Spisovatelka Jakuba Katalpa (nar. 1979) zůstává i ve své čtvrté publikované knize sugestivní vypravěčkou komorních příběhů a podobně jako v předchozích knihách, i v románu Doupě vyvolá značná (konvenční) čtenářská očekávání, která ale ve finále neuspokojí. Je to nejspíš záměr, avšak i v případě, že jej pochopíme a přijmeme, zůstává pocit čehosi nedotaženého, blízký zklamání.

Katalpa rozvíjí tři příběhové linie. V té ústřední se čerstvě ovdovělá dvaasedmdesátiletá Květa rozhodne naplnit svůj náhle prázdný život tím, že do pečlivě vybavené a zabezpečené místnosti ve sklepě (odtud název knihy) vláká poštovního doručovatele Ptáčka a uvězní ho tu. Další linie sleduje osud japonského manželského páru (Akiko a Hideki) žijícího v Americe a zasaženého Akičinou smrtelnou chorobou. Poslední linka se vrací opět na pražskou Hanspaulku, naproti Květině vile, kde stará Vietnamka Hoang pomáhá svým dětem provozovat večerku. Všechny tyto příběhy mají svou sílu a symboliku, přičemž čtenář předpokládá, že se nějak protnou (dějem, symbolicky nebo analogií), jak je to u podobných skládanek, často velmi úspěšných u čtenářů i kritiků (namátkou Mitchellův Atlas mraků či Cunninghamovy Hodiny), obvyklé. Jenže Katalpa protne pouze dvě z oněch linií, a to ještě jen velmi letmo. Pokud všechny ty příběhy něco spojuje, jsou to nejspíše nepříliš sympatické postavy mužů, kteří jsou slabí, bázliví a nezodpovědní a jejichž reakcí na kritickou situaci bývá útěk – vnější (když Hideki před zhoršující se chorobou své ženy uteče na cesty po světě) i vnitřní (když Ptáček zpohodlní a zabydlí se ve svém vězení).

V souvislosti s románem už zazněl termín feminismus, což je asi příliš těsná a v českém prostředí vyhrocená škatulka, nicméně jeho ženské postavy jsou iniciativnější a tvrdší (v případě Květy) nebo věrnější a statečnější (v případě Akiko) než muži; i stará Hoan, která neumí jinak než vietnamsky, zůstává navzdory své prostomyslnosti a izolovanosti v cizím prostředí osobou vnitřně vyrovnanou a silnou. Ve výsledku a v kontextu celku knihy však přece jen to trojí vyprávění působí přinejmenším nekonzistentně, místy jako ornament k ústřednímu příběhu Květy a Ptáčka.

Drama hrdinů (či spíše hrdinek) unesených a vězněných nějakým psychopatem bývá nejpozději od osmdesátých let docela vděčným tématem nejrůznějších thrillerů, ale už předtím jej skvěle zpracoval John Fowles v románu Sběratel. Poslední výraznější stopu v tomto syžetu zanechala Emma Donoghue, jejíž Pokoj byl inovativní v tom, že sledoval osudy unesených především na svobodě poté, co unikli. Katalpin Ptáček však zůstává až do samého závěru ve své kleci, s níž se až nečekaně rychle smiřuje, a autorka mezi ním a Květou buduje vztah místy až intimní (bez sexuálního významu). Děje se tak jemně a pozvolna, přičemž Květa o svého vězně pečuje vzorně a s láskou, a nakonec dojde k vyústění, které je sympatické v tom, že má svou logiku přinejmenším ve způsobu Květina (dosti sebestředného) přemýšlení.

Katalpa přitom čtenáře strhne i v těch pasážích, kdy se toho moc neděje, úsporným, vypilovaným stylem. S oblibou vypráví v krátkých jednoduchých větách, jen občas se rozmáchne do souvětí a i tehdy jsou to věty velmi věcné, ba strohé. Kapitoly jsou vesměs krátké, někdy čítají pár odstavců, někdy jen jednu větu. Zejména zpočátku to vytváří sugestivní sled statických obrazů, slibujících dramatické rozvinutí. Je skvělé, že k tomu rozvinutí dojde, ale zároveň je škoda, že rozehrané zápletky Jakuba Katalpa postupně rozpouští do ztracena. Čtenář si u této výborně napsané prózy není jistý letopočtem (ten se vyjasní až v úplném závěru), sympatiemi k postavám a nakonec ani tím, jestli ta kniha vůbec měla nějaké téma či konflikt. Nevadí to zásadně, ale trochu přece.