Spisovatel a scenárista Denis Thériault se v prosinci v pražské kavárně Café Fra osobně podílel na uvedení prvního českého překladu své knihy Podivuhodný život osamělého pošťáka. Autor pochází z Québecu a vystudoval psychologii, nakonec ale zjistil, že ho mnohem víc fascinují osudy fiktivních postav jeho vlastních románů.

iLiteratura: Vaše kniha v sobě spojuje milostný příběh, humor, poezii, hru s jazykem, ale také otázky spojené s tajemstvím života a smrti. Jak byste vy sám vymezil její žánr?
Denis Thériault: Rozhodně je to milostný román, o tom není pochyb, ale řekl bych, že si zahrává s fantastikou. Vzhledem k závěru by se dalo mluvit dokonce o science-fiction. Jeden britský básník o něm napsal přibližně toto: „Je to román, který popisuje potěšení i pasti, do nichž můžeme padnout, když se něčím necháme příliš uchvátit.“ A já si myslím, že je to velmi výstižné; je to příběh o fascinaci, o citové posedlosti, a to s příjemnými i stinnými stránkami takového opojení. Skutečně to není jen nějaký oddechový milostný románek.

iLiteratura: Kniha vypráví milostný příběh, který symbolicky propojuje Québec s Guadeloupe prostřednictvím japonské poezie. Jak jste došel právě k této kombinaci?
Denis Thériault: Pokud jde o Québec, tak je to jasné, je to moje rodná země. Chtěl jsem psát o tajemné ženě, kterou Bilodo miluje, ačkoliv ji vlastně nezná. Potřeboval jsem, aby byla vzdálená a exotická, protože taková žena funguje jako zajímavý kontrast s trochu pošmournou krajinou Québecu, a to zvlášť v zimě – všechno je u nás bílé, šedé, studené. Chtěl jsem vytvořit protiklad a použít zemi, kde je teplo, ožívají tam smysly, všechno září. Tak jsem hned pomyslel na Antily: Guadeloupe jsem si vybral proto, že se tam mluví francouzsky.
Japonská kultura se do románu dostala tak trochu náhodou, neplánoval jsem to od začátku. S haiku a japonskou kulturou vůbec jsem se seznámil až při psaní románu. Narazil jsem na sbírku haiku, a když jsem se podíval na ty krátké básně, naprosto okouzlující, o třech verších a 17 slabikách – je to zároveň velmi prosté a velmi složité – řekl jsem si: ano, toto musím využít, je to dost tajemné a magické na to, aby se díky tomu Bilodo zamiloval do osoby, kterou nikdy v životě neviděl. S tím ovšem celý scénář, který jsem si předtím připravil, padl. Musel jsem všechno napsat znovu, ale určitě to stálo za to. To, na co narazíme cestou, je právě to nejlepší a musíme to za každou cenu zachytit a uchránit.

iLiteratura: Myslíte si, že takto pojaté propojení kultur může přinést něco nového evropským čtenářům? Nebo je v příběhu naopak něco zásadního, co by jim mohlo uniknout – nálada, mentalita postav?
Denis Thériault: To nevím, ale myslím si, že by jim nic uniknout nemuselo. Na haiku se mi líbí právě to, že je to poezie velmi prostá, nic hermetického. Neobsahuje mnoho metafor, jsou to naopak takové momentky, zobrazující určitý okamžik nebo obraz. Je to poezie, které rozumí každý. Jestli je haiku dobré, hned něco uvidíme nebo pocítíme. Ale říkám si, co by na to asi řekli Japonci. Kniha zatím v Japonsku nevyšla, můj agent na tom pracuje, ale nevím, jestli budou Japonci chtít číst haiku napsaná někým z Québecu.

iLiteratura: Bilodo z Québecu a Ségolène z Guadeloupe se mohou poznat a porozumět si díky francouzskému jazyku, který sdílejí. Do jaké míry je podle vás jazyk určujícím faktorem v kultuře zemí a v povaze jednotlivců?
Denis Thériault: Hraje jistě zásadní roli. Nejsem žádný odborník a nechci tady rozvíjet velké teorie, ale myslím si, že jazyk do jisté míry utváří identitu národa. Lidé v Québecu vnímají svou identitu také díky svému způsobu vyjadřování, který je velmi odlišný od toho, jak mluví Francouzi. Předpokládám, že se podobně i Češi cítí být Čechy díky svému jazyku, kterým se jinde nemluví. Myslím si, že tento pocit identity je ve všech kulturách. Člověk z Québecu se tedy cítí být – a také je – velmi odlišný od Francouze.

