„Neptal jsem se, proč žiju, nýbrž proč jsem žil. Domníval jsem se, že kvůli čekání, a chtěl jsem vědět, zda ještě na něco čekám. Zdálo se mi, že ano. Vždycky ještě na něco čekáme.“ (s. 288)

Hispanoamerická literatura druhé poloviny dvacátého století je poznamenána politickými převraty i diktaturami, argentinskou nevyjímaje. Roku 1976 se vlády v zemi chopila vojenská junta pod vedením Jorgeho Rafaela Videla. A právě za Videlovy diktatury byl krutě vyslýchán, mučen a vězněn i argentinský spisovatel a novinář Antonio Di Benedetto (1922–1986). Nastolený režim rozprášil celou generaci umělců. Někteří z nich, jako například Heraldo Conti, figurují na seznamech tisíců zmizelých, tzv. desaparecidos. Jiní, stejně jako sám Di Benedetto, byli nuceni uprchnout do exilu. Do zahraničí se tak uchýlil básník Juan Gelman či novelista Héctor Tizón, jehož román Dům a vítr, tematizující právě i tvrdou diktaturu, byl loni vydán česky.

Di Benedetto zemřel roku 1986 a zanechal po sobě několik povídkových souborů i románů, mezi nimi volnou „trilogii čekání“ (autor ji tak zcela nezamýšlel, souhrnně byla vydána až roku 2011 barcelonským nakladatelstvím El Aleph), jejíž úvodní část má tvořit právě Zama. Pojem čekání ironicky sedí i na autorův osud, jelikož tento velikán argentinské literatury se za svého života uznání nedočkal a ani dosud mu není věnována dostatečná pozornost. V případě Zamy se jedná o první překlad z díla tohoto autora do češtiny, za jeho vydáním stojí nakladatelství Rubato. Čím se titul Zama zasloužil o tento poněkud opožděný zájem?

Zama (1956) bývá příznačně řazen mezi existenciální romány. Neodbytná samota, ubíjející nicota, nekonečná nejistota a nepřekonatelná tíživost bytí; takové jsou konstanty existencialismu v evropském kontextu. Nalezneme je v přesvědčivé podobě i v románu Zama, jehož hlavním motivem je čekání, beznadějné očekávání lepších časů, které nikdy nemohou přijít. Hlavní postava, funkcionář španělské koruny Diego de Zama, marně čeká v nejzazším z koutů koloniální říše (dnešní Paraguay) na povýšení, které by znamenalo nejen profesní růst, ale i návrat k rodině a důstojnější život. Pro Zamu se ale svět stává jen krajinou čekání na konec, jelikož místo života v kruhu blízkých musí dennodenně vykonávat nejasnou úřednickou práci. Hnijící opičí zdechlina uvízlá u břehu v neustálém zápasu s vlnami: právě tento úvodní obraz románu je metaforou Zamovy existence. Čekání je však všudypřítomný lidský úděl. „A tam jsme byli my, chtěli jsme odejít, a přece zůstávali.“ (s. 11)

Zama je román o nenaplněném životě a vyprázdnění rodinném, milostném i pracovním. Stále významnějšími se pro Zamu stávají nejzákladnější lidské potřeby: jídlo, spánek, společnost. Požírá ho vlastní sexuální chtíč a v bludném kruhu materiálního i fyzického nedostatku zapomíná na ženu i děti, které opustil. „Minulost byla sešitek s poznámkami, který se mi někde ztratil.“ (s. 177) Postupně jej pohlcuje vědomí vlastní nicotnosti, neukojená touha po slávě, bohatství a lásce mu přináší akorát větší úzkost a bolest. Ani závěrečná rebelie jej nezachrání, naopak ho přivádí do ještě svízelnější situace a k zápasu o vlastní život. Má však ještě nějakou cenu? Zamův osud připomíná biblický verš „prach jsi a v prach se obrátíš“: čas smaže vzpomínky přeživších a zahladí i náš hrob, takže po životě nezůstane ani památka. „Spočinou tam, pod pahorkem s dřevěným křížem a navrch bude ležet kámen. Vítr asi vyvrátí kříž. Někdo pak odnese kámen. Rovná, hladká půda. Nikdo. Nic.“ (s. 263)

V pozadí osobního příběhu o profesním a osobním ztroskotání stojí španělská historie. Román nabízí nepřikrášlený pohled na tyranskou říši drancující své kolonie, jejich přírodní bohatství i původní obyvatele. Dokonce i hrdina sám je ochotným následovníkem mocenských praktik. Jsme svědky toho, jak bez zaváhání podpoří encomiendu, ve které jsou indiáni nuceni dřít v nelidských podmínkách. Pobuřující je i Zamův bezuzdný sexuální chtíč a záchvaty bezhlavé agrese. Nikterak příkladný hrdina tak neustále pokouší morální přesvědčení čtenáře. Svým jednáním a myšlenkami jej ztrácí a opět získává na svou stranu, lítost střídá vztek, pochopení zatlačuje odpor. Je to jen sobecký smilník a perverzní šmírák, který dobrovolně opouští slušné mravy a obecné zásady? Nebo nešťastník daleko od domova ve vleku bídného osudu, z něhož se nelze vymanit? „... já tady žiji, stravován potřebou lásky, a přitom si miliony a miliony lidí nedokáží představit, že jsem to já, že vůbec je nějaký Diego de Zama nebo nějaký muž beze jména, jenž mocnýma rukama uchopí hlavu dívky, hltavě ji líbá a kouše, až vyroní se krev. Já uprostřed světadílu, který jsem nemohl spatřit celý, ačkoli jsem se jím cítil obklopen jako zpustlým rájem, přehnaně rozlehlým pro mé nohy.“ (s. 53)

Kromě tíživého obsahu je třeba zmínit stylistickou stránku díla, která bezútěšné vyznění podtrhuje. Stejně jako se postava propadá stále hlouběji do beznaděje, mění se i vyprávění samo. Úvodní přehledný sled událostí s minimem dialogů ustupuje stále tíživějšímu a komplikovanějšímu narativu. Zdánlivě jednoduchý příběh se mění v rej přízraků a domněnek, v němž se realita těžko odlišuje od snu. Jako by čtenář pootáčel kaleidoskop složený z mnoha plošek, z nichž každá představuje příběh zcela odlišným stylem. Nabízejí se reflexivní úvahy, strohý a přesný popis, hovorové pasáže, napínavé scény, surrealistické snové sekvence i líčení s lyrickým podtónem. Bohatý a zároveň precizní jazyk hraje v románu velmi zásadní roli. Také v českém překladu Jana Hlouška si kniha zachovala svůj originální tón i místy archaický jazyk.

Zama je román existenciální, ale také román morálních otázek, filozofických dilemat, tíživé historie i poetických momentů. Zkušenějším, citlivým i náročným čtenářům se zajisté zapíše do paměti a otevře jim dosud nepoznané obzory.