Před několika lety se v českém prostředí roztrhl pytel s biografiemi literátů (Vladimíra Čerepková, Suzanne Renaud, Ivan Blatný, nověji Ivan Magor Jirous…). Jedna z těch lepších ale zůstala v čtenářském povědomí poněkud stranou – snad také pro skromnou propagaci v mezích možností malého nakladatele či pro skutečnost, že jde o knihu překladovou. Je jí životopis Jany Krejcarové-Černé (1928–1981) nazvaný Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse od polské bohemistky Anny Militzové, mimochodem také editorky souboru autorčina básnického, prozaického i epistolárního díla Tohle je skutečnost (Torst, 2016).

Takže ten život byl složitý
Patrně nejznámější knihou Jany Černé je biografie její matky, Adresát Milena Jesenská (reedice Torst, 2014), která Anně Militzové slouží částečně jako vzor. Jako by tedy Ani víru ani ctnosti byla pokračováním či apendixem Adresáta. Rozhodně mají stejnou motivaci: pro svou předmluvu Militzová přejímá část předmluvy Černé – z citátu vyplývá, že existuje řada lidí, kteří vydali svědectví o známé literární osobnosti, ale žádné z nich není úplné.

Jeden z prvních pokusů o zachycení životních eskapád členky umělecké bohémy, již Milena Jesenská v dopise popsala slovy „výtečná holka, ale hrozný hajzlík“, byla časopisecká vzpomínková koláž Martina Drbala Jana Krejcarová očima souputníků (Tvar 7/1998). Ta potvrdila autorčinu komplikovanou osobnost a společenskou nekonvenčnost – Egon Bondy, jeden z jejích partnerů, na ni vzpomínal takto: „Byla to tedy osoba podle běžného jazykového úzu imorální, kromě toho to byla nymfomanka, bisexuální nymfomanka, takže ten život byl složitý. K diagnóze moral insanity patří absolutní neschopnost sociální adaptace.“

Biografická práce Militzové je oproti Drbalově mnohem rozsáhlejší, opírá se o skutečně obdivuhodné množství pramenů (vzpomínky souputníků a rodiny, dopisy, literární tvorba, sekundární literatura, lékařské zprávy aj.; práce obsahuje na čtyři stovky poznámek pod čarou). Badatelskou píli Militzové nejlépe charakterizuje fakt, že při sběru materiálu objevila dopisy Mileny Jesenské z věznic a koncentračního tábora Ravensbrück, které byly považovány za ztracené.

Hluboko
Ambicí Anny Militzové bylo sepsat příběh Jany Černé, jak stojí v podtitulu práce a v předmluvě. To je ale plán, který se do značné míry neslučuje s vědeckým charakterem práce a jejím věcným, faktickým jazykem. Ani víru ani ctnosti se naopak vyznačuje oslabenou fabulí, jednání postav Militzová nehodnotí ani nevysvětluje, neopravňuje-li ji k tomu nějaká pramenná autorita. Kniha tedy spíše působí jako mozaika nesmírně zajímavých údajů chronologicky seřazených (až na kapitolu 29., jejíž řazení se jeví jako těžko obhajitelné), ovšem s nízkou kauzalitou jednotlivých složek, a tedy s nízkým příslibem příběhu. To je hlavní rozdíl mezi recenzovanou knihou a Adresátem, který jako kompaktní příběh působí už díky svému memoárovému charakteru – takový autor se totiž nespoléhá na omezený konvolut zdrojů, nýbrž na vlastní jakoby bezedné vzpomínky, přičemž má licenci zapojit subjektivní názor.

Příspěvek Anny Militzové je nejpozoruhodnější ve své informativnosti – těžko si představit, že se někdo do dané problematiky ponoří hlouběji než ona –, označení příběh je však nutno brát s rezervou. Kniha Ani víru ani ctnosti je v každém případě velmi čtivá, čemuž napomáhá i skvělý překlad Jana Jeništy.