Nad cestovním deníkem belgického spisovatele, malíře a básníka Henriho Michauxe (1899–1984) Ecuador by takový Claude Lévi-Strauss, Karel Čapek, Miloslav Stingl nebo Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka patrně jen nevěřícně kroutili hlavou. I když, kdo ví. Michaux cestování do nejodlehlejších koutů planety miloval, ale netěšil se dobrému zdraví. Když se vydal na cestu po Andách, Ekvádoru a až k ústí řeky Amazonky, čekal, v čem ho tahle výprava promění. Roční putování zachycoval ve zdánlivě chaotických záznamech, nad nimiž by etnolog či kulturní antropolog zaplakali. Vždyť z takové cesty by přece šlo vyzískat mnohem víc!

Jenže… Autorův lodní a posléze cestovní deník je deník moderního člověka, který sebe sama vláčí na druhý konec světa, nehledá tam známé turistické atrakce a přitom alespoň vskrytu duše doufá, že celá ta strastiplná cesta nevyjde úplně na prázdno.

Na první pohled nenápadná kniha s bílými deskami a v minimalistické, ale zajímavé grafické úpravě vyšla v nakladatelství Rubato v citlivém překladu Moe Binarové a Lukáše Prokopa. Velikostí skutečně připomíná zápisník, který je možné nosit všude s sebou. Jednotlivé záznamy jsou vesměs opatřeny datem a jen v ojedinělých případech jim autor dal nějaký název, např. Přízrak staré indiánky nebo Narodil jsem se děravý.

Michaux obvykle vplouvá do popisu událostí velkou oklikou a stává se, že celý záznam je spíš filozofická nebo duchovní úvaha anebo přímo báseň. Zdá se, že některé z textů jsou citelně poznamenány autorovými halucinačními, opojnými stavy. Chcete znát titěrné podrobnosti o tom, na jaké lodi a s kým plul nebo kde v deštném pralese bydlel? Nedočkáte se. Jeho zrak se soustředil na jiné věci.

Nejlepším pozorovatelem okolního dění, lze-li to tak vůbec říci, je Michaux při plavbě po moři. Všímá si lidí, jazyků, kulturních rozdílů, povah. Sedí v kajutě nebo na palubě a napadají ho, tehdy na počátku roku 1927, ne snad úplně verneovské, ale přece jen zajímavé vize. „Ani ne za padesát let budou mít všechny lodě přístroje umožňující spojení s mořským světem…“ Michaux prokazuje i jistý podnikatelský talent, který se jiným mnohonásobně zúročil: „Kdybych byl hoteliér, mé pokoje by byly pod vodou; jaké bublání tam dole, jaká plácnutí perleťových ocasů mezi zasněnými řasami.“ A aby toho nebylo málo, vymyslí i vylepšení dopravy železniční, to proto, aby se cestující při jízdě už nikdy nenudili. „Abych nezapomněl na železnici, vylepšit například trasu Paříž – Versailles: prostorovým filmem, pohyblivými sochami.“

Velmi zvláštní, až monotónní, tiché vyprávění šetří emocemi a velkými slovy, a to zvláště tam, kde je cestovatel sám doslova vržen mezi živly dravé řeky, pralesa, divokých zvířat a nemocí. Jeho zdánlivá apatie k okolním věcem je dnes, skoro devadesát let po jeho cestě do Latinské Ameriky, vlastně občerstvující. Nezatěžuje nás pečlivě zpracovanými zápisy, tunami fotografií a už vůbec ne dramaty, jichž také nepočítaně prožil. Chvíli se zdá, jako by psal z bezpečí nějaké francouzské kavárny anebo přímo snil. Prvních pár desítek stran jeho deníku také působí pouze jako jakási teoretická příprava. Čtenář čeká, co se bude dít. A ono se neděje nic velkého. Michaux, sám dosti nemocný, hubený, fyzicky ne příliš zdatný člověk, popisuje dravé ryby, které člověka do deseti minut ohlodají na kost, s takovou mírou netečnosti, že vás prostě napadne otázka, proč to dělá. Proč? Možná proto, aby vám nechal prostor k vlastnímu prožitku a třeba vás i nalákal na vaši samostatnou cestu. Myslíte, že se bude obdivovat delfínům, kosatkám, dalekým horizontům, pralesu nebo romantickým západům slunce? Kdeže. „Kdo poznal jedno moře, zná je všechna. Jako my podléhá náladám. A jako my má svůj vnitřní život.“ Podobné zápisy najdeme také v jeho dalších knihách, pořízených při cestách po Japonsku, Číně, Cejlonu nebo Indii, které jej inspirovaly i pro vlastní, kaligrafiemi inspirované černobílé kresby. Svět buddhistického duchovního přesahu mu byl blízký po celý život, zvlášť po tragické smrti jeho ženy.

