Tak jako jaro zvolna přichází  ,
ani já nikam nespěchal .
Tebe mi z nebe seslal Bůh ,
ale mě tobě neposlal .

                  Jonas Aistis

Mluv se mnou , Tūlo , šeptej mi něco , když v posledních paprscích dne ještě ruději zazáří vysoké , cihlově červené zdi bernardinského kláštera, když se pod všemi svými mosty jak bublající láva valí Vilňa , a nejdivočeji tady u Bernardinů , když nečetní kolemjdoucí zahlédnou těžký dešťový mrak a přidají do kroku , vylekaně se ohlížejí a spěchají do svých městských nor , protože mrak už je docela nízko – visí nad Bekešasovým a Panonietisovým vrchem , nad temně rudým skalnatým srázem . Mluv a řekni , co nám bude připomínat naši lásku , nakažlivou jak infekce , lásku , která nebyla vykřičená na dvorcích vprostřed zimy a zůstala nepošpiněná městským bahnem , tak pozdní a nepotřebná – zbytečná dokonce i pro tu ulici čekající na liják , pro shluk starých stromů na břehu , pro západ slunce ozařující bernardinský klášter i pro ten blížící se mrak , který se právě zastavil nad šedavou věžičkou na Bekešasově vrchu . Co , no řekni , co ?

Pověz , řekni , Tūlo , protože jen ty jediná už můžeš odpovědět na otázky , které tu visí jak onen mrak – jen ty , protože příroda ve městě je vždycky trochu nepravdivá – příliš slavnostní nebo co ? – a němá . Ještě to není dekorace ani atrapa ani rekvizita , ale už to není příroda . Tak je to . Podívej , Tūlo , jdu k tvému chudičkému příbytku , přecházím Vilňu po nekrytém mostě , pod kterým bez ustání vře temně zelená voda s pěnou jen o něco světlejší , blížím se k tvým oknům , k tvým očím , v kterých se odráží jen nízké nebe a věže Bernardinů , pronikám do tvé tkáně , do tvých průsvitných kostí , k tvým prvotním nervům , které se dotekem rozechvějí a rozezvučí : šuměním větru , klokotáním vody , šelestem trávy , a když na ně uhodíš silněji , napnou se a zvuky zesílí – slyším pištění náhle vyplašeného zvířátka , naléhavé volání nočního ptáka , slyším třepot křídel nad hlavou a vidím oči – tajemné oči ptáka soumraku v tvé tváři bílé jak plátno . Tvé oči vidím , Tūlo , oči ptáka a oči oblaku . Přicházím ve světle měsíce a vrhám těžký stín na uplynulý den , na den budoucí i na naši budoucí společnou noc , na tohle město , které nás vtáhlo do svého temného lůna a zase nás vyvrhlo společně s jílem , hlínou , s úlomky dřeva a nádob a se starými mincemi , které nemají v tomto ani na onom světě žádnou cenu – a žili jsme v některém z nich vůbec někdy ? Zlomený , křivý stín vrhám i na oba kopce – na Bekešase a jeho pobočníka Vaduše z Panonie , nad nimiž stále visí ten hrozivý , prachem bouře nabobtnalý mrak …

Tvůj příbytek , Tūlo , je ověšený obrázky z blešího trhu , na kterých plesniví chleba a pasou se poklidná stáda dobytka , je zarovnán krabicemi a knihami , deskami s reprodukcemi , všelijakými zápisky , oblečením , bednami vzpomínek a hlasů . Je to byt , kde často pokašlavá vodovodní potrubí a na obrazech se ve starých sklenicích vrství hnědé krystaly zaschlého vína . Blížím se k tvým pootevřeným suchým rtům , za nimiž se černá ústní dutina – tam , právě tam se ukrývají tvoje pomalu , skoro ve slabikách pronášená slova , všechna důležitá jen pro mě , mluv , Tūlo , vždyť vycházejí z tvého nejhlubšího nitra , ze všech míst tvého plochého , trpělivého , ztuhlého , utrpením , nemocemi a netečností vyčerpaného těla .

