s novými technologiemi. Zkrátka chci dostat ty děti z ulice.

- Jak na takovou velkou akci seženete finanční prostředky?
- Sázím zejména na dobrou vůli. Požádám autory, kteří se uvolí přijet, aby každý daroval třeba deset knížek dětem. Lepší deset dětí s knihou než žádné. A deset autorů, to už máme sto knih. V Africe je navíc výhoda, že knihu nečte jen jeden, výtisky kolují, každý ji půjčí dál. Je pravda, že zřídkakdy se vám půjčená kniha vrátí (směje se). Samozřejmě bude nutné pozvaným poskytnout ubytování, stravu, dopravu. Najít subvence, aby se mohly vydat levné knihy.
Dostat knížky, obrázky, malou televizi s videem k dětem, to je investice jistě potřebnější, než nějaký pěkný proslov v OSN…

- Povídejme si chvíli o vaší tvorbě. Divadelní ústav právě vydal česky vaši hru, která se v překladu jmenuje Bajka o lásce, pekle a márnici. Je to dílo, které vás jako autora dobře představí? Byla to vaše volba, že česky vychází právě tahle hra?
- Samozřejmě tahle hra neukáže mé dílo celkově, ale ano, jsem to já. I když jsem napsal i zcela odlišné hry.
Na výběru jsem se nijak nepodílel. Já jsem pro svobodu. Je dobré, když dílo má možnost dostat se do oběhu. Nenařizuji nikomu, co ze mě má překládat, co nebo jak hrát, to bych popíral sám sebe. Nechávám každému volnost, i když chce třeba hru zkrátit, vyškrtat z ní celé pasáže, ať třeba zachová jen popis scény… Jediné co bych nechtěl, totiž aby někdo mé dílo zneužil, interpretoval špatně mé myšlenky, například rasisticky, antisemitisticky. To ne.
Ale jiná omezení nemám. Vždyť bych se musel bát umřít. Shakespeare také existuje v tisíci interpretačních variantách.
Když se Češi smějí při mém textu, připadám si hned, že patřím mezi ně, že jsem taky trochu Čech…

- Ta hra je pozoruhodná po stránce imaginace. Představivost je něco, co máte vrozeného, nebo jste ji spíš získal jakou součást vzdělání, případně se u vás vyvinula na základě četby? Vzniká sama o sobě, nebo je to záležitost propracovaná, pracně vytvářená?
- Propracovaná, jistě. Každý autor je svébytný, každý je jiný, i když pocházejí z jedné země, z totožného období. Metaforičnost, obraznost, to je věc kulturního povědomí. Vliv pohádek je čistě africký.

- V čem se ještě liší tvorba afrických autorů?
- Francouzská literatura je jiná, taková obnažená, syrová. Dnes mají ve Francii velký úspěch knihy o sexuálním životě. Já jsem se svým sexuálním životem natolik spokojený, že o něm psát nemusím. Možná máme prostě jiné starosti, jiné zájmy. Nás trápí, jak dostat děti z bídy, západní literatura se babrá v něčem úplně jiném. Africkým autorům je společné, že vždycky nadejde moment, kdy je bytost v nějaké mrzuté situaci a snaží se z ní dostat.

- Jedné z ženských postav, Artinem, tam hlavní hrdina Makiadi radí, aby utekla ze svazku, v němž se trápí. Přivádí mě to k otázce, zda píšete s jasným úmyslem sdělit nějaké poselství (třeba že ženy si mají jít za svobodou), anebo jen s cílem ukázat rozmanitost světa, života?
- Je v tom samozřejmě můj názor na věc:kdybych byl žena nespokojená v nějakém svazku, odešel bych, netrápil se, takový je můj postoj ke světu. Já chci, aby si každý v mých textech našel, co právě sám potřebuje, ať je to ponižování žen, nebo třeba šikana, bití dětí. Té ženě tam ale radí falešný kněz, Makiadi je jen přestrojený! Radí jí, ať se raduje ze života. Poselství není důležité, důležité je dát lidem radost z poslouchání, ze čtení…
Autor buď přináší svědectví o nějakých událostech, nebo poskytuje poselství. Pro mě jako autora je důležité, aby si každý čtenář v mém díle našel věci, které jsou mu vlastní. Neukrývám do textu žádná poselství, jen říkám, co si myslím. Ponižovaná žena si vezme ze hry tohle, jiní tam najdou pravdu o tom, že dospělí mají být pozornější k dětem, muži všímavější k lidem kolem sebe.
Žít bez lásky je smutné. A číst text plný poselství, ale bez potěšení, je na nic.

