Od Litvy nás dělí sotva sedm set kilometrů, přesto jsou zprávy z těchto končin Evropy vzácné. A týká se to i těch literárních. „Udivuje mě nesouměrnost vzájemného poznání: v Litvě rozhodně znají jména jako Čapek, Hrabal, Kundera, Havel či Viewegh nejen intelektuálové, ale kdybychom poprosili českého bohemistu, aby jmenoval aspoň tři litevské spisovatele…,“ říká v Česku působící lituanista Vaidas Šeferis v rozhovoru pro časopis Plav č. 9/2008, což je jeden z mála počinů posledních desetiletí, které litevskou literaturu připomínají. Zdá se, že po roce 1989 u nás do té doby poměrně dost překládaná (protože sovětská) litevská literatura poněkud vyšla z módy a teď čeká na své znovuobjevení.

Vydání českého překladu románu Tūla se proto nedá označit jinak než jako událost. Zasloužila se o něj překladatelka, vydavatelka a po řadu let také kastelánka hradu Pecka Věra Kociánová, která ve svém příležitostném nakladatelství Venkovské dílo už publikovala například Litevské pohádky (2010) nebo básně významného litevského literáta Tomase Venclovy (2014). Prostřednictvím Tūly se poprvé seznamujeme s jedním z největších litevských autorů 20. století Jurgisem Kunčinasem (1947–2002), prozaikem, esejistou, básníkem a překladatelem mnoha zásadních děl německojazyčné literatury. Právě Tūla je nejoceňovanější z jeho sedmi románů a byla přeložena do řady jazyků.

Jméno v titulu knihy patří vypravěčově ztracené lásce, kolem které celý děj-neděj krouží, i když někdy v hodně rozmáchlých smyčkách a zákrutách. Právě jí je vyprávění adresováno, jenže z roztroušených náznaků brzy vyplyne, že Tūla už si ho nikdy neposlechne. Pokud se čtenář začíná děsit dvou set stránek výlevů zlomeného srdce, což se jen málokdy obejde bez klišé a únavného patosu, může zůstat v klidu, je to to poslední, co ho v knize čeká.

Tūla do monologu vstupuje nejdřív jen nesměle a opatrně – bezejmenný vypravěč jako by spletitými odbočkami a volnými asociacemi oddaloval chvíli, kdy bude muset nešťastný a vlastně kratičký příběh vylíčit, a pro jistotu se dokonce ptá, jestli si svou milou jen nevysnil. Zato o svém toulání městem a myšlenkách či vzpomínkách, které se mu honí hlavou, vykládá rád a s velkou dávkou poezie i umělecké svobody, která mu dovoluje přeskakovat z tématu na téma, střídat časové roviny, trhat vyprávění a hledat nit, pokládat sám sobě řečnické otázky („Z jakého konce to všechno vyprávím? Koho si myslím, že oklamu? Stejně zas všechno skončí třeštěním hlavy, opuchlým obličejem a třesoucíma se rukama!“) nebo se třeba změnit v netopýra a pozorovat město i svou ztracenou lásku z této chlupaté a okřídlené perspektivy.

Kromě unikavé Tūly má příběh, který se odehrává zřejmě někdy v posledním desetiletí před pádem Sovětského svazu, ještě jeden ústřední motiv, a tím je město Vilnius, především jeho svérázná čtvrť Užupis – „Zářečí“. Z kavárny do pronajaté garsonky, cestou do průjezdu na cigáro a možná taky do nejbližšího pajzlu na něco na zahřátí, tomuhle známému se radši vyhnout, ale z tamtoho by se dalo vyrazit pár rublů a pak třeba ještě opatřit lahev levného vína do zásoby: zatuchlé uličky někdejší chudinské čtvrti, pozdějšího centra bohémů a nemajetných umělců a dnes populární turistické zóny křižuje čtenář spolu s vypravěčem sem a tam, až mu připadá, že si na hrbolatém dláždění sám prošlapal podrážky.

