V moderním světě rychlé e-mailové komunikace stále existují lidé, kteří nacházejí zvláštní zalíbení v tradiční korespondenci – výměně papírových dopisů. Jedním z nich je Bilodo, hlavní hrdina podivuhodného příběhu kanadského spisovatele a scenáristy Denise Thériaulta. Autor dosud vydal čtyři romány a zvláštním řízením osudu se právě jeho prvotina, původně vydaná už v roce 2005, s odstupem dočkala i českého překladu: zájem zahraničních nakladatelů vzbudilo ocenění BBC Radio Book Club, které tento titul získal v anglickém překladu v roce 2014.

Letem světem: Québec, Guadeloupe a Japonsko
Bilodo pracuje jako pošťák v nijak bohaté čtvrti Saint-Janvier-des-Âmes v Québecu. Den co den již sedm let třídí a roznáší dopisy. Ve volných chvílích se věnuje kaligrafii a své tajné neřesti – otevírání osobních dopisů a jejich čtení před doručením adresátovi, čímž porušuje listovní tajemství. Dopisy těch, „kteří před plazím chladem klávesnice a rychlostí internetu dávají přednost smyslovému požitku z psaní rukou a lahodně malátnému čekání“, jsou pro ostýchavého pošťáka způsobem, jak se k lidem dostat blíž, a také mu nabízejí únik z vlastní nezáživné existence. Může se tak vydávat do vzrušujících světů, poetičtějších, než je ten jeho, a „žít příběhy obdařené živějšími barvami a bohatšími emocemi“.

Nejvíce ho fascinují dopisy mladé učitelky Ségolène z dalekého ostrova Guadeloupe, zasílané výstřednímu intelektuálovi Gastonu Grandprému z Bukové ulice, nacházející se v Bilodově pošťáckém rajónu. Nejde o ledajaké dopisy. Každý z nich má podobu básní složených ze tří veršů, z nichž dva jsou pětislabičné a jeden sedmislabičný. Posléze se Bilodo dozvídá, že Ségolènina poezie je psaná formou haiku, tradiční japonské, obvykle nerýmované básně střídmého stylu, jež staví vedle sebe prvky neměnnosti a pomíjivosti a často obsahuje odkaz na přírodu.

Kouzlo dopisů
Tvorba mladé ženy, již lze zjednodušeně charakterizovat jako poezii všedního dne s přírodními motivy, má na Biloda takřka magický účinek. Ségolèniny básně sytí a rozechvívají jeho duši, dovolí mu pronikat do nejniternějších hlubin pisatelčiny imaginace, ale zároveň si dokonale podmaňují jeho mysl. Bilodo se dokonce znepokojuje, že kvůli nim už vůbec nepatří sám sobě. Na každou báseň navíc padá stín žárlivosti, již pošťák pocítí, kdykoli nakonec odevzdaně vhodí (opět zalepený) dopis do Grandprého schránky. Přesto se Bilodo nedokáže těchto veršů nabažit. Umožňují mu totiž živit jeho sny o společném životě s guadeloupskou dívkou. A ve snění zaručujícím blažený klid by stydlivý pošťák nejraději setrval napořád.

Z pošťáka básníkem
Tento stav věcí však naruší nečekané události. Grandprého srazí na vozovce před jeho domem nákladní vůz, když se za bouřlivého a deštivého počasí snaží dohonit poštovní dodávku odvážející dopisy. Nestačí tak předat pošťákům dopis, určený s největší pravděpodobností Ségolène. Grandpré na místě umírá. Dopis, který do poslední chvíle svíral v ruce, odplouvá strouhou u silnice do kanálu a tím málem odzvoní hrana nádherné „korespondenci, jež byla solí Bilodovy existence“. Avšak Bilodo je shodou náhody svědkem tohoto výjevu…

Nesmělý hrdina se odváží nečekaného. Rozhodne se Grandprého v jeho roli korespondenta zastoupit. Kvůli tomu se nejdříve vloupá a později i nastěhuje jako nájemník do jeho bytu, vybaveného v japonském stylu, a získá tak přístup ke Grandprého odpovědím na Ségolèniny dopisy, tedy k básním rovněž ve formě haiku, které si až doposud přečíst nemohl. Utvrdí se tak ve svém podezření, že se oba pisatelé oddávali vztahu založenému na výměně básní, respektive na společném psaní renku – řazené básně, jejíž tradice sahá do období středověkých literárních klání pořádaných na japonském císařském dvoře. Dozvídá se také, že Grandpré měl v úmyslu své verše vydat knižně ve sbírce s názvem Enso, což je kruhový symbol zenového buddhismu, představující vyprázdnění mysli a otevírající cestu k osvícení. Symboliku kruhu a s ní spojené cyklické opakování a návrat do výchozího bodu podtrhuje úvodní haiku zamýšlené sbírky: „Vířící jako voda / když potká kámen / čas jde ve smyčkách“.

