Je trýzněn každý den, ničen každou vteřinu, pronásledován všude v ulicích, týrán v každé místnosti. Strůjci svého neklidu přitom nemůže uniknout, natož ho polapit. Kdo by přece uměl zastavit hluk? „Nevím, co ten zvuk vydává; a nevím ani, proč pokaždé s metodickou přesností ustane, a tedy lže, a opakuje tuto lež, že už znovu nezačne. A začne pokaždé. Nevím, co to je, ale je to tak vytrvalé, že si pod tím představuji stroj, do kterého je zapřažen člověk.“ (s. 68)

V kůži hrdiny Di Benedettova románu Tišitel, trápeného všudypřítomným hlukem, by se nikdo ocitnout nechtěl. Nevšední próza je druhý díl autorovy volné „trilogie čekání“, kterou dále tvoří Zama (česky vydán nakladatelským studiem RUBATO v překladu Jana Hlouška) a Sebevrazi (v edičním plánu téhož nakladatelství v překladu Víta Kazmara). V předmluvě Tišitele, převzaté ze španělského souborného vydání všech tří knih, Juan José Saer označuje trilogii za jeden z vrcholných momentů španělsky psané narativní prózy 20. století. A nelze než souhlasit.

Proč právě zmíněný motiv hluku? Naše civilizace navenek postrádá řád. Hluk, který lidstvo vydává, se takovým řádem stává. Pravidelný šustot, hukot, cvrkot, někdy i rámus a řev. Největším esem v rukávu románu Tišitel je obecnost ústředního tématu: hluk zasahuje do života každého, a text o něm tak může rezonovat v hlavách všech čtenářů. Nezáleží na tom, na jakém místě ani do jaké doby je příběh situován, Tišitel vypráví o všeobecné tragédii lidského údělu. Potvrzují to i mrazivá úvodní slova: „Pokud jde o dějiště tohoto hypotetického příběhu, mohl se odehrávat v některém městě Latinské Ameriky v pozdější poválečné době.“ (s. 19)

Protagonista se rozhodne hluku vzdorovat. Jeho odpor zprvu spočívá jen ve snaze zbaběle uniknout strůjci hluku. Postupem času přikročí k otevřenému boji: hledá skulinu v právním systému, kterou by strůjce hluku dohnal do úzkých. Také píše krátké fejetony, ať už historické, aktuální, nebo futuristické. Hluk v