Jak už jsme naznačili, podle Michauxova cestovního deníku nikam nedojedete. Nenajdete v něm cestu rozplánovanou do detailů, ba ani základní přehled jeho putování. Přechody z moře na souš a později na řeku Napo jsou skoro nezřetelné. Ačkoli je tento Evropan na míle nápadný (a nadto skoro nemluví španělsky a pravidelně ho souží srdeční slabost) a pro místní je to host, kterému se musí ve všem vyjít vstříc, sám dělá, jako by v Ekvádoru a Andách ani nebyl. Motivy odcizení člověka člověku, člověka světu i sobě samému a stejně tak nesčetné valéry absurdity tohoto světa, které v díle Henri Michauxe najdeme, jsou patrné už tady, na cestě necestě k ústí řeky Amazonky. Pokud jste četli jeho verše Tvář se ztracenými ústy (Malvern, 2014) nebo antologii Prostor uvnitř (Mladá fronta, 2000), bude vám jeho ekvádorský deník v mnohém povědomý. Texty, které do českého literárního prostoru uváděl Jan Vladislav a po něm i Václav Jamek, nejenže nezestárly; zdá se naopak, jako by nabyly na důležitosti.

Michauxův svět by měl znát asi každý z nás. Je charakteristický svou melancholií, smutkem, splínem, skepsí, trápením a určitou netečností vůči vnějším vlivům, přesto však jeho texty nejsou tragické až k sebevyprázdnění ani nudné a rozhodně nepostrádají nadhled, ironii a humor. „Co se týče muže, je to nepovedené zvíře, svérázné, ale nikdy ne harmonické. Tváří se vždycky jako odborník.“ Jeho deník má k příručce pro cestovatele daleko: je to průvodce po vážných (ne)možnostech lidského bytí. Tolik lidí přece urazí takovou dálku – a nic! Čím to? Možná že se jen špatně dívali, anebo se nedívali vůbec. Dali se vláčet a zahltit vjemy, které za to vůbec nestojí.

Ani u přítomného deníku nečekejte ornamentální jazyk, rozplývající se nad tím, co cestovatel ze svých poutí vyzískal. Michaux není výřečný prodejce zájezdů. Jeho řeč plyne tak, jako když kolem vás v noci teče potok, vy ho nevidíte, a přesto je pro vás jeho přítomnost životně důležitá. V Ecuadoru najdete takových míst bezpočet. Kritických situací, vyplývajících z tamního extrémního podnebí (povodně, sesuvy půdy, obrovské střídání teplot), zažil náš cestovatel desítky. Popsal je ale s takovou rezervovaností, jako by se na svět kolem sebe díval v nějakém opojení anebo byl nad věcí, aby s ním každodenní prožitky nesmýkaly sem a tam a on nepřišel o radost z objevování. „Součástí mé povahy je silný sklon k opilosti.“

Michaux se ostatně valnou část svého života vystavoval hlubinným prožitkům, v nichž nechyběla přítomnost paranormálních a halucinačních jevů, jdoucích na samou dřeň. Jeho Cesta nepoddajnosti (Rubato, 2011) je toho nejlepším důkazem.

Rozhodně však Michaux není zoufalý apokalyptik, jenž by podléhal nekonečným vlnám depresí a opojení. Pokud by byl, nezcestoval by takový kus světa. Věří, že proměna prostřednictvím cesty je i v dokonale zmapovaném světě stále možná. Zážitků a vjemů má totiž nesčetně. Potká v noci lidi nesoucí mrtvého. Dobrodruzi, s nimiž se setkává, toho v životě prožili na stovky životů. Občas někdo zahyne, člověk nebo kůň. Doléhají na něj nemoci. Vidí kolem sebe bídu a zmar. Ani tak nečekejte vyprávění plné nářků, nebo dokonce myšlenky na návrat. Michaux je navzdory slabé tělesné konstituci nesmírně silná osobnost. To, co vidí, ohmatává všemi svými smysly, ale nechce o tom psát román nebo reportáž. Dělí se o to, co cítí, aniž by nadsazoval a přeháněl. Přitom nesčetněkrát sestoupil do hlubiny, kam se do té doby odvážili jen nemnozí. V tom je největší kvalita jeho knihy.

Z Michauxova rozsáhlého literárního a výtvarného díla u nás doposud vyšla jen část. Textů, jako je Ecuador, je nám v prostoru věčného online třeba. Cestovní „deník“ vás k pramenům Amazonky nedovede. Nevadí. Dovede vás možná k něčemu jinému. Michaux píše: „Často se ptáme, proč jsou mladí lidé této generace tak zoufalí. Je to proto, že si uvědomují, že byli obětováni. Tuší lepší dobu. Nedožijí se jí. Kdo z nich by neodmítl přerušit svůj současný život, aby mohl žít v roce 2500?“ Je v tom beznaděj? Naopak!