Román Tūla, ověnčený cenou Svazu litevských spisovatelů (Lietuvos rašytojų sąjunga) za nejlepší knihu roku, napsal litevský spisovatel Jurgis Kunčinas (1947–2002) v roce 1993 a český překlad vyšel v roce 2017. Román vypráví o nespoutané osudové lásce umělkyně Tūly a svobodomyslného, bezstarostného hlavního hrdiny, jehož jméno zůstává čtenáři utajeno.

V Litvě dobře známý autor původně studoval germanistiku, po vyloučení z univerzity pracoval například ve stavebnictví nebo v psychiatrické léčebně a od roku 1991, po osvobození Litvy, působil v nezávislém litevském tisku. Kunčinas byl jedním z nejvýznamnějších litevských prozaiků postsovětského období. Jeho obsáhlé literární dílo zahrnuje literární kritiku, esejistiku, satiry, ale i rozhlasové hry, filmové scénáře a básně – knižně vyšlo šest sbírek. Próze se začal věnovat v roce 1991 a jeho příběhy jsou situovány buď do Vilniusu, nebo do jeho rodného Alytuského kraje. Romány spojuje to, že jejich hlavními hrdiny bývají postavy umělců, vyvrženci plní snů, ideálů a bezstarostnosti.

Kunčinasovy texty byly přeloženy do mnoha jazyků, mimo jiné do angličtiny, němčiny, polštiny, ruštiny či švédštiny. Tūla je pak první Kunčinasovo dílo vydané v češtině. Ústředním tématem románu je vzpomínka hlavního hrdiny a vypravěče na dívku Tūlu, kterou v minulosti potkal, zamiloval se do ní a strávil s ní sedm dní nespoutané a bezmezné lásky. Vinou okolností – psychických problémů, alkoholismu, Tūliných rodičů, kteří měli o dívčině budoucnosti vlastní představu – však vztah velmi rychle skončil. Ústřední dvojici spojoval obdobný bohémský životní styl, vypravěč ale několikrát zdůrazňuje sociální propast, která jej od Tūly, dcery dobře situovaných rodičů, dělila.

Vyprávění je protkáno mnoha drobnými příběhy a úvahami, které samovolně plynou jako volné asociace, nikterak však nenarušují dějovou linku: Kunčinas píše s ohromnou lehkostí. Odbočky nejsou samoúčelné, vše má svůj smysl a své místo a dotváří výsledný dojem originálně pojatého románu. Důležitou součástí textu je podrobné líčení vilniuského prostředí, obrazů, zvuků a dalších podnětů, které dokonale dokresluje atmosféru a ukazuje tak město jako jakéhosi vedlejšího hrdinu románu.

Celé vyprávění prostupují také zážitky vypravěče z léčebny pro alkoholiky, kde pobýval několik měsíců a odkud posílal Tūle dopisy. Tūla je ostatně důvodem, proč se vůbec pustil do psaní. Jeho vztah s ní trval pouze týden, hluboké city však neochladly ani po mnoha letech odloučení. Hlavní hrdina se proměňuje v netopýra a vrací se na místa, kde před lety s Tūlou strávil vzácné chvíle. Vypráví nejen o tomto vztahu, ale i o svém pozdějším životě. Místy se zdá, jako by Tūla ani neexistovala a byla pouhým přeludem, její postava je však skutečná. Znovu se milenci setkávají několik let po rozchodu a stále je to k sobě silně přitahuje…

Román lze chápat jako vypravěčovu vzpomínku na Tūlu i jako zpověď milované dívce, ve které zčásti vysvětluje lásku k jiným ženám: další vztahy neprožíval naplno, neboť v jeho myšlenkách zůstávala Tūla jediná, vyvolená a milovaná. Bezbřehá láska dýchá na čtenáře z každé stránky a nutí jej knihu přečíst jedním dechem. Autor proti sobě staví dva protipóly – sílu okamžiku a pomíjivost času.

Přestože je děj situován převážně do Užupisu, román líčící hluboký cit je univerzální a jeho platnost se neomezuje pouze na litevské prostředí. Krátké vložené příběhy vyprávění ozvláštňují, udržují čtenářovu pozornost a doplňují hlavní děj. Na několika místech se objevují narážky na historii, není však nutné znát litevské dějiny podrobně, čtenář si vystačí s povědomím o tom, že socialistická Litva byla před osamostatněním v roce 1991 po dlouhá léta součástí Sovětského svazu – právě na sklonku této doby se román odehrává. Několikrát se opakuje výrok „Wir sind ein okuppiertes Land!“, což poukazuje na podrobení Litvy a frustraci z tehdejší politické situace.

Román Tūla je rozhodně kniha, která si zaslouží pozornost čtenářů: ukazuje vyzrálost litevské literatury a její světovost, byť mnohá díla zůstávají téměř pouze v povědomí Litevců. Věra Kociánová nyní svým překladem přiblížila tuto literaturu českému publilku; nezbývá než doufat, že Kučinasova kniha osloví i mnohé Litvou nepolíbené čtenáře a zaujme je stejně jako autorku této recenze.