Kniha Sebevrazi (1969, česky 2017) je posledním dílem volné „trilogie čekání“ argentinského spisovatele Antonia di Benedetta (1922–1986). Navzdory literárním cenám a pozitivním kritickým ohlasům zůstává však jeho tvorba poměrně neznámá. Sebevrazi u nás vycházejí v prvním vydání v překladu Víta Kazmara pod hlavičkou nakladavatelství RUBATO stejně jako předcházející díly trilogie Zama (1956, česky 2013, přel. Jan Hloušek) a Tišitel (1964, česky 2015, přel. Michal Špína).

Čtenáři předchozích di Benedettových děl nebudou po jazykové stránce nikterak překvapeni: úsporný a mnohdy až strohý styl vyprávění, jenž může v některých z nás vyvolat vzpomínku na úsporné jazykové vyjádření Camusova Cizince, je zachován také v Sebevrazích. Veškeré záznamy událostí jsou v knize po jazykové stránce sdělovány čtenáři tak, jako by si byly navzájem rovny. Deníkový záznam mladého studenta, který se rozhodl vzít si dobrovolně život, tak má zdánlivě stejnou váhu jako informace, že v kině nepromítali žádný film žánru sci-fi. Změnou oproti předchozím románům však je prvek polopřímé řeči, který v kombinaci s řečí přímou často ztěžuje plynulost čteného textu, neboť přestává být jasné, kdo ke komu promlouvá a zda se nejedná o vnitřní monolog hlavní postavy.

Celá di Benedettova „trilogie čekání“ má existenciální ladění, s touto závěrečnou knihou se však dostáváme na pomyslný vrchol, neboť jak název napovídá, tématem je sebevražda, snaha odpovědět na otázku, co k ní lidi vede a jaké k ní existují přístupy. Hrdina knihy, bezejmenný zaměstnanec tiskové agentury, je pověřen svým nadřízeným, aby zpracoval tematiku sebevražd jako seriál, který by byl následně nabídnut novinám a časopisům. Zadání vychází ze dvou fotografií, které do agentury dorazily poštou: zachycují posmrtně vyfotografované tváře dvou neznámých sebevrahů, v nichž se mísí děs s ponurou rozkoší. Hrdina musí společně se svou kolegyní Marcelou pátrat po jejich identitě a současně hledat další případy sebevrahů, aby zjistil, zda je u některých z nich možné objevit podobné vzezření. Toto pátrání probíhá v době výročí sebevraždy hrdinova vlastního otce (v jehož věku se on sám aktuálně nachází) a poskytuje náhled do životů lidí, kteří se dobrovolně rozhodli vzít si život. Odhaluje se, jaké vedli životy a jaké důvody je k jejich konečné volbě přiměly. Kniha se v tomto ohledu částečně překlápí do roviny detektivního vyšetřování, především v okamžiku, kdy vychází najevo, že fotografie zaslané do agentury, jež spustily celé pátrání, měly odhalit praktiky tajného spiritualistického spolku, který se odmítal jakýmkoliv způsobem poddávat smrti. Tuto rovinu příběhu di Benedetto bohužel nechává zcela otevřenou a nesnaží se čtenáři objasnit, kdo za snahou o zdiskreditování spolku ve skutečnosti stál a jaké záměry tím sledoval.

Existenciální rovina knihy zůstala naštěstí tímto nevyužitým žánrovým odbočením nenarušena. Ukazuje čtenáři, jaké názorové přístupy existovaly k otázce dobrovolného ukončení vlastního života od antiky až po současnost (názory pro a proti světových filozofů, články zpracovávající statistické údaje i například názory dětí na to, co je smrt), přičemž tato exkurze do psychiky lidské společnosti a do toho, jak se musela s touto problematikou vyrovnávat od svých počátků, je nespornou devízou knihy. I sám hrdina musí několikrát čelit otázce, jak se vyrovná s faktem, že i v jeho rodině se nachází sebevrah, a rozhodnout, zda tento čin je dědičnou záležitostí.

Stranou ovšem nezůstává ani jeho osobní život, ve kterém celková strohost di Benedettova vyprávění vytváří trvalý pocit odcizení nejen vůči jeho vlastní rodině, která se musí stejně jako on vyrovnat se smutným jubileem ztráty manžela a otce, ale také okolnímu světu, v němž se hrdina snaží najít své místo.

Téma sebevražd a často až lakonické autorovo vyjadřování vedou k tomu, že Sebevrazi rozhodně nejsou knihou pro každého. Pro dřívější čtenáře di Benedettova díla, kteří v něm nalezli zalíbení, nebude tento titul zklamáním a lze jej doporučit. Pro ty, kteří s autorovou tvorbou nejsou zatím ještě seznámeni, ale mají rádi literaturu existenciálně laděnou, jde rovněž o jasnou volbu, již by si neměli nechat ujít. Nevyužitá detektivní rovina, kterou di Benedetto v knize rozehrál, ale posléze ji nechal nedokončenou, možná čtenáře lehce odradí, současně ale může tento nezodpovězený aspekt mít stejnou roli jako otázka, proč se lidé dobrovolně stávají sebevrahy a proč tváře některých z nich vypovídají jak o děsu, tak o rozkoši: každý z nás se o tom všem může pouze dohadovat, protože život zkrátka neposkytuje odpovědi na všechny naše otázky.