iLiteratura: Jak těžké je pro québeckého spisovatele proslavit se ve světě?
Denis Thériault: Je velmi málo světoznámých québeckých spisovatelů. Někteří jsou známí ve Francii, například Dany Laferrière. Ale i tam je velmi těžké prorazit, protože Francouzi se na Québečany dívají docela pohrdavě. Jenže aby byl člověk uznávaným spisovatelem, jeho knihy musejí být vydány za hranicemi Québecu. Moje knihy jsou například publikovány ve Francii, ale mnohem víc se prodávají v Anglii nebo v Německu. I proto jsou pro mě důležití překladatelé.

iLiteratura: Řekl jste, že jste začal psát poezii až díky tomuto románu. Co vám tato zkušenost přinesla? A bylo pro vás jednodušší zůstat skrytý za postavami, nebo plánujete v budoucnu psát i sám za sebe?
Denis Thériault: Ne, asi nebudu psát pod svým vlastním jménem. Nejsem skutečný básník, poezii jsem psal pro potřeby románu. V tomto experimentu pokračuji v dalším románu, který by měl vyjít v letošním roce. Takže právě to mi přinesla haiku – díky nim jsem napsal dva romány, brzy možná tři. Psát haiku není jednoduché, byla to výzva. Na každé básni jsem musel dlouho pracovat, vytvořil jsem vždy několik verzí, než jsem byl jakžtakž spokojený. Zároveň si uvědomuji, že je to velká výzva pro mé překladatele. Zatím jsem na ně ovšem měl velké štěstí.

iLiteratura: Jak jste postupoval při propojování lyrických prvků s vyprávěním? Měl jste třeba nějaká dříve vytvořená haiku, pro něž jste hledal správné místo v příběhu, nebo byl postup spíše opačný?
Denis Thériault: Žádná haiku jsem předem hotová neměl. Bylo nutné, aby zapadala do příběhu, jsou totiž také narativním prvkem. Díky nim se seznamujeme s postavami, děj se ubírá kupředu, někdy dokonce zrychlí běh času. Tak například hlavní hrdina strávil psaním celou zimu, ale já jsem ji shrnul jen do dvou haiku se zimní tematikou a potom už nastalo jaro. Je to velmi šikovný nástroj s různorodým využitím, ale jejich hlavní smysl je zprostředkovat vnitřní svět postav.

iLiteratura: Přál byste si, aby váš román někdo zfilmoval?
Denis Thériault: Vlastně jsem už čtyři nabídky dostal. Tak uvidíme, jak to dopadne.

iLiteratura: V příběhu pokračujete v další knize La fiancée du facteur (Pošťákova snoubenka). Jde o stejného pošťáka Biloda?
Denis Thériault: Ne tak docela. Když jsem dopsal Podivuhodný příběh osamělého pošťáka, chtěli po mně čtenáři pokračování. Já jsem byl jsem spokojený s tím, co jsem napsal, a měl jsem chuť věnovat se něčemu jinému. Jenže myšlenka se mi usadila v hlavě a za nějakou dobu jsem si už představoval příběh. Ale místo pokračování jsem se pustil do zrcadlového románu. V druhém díle je žena, která popisuje Bilodův příběh ze svého pohledu, takže je to takový paralelní román k první knize. Ta žena se v prvním díle také objevila, jde o servírku, která je do Biloda zamilovaná.

iLiteratura: Jaké jsou vaše spisovatelské plány do budoucna?
Denis Thériault: Nedávno jsem dokončil svůj nejnovější román, na němž jsem pracoval asi tři roky. Jestli všechno půjde dobře, měl by být připraven k vydání na jaře a můj agent ho představí nakladatelům. Ale mám také další projekt, už v poměrně pokročilém stádiu. Vždycky plánuji tři nebo čtyři projekty dopředu. O nápady nemám nouzi, naopak jich mám víc, než se dá vůbec stihnout zrealizovat za celý život. Další, jak už jsem řekl, bude opět román s haiku, pracovní název zní Samuraj s červeným karafiátem. Odehrává se v Japonsku ve středověkém období Heian. V té době se zrovna objevila první renku, což byly soutěže v psaní haiku. Ty mě nesmírně zaujaly, protože v sobě nesou velké dramatické možnosti. Odehrávaly se na královském dvoře i jinde, jednoduše v saloncích nad čajem, a střetli se při nich vždy dva básníci, každý se svými haiku. Nemohu se ubránit představě, že šlo vlastně o souboje – jeden z nich vyhrál, jeden prohrál, podobně jako když se proti sobě postaví dva kovbojové s revolvery. Bude to příběh mladého muže, toužícího stát se velkým tvůrcem haiku, a jeho úhlavního nepřítele, jiného básníka. Nejspíš se do toho zapojí i nějaká milostná linie. Opravdu se na tu práci moc těším. Jediný problém je, že musím nejdřív jet do Japonska a hodně si toho nastudovat a zatím jsem na to nenašel čas. Chtěl bych tam strávit dva nebo tři měsíce, abych opravdu nasál atmosféru místa.