Mluv se mnou , Tūlo , vyprávěj , šeptej a vzpomínej , když jdu s půlnocí , provázen důvěřivým štěkotem psů ze starého města , když přecházím přízračnou magistrálu na Holandské a vlhké dvorky v ulici Filaretů a jako duch se vynořuji na Polocké , přímo u bernardinského hřbitova – celý tenhle neútulný malý svět je svázán jen s tebou , Tūlo , a s bernardinskými mnichy , i když ti už tady dávno nejsou … a kdo říká , že nejsou ? Svými chodidly jako bych do rozbředlého sněhu rýsoval topografickou mapu této čtvrti , kolem psího trhu , lékárny , rybárny a krámku s obuví scházím k tobě , sestupuji a vynořuji se na zledovětělém břehu Vilni . Celé staré město je ozářené měsícem a skutečně se podobá starému plánu , pečlivě nakreslenému a kolorovanému nějakou vyšší bytostí . A jsem tady , už jsem tu . Nad Bekešasovým vrchem pořád visí ten velký mrak , musí už být ztuhlý jak podešev , ztvrdlý jako šedá betonová deska – už ho netvoří jen průzračné kapky deště , ale stává se ztělesněným zvěstovatelem neštěstí . A já jdu za tebou , nedbám na chlad ani beznaděj , na pozdní hodinu ani na slepce v tmavých brýlích , který se opírá o zábradlí na mostě . Nerozhlížím se po žádných mostech a vstupuji do zpěněné , běsnící vody , kloužu po ohlazených kamenech a škrábu se na tvůj břeh , Tūlo , a zdá se mi , jako by se mi nad hlavou zamodral obrovský keř šeříku , trhám a držím v obou rukou kytici šeříkových květů , nadýchanou jak bělostný oblak , kadeřavou , omamně vonící , tryskající stříbrnými proudy , přetékající životem . Potácím se únavou , když vstupuji do bílých dvoukřídlých dveří , nad kterými visí modrá poštovní schránka proděravělá kulkami . Už jsem jen pár kroků od tebe , Tūlo , od tvého chraplavého hlasu , od vláken tvého těla , od tvých nejskrytějších tajemství .

Šeptej , sotva slyšitelně dýchej , když s oběma obrovskými kyticemi šeříku vlétám pootevřenou okenicí a zaplouvám pod klenbu – neslyšný netopýr – bez zvuku , bez šelestu , všechna slova lásky i zoufalství pevně uzavřená v drobné lebce létajícího nočního zvířátka , opatrný , abych nevyplašil další přízraky , jež tu číhají , aby uchvátily tvou duši , tělo , mysl , tvé nejtajnější myšlenky , tvou důstojnost , slzy , tvoje malá ňadra, chvějící se jako říční vlnka , tebe celou , Tūlo . Vlétnu dovnitř , drápky se zavěsím na zkosený strop v tvém pokoji a poslouchám , jak oddychuješ , jak taje jinovatka v tvých plicních sklípcích , jak krev v tvém dřímajícím těle obíhá další kolo , jak ty sama , aniž bys o tom věděla , mluvíš s plesnivým chlebem z obrazu , s krabicemi plnými vzpomínek , v měsíčním svitu vidím tvé dlouhé kosti , pánev , perleťovou lebku pod krátkými vlasy , vidím , jak jakýsi malý , jasně svítící brouček běží po tvém břiše , zalézá do důlku pupku a už není schopen se odtud vyškrábat – tak je malý …

Mé citlivé , městskými pachy podrážděné nozdry se chvějí , ale já už nemám jiné východisko , nemám záložní city ani náhradní díly k svému nedokonalému netopýřímu tělu . Snad proto je má láska tak krátká , opojná a jednostranná – už nemám co ztratit , ani co získat . A tak s kyticemi šeříku bdím na stropě nad tvou úzkou postelí , vidím , jak v neklidném spánku pohodíš rukou a odkryješ chvějící se oblast srdce , a vtom , zcela nečekaně , ti modravá ratolest šeříku se dvěma zelenými listy padá na prsa – mávám kožnatými křidélky a květy šeříku se sypou jako déšť – v celých trsech , v chomáčích a ratolestech : fialové , zelené , sražené do chuchvalců květů , něžné šeříky , víš , takové , co rozkvétají a odkvétají na zplanělých zahrádkách za městem , u lesa , na rozpadlých základech někdejších stavení …

Květy šeříku padají , krouživě se snášejí chladným vzduchem , pokrývají tvé vlasy , padají na tvé nevyplakané slzy , zachycují se ti v pootevřených ústech , jejich spleť ovíjí tvou štíhlou šíji , tmavě se rýsují na tvém břiše , zasypávají postel , podlahu , krabice se zaprášenými deskami a vzpomínkami , přistávají ve džbánu s vodou připravenou na noc , a další chomáče , trsy a květy , které nenašly místo , kam sednout , dál krouží a pak se rozpadají na maličké hvězdičky , tak podobné fantastickým živočichům z mořských hlubin . Nořím se do tmy a bolestivě narážím do okna – to by se skutečnému netopýrovi nikdy nemohlo stát ! Křivě se usměju a z drobné myší tlamičky se řine černá krev. Nikdo nevidí , kam stéká … Kam ? Krev teče na tvou postel , bezděčně prosakuje prostěradlem a už kape na černé cihly zvonivky pod tvým věčným ložem , Tūlo , Tūlo …

Ležím naznak na šedém parapetu a ještě zahlédnu , jak se mrak , který zahalil Bekešasův vrch , dal najednou do pohybu a nevídanou rychlostí se žene přímo nad dům s apsidou na břehu Vilni , přímo na nás, na tebe, Tūlo, a na mě …