Bilodo se nejdříve naučí napodobovat Grandprého písmo. Pro zkušeného kaligrafa, jako je on, je to věc poměrně snadná. Napsat dobré haiku, dostát jeho požadavku precizního, hutného a zároveň křehkého vyjádření, vyhýbajícího se výstřelkům literárního jazyka, a přitom se přiblížit Grandprého temnému stylu je ovšem úkol náročný. Bilodo se proto pustí do podrobného studia teorie japonské poezie a nakonec i do vlastní tvorby. Zprvu jsme svědky prvních nezdařilých literárních pokusů, končících často v odpadkovém koši. Bilodo propadá pochybnostem o vlastních schopnostech, především se obává, že by mohl uškodit samotné podstatě poezie a zneuctít Ségolènino dílo. Svůj záměr přesto neopouští. Ve snaze splynout s Grandprého tvůrčí osobností nasává Bilodo atmosféru nebožtíkova bytu a osvojuje si jeho zvyky – sedává na jeho místě v restauraci, objednává si jeho oblíbené jídlo, poslouchá gramofonové desky s tradiční japonskou hudbou a potají si obléká kimono nalezené v intelektuálově bytě. Tomuto oděvu nakonec přičítá příval inspirace, jež dá vzniknout veršům haiku odpovídajícím Bilodovým představám; nejsou banální ani příliš vybroušené, zato přirozené a vznešené zároveň. Bilodo zažívá přerod v básníka, klidný a nerušený život obyčejného pošťáka se stává minulostí.

Smyčka času a její moc
Verše působí přesvědčivě, takže Ségolène nepojme sebemenší podezření, že by za nimi byl někdo jiný. Korespondence tedy pokračuje. Náš hrdina se do své tvorby zcela ponoří a s každým dalším haiku se „své milé“ přibližuje, zato ztrácí jakýkoli zájem o dění kolem sebe i o vlastní život, jako by přicházel o kousek sebe sama, stával se někým jiným. Psaní ho strhne natolik, že se v jedné ze svých básní odváží vyznat Ségolène lásku. Jakmile ale vhodí dopis s milostným vyznáním do schránky, zachvátí ho strach, že jej mladá žena pro jeho opovážlivost zavrhne. Svůj ukvapený čin chce vzít zpět a snaží se získat dopis ze schránky za pomoci kolegy a přítele Roberta, odpovědného za vyzvedávání zásilek. Bilodovi je vyhověno, ale na Robertovo naléhání se později s obsahem dopisu kamarádovi neochotně svěří. Ten však nemá pro jeho tvorbu pochopení a celý projekt korespondence v básních je mu jen pro smích. Mezi přáteli dojde k potyčce, jež přeroste ve vážnější konflikt a vyvrcholí tím, že Robert dopis s milostným vyznáním Bilodovi odcizí a nakonec adresátce odešle.

Po všech peripetiích se tedy inkriminovaný list ocitne ve výchozím bodě a pak nezadržitelně putuje k Ségolèniným rukám. Enso nabývá reálných obrysů a od této chvíle se Bilodovi neustále připomíná. Jak se ale situace vyvine dále? Jak velkou moc zenový kruh ve skutečnosti má? Zamotá se náš hrdina do oné smyčky času a ztratí se sám sobě docela? Knize nakonec nechybí ani detektivní rovina se značnou dávkou napětí.

Splněný sen, nebo cesta do pekel?
Tato krátká próza nabízí poutavý mysteriózní příběh s prvky fantazie protkaný básněmi, jenž je zároveň poctou epistolárním vztahům, magickému světu poezie i japonské moudrosti a spiritualitě. Vede rovněž k hlubšímu zamyšlení nad otázkou, zda únik z šedivé reality do sebekrásnějšího snu stojí za ztrátu vlastní identity.

Český překlad Anny Čadilové dělá kanadskému autorovi v českém prostředí dobrou vizitku. Překladatelka nechala autorovu vypravěčskému stylu vyniknout, podařilo se jí věrně zachytit lyrický nádech prozaického textu i lehkost a plynutí veršů, bez nichž by příběh nefungoval. Vypiplanou grafickou úpravu útlého svazku doplňuje i vynalézavé balení v šubru: české vydání to ve výsledku povýšilo na vděčný dárek.