- Ve vaší hře se postavy volně proměňují, mění identitu. Proč? Chcete poukázat na přetvářku dnešního světa, nebo jen podtrhnout absurdnost událostí, života?
- Postavy v mých dílech nejsou jedinečné, mohou se kdykoli proměnit. Lidská stránka vždycky musí hlavní. Je to opravdu taková hra na schovávanou. Ta vnější stránka není důležitá.

- Zajímavý je i motiv, kdy stařec v márnici má muzeum mumifikovaných částí těla. Oprašuje je, přerovnává, vystavuje…
- Samozřejmě že svět je absurdní, ale jde i o to, vnímat život přes nějaká zdání, vnější stránku věci. Falešný pocit z potřeby cosi uchovávat. Motiv vychází z jiného přístupu k mrtvým v naší kultuře. Africká tradice tělo mrtvého uchovává, obléká ho, loučí se s ním. To vaším zvykem je honem mrtvolu zahrabat, nechat ji zmizet. Nás mrtví neděsí. A lidské tělo je krásné a dokonalé. Stejně tak zvířecí. Stará tradice, pocházející z Egypta, je jen pokus, jak ho zachovat.
 

- Během jedné diskuse s vámi zazněl názor, že Afrika má s Českem mnoho společného, pokud srovnáváme pocity lidí utlačovaných ať už kolonizátory u vás, nebo okupanty u nás. Lze takové přirovnání přijmout? Je situace podobná i v uvědomění si těch utlačovaných, v jaké pozici se nacházejí? Chápal každý kolonizovaný Afričan, jak na tom je?
- Každý čin, který omezuje práva druhých, je odsouzeníhodný. Určitě tu styčné body jsou. I u nás samozřejmě každý věděl, jak vážný stav to je. Důkazem je, že tradice přetrvaly, a to i ty sporné. Třeba obřízka žen.
Vypráví se, že když francouzští kněží, tedy bílí, jak se říká u nás (směje se), poprvé přišli do mé vesnice, ptali se: Jak to, že jsou vaši hoši obřezaní? Byli tu snad nějací židovští misionáři? Odpověď je záporná. Obřízka je tradiční záležitost. Přesto, že katolická církev proti tomu bojovala, tradice se zachovala. Vzniklo to z potřeb hygieny a dochovalo se to dodnes. A mimoto je to řešení velice elegantní (smích).

- Vyprávěl jste také o tom, že i v dnešní svobodné Africe může spisovatel žít vlastně v exilu. Zmiňoval jste případ autora, jenž žije naprosto nepochopen svým okolím, totiž vlastní rodinou, která jeho práci nepovažuje za důležitou, nechápe, proč se místo psaní radši nestará o něco pořádného. Máte i vy takový svůj exil?
- Ano, jistě. Pokaždé, když píšu, musím se odříznout od světa, od okolí. Musím být sám, bez lidí, abych mohl pozorovat, klást si otázky, přemýšlet, co bych dělal na jejich místě, anžit se být jen sebou samým.

- To je ale šťastný exil!
- Ano, pokud dokážete vyjádřit, co cítíte a potřebujete. Když se to nedaří, je to velmi bolestný stav, utrpení. Trápení zas ale plodí chuť něco udělat. A když potom vidím, že nějaký můj text má úspěch, těší mě, že ta práce stála za to.