Za zmínku stojí kapitoly věnované protialkoholní léčebně a vězení pro alkoholiky – není pochyb o tom, že autor ví, o čem mluví, když prostředí popisuje: „(…) Bylo to oddělení naprosto banální. Ti z otroků láhve, kterým zbytky rozumu ještě vnukly myšlenku: Běž, odpočiň si, sebereš se a budeš zas moct pít ,jako člověk‘, přicházeli do tohoto stinného parku doprovázeni slzícími ženami, družkami nebo sami jako já. Ubytovávali se v baráku v koketním stylu letní dači a dobrý měsíc se tu váleli, polykali vitamíny a trankvilizéry, ve volném čase sváděli mladé hlupačky, kterými se krásný park i háje kolem ústavu jen hemžily. V okrovém baráku odpočívala pouze mužská část alkoholiků, v dalších odděleních – ve zděných budovách, dokonce se zamřížovanými okny v patrech, za drátěným výběhem – potichu přicházeli o rozum budoucí sebevrazi (...).“

Záložka knihy o Kunčinasovi uvádí: „Životní peripetie i osobní odpor k sovětské ideologii ho přivedly nejen mezi uměleckou bohému, ale až na společenské dno.“ Ale i kdybychom o jeho životě nevěděli vůbec nic, musíme mu zkrátka věřit, když píše: „Kopl jsem do mrtvé vrány. Ne, tulák musí žít jinak než oni, má svůj tulácký život… Není čas se trápit, užírat se, sedět s hlavou v dlaních. Nepřetržitě, každou minutu, si musíš hájit svůj ubohý život, myslet jen na tento den a hodinu, starat se, co budeš jíst, co pít, kde budeš spát… Jakmile začneš uvažovat v rozsahu let, hrabat se v paměti, dumat, co bude za rok nebo za dva, je s tebou amen! Jsi povinen starat se o každý sebenicotnější detail, nepropást sebemenší příležitost, aby ses najedl, napil, nestydět se poprosit o obnošené boty nebo suché ponožky. A ještě: absolutně se nesmíš ohlížet nejen na svůj vzhled, ale ani na svou ubohost a nicotnost. Na svou hanebnou závist vůči sytým a na svůj vztek. To by s tebou byl taky amen. Tulácké rysy se v člověku neprojeví hned: ještě dlouho se stydí za svou nouzi, hlad a žízeň, jsou mu nepříjemné pohledy, které se za ním obracejí. Zvlášť když zahlédneš ‚lepší časy‘, i když právě od nich jsi utekl na ulici, do mlhy a bezdomoví. Postupně se to všechno otupí, obrousí, život pod otevřeným nebem začne být o něco snadnější.“

Tak jako známé postavy americké literatury 50. let, i Kunčinasův jistě aspoň trochu autobiografický hrdina žije svůj příběh někde mezi beat up a beatitude, se zajištěnými spoluobčany by ale neměnil – jeho mottem je Mussoliniho (!) Vivere pericolosamente („Žít nebezpečně“). Jenže v trochu klaustrofobním dusnu města na sovětské periferii se ono nebezpečí omezuje na rvačky, alkoholová deliria a uniformované příslušníky, pořádající zátahy na pochybné živly. Politickou situaci ve své zemi Kunčinas kritizuje spíš jen mimochodem, není pravděpodobné, že v jiném režimu by mu konformita byla po chuti.

Hledat poezii v bezútěšnosti života zkouší kdekdo. Proč tedy číst Kunčinase? Je autor obrovské vnímavosti a obraznosti, který nepostrádá smysl pro humor ani pro tragédii a hlavně nemá sklony kázat – užívá si vyprávění, sílu jazyka a sílu příběhů včetně dost absurdních epizod. Jeho kniha rozhodně není žádný feel-good román, přesto se čte výborně. Kupte ji někomu pro radost, zvýšíte tím šanci, že k nám díky Venkovskému dílu v blízké budoucnosti dolehne nějaký další originální litevský hlas.

Stránky věnované současné litevské literatuře (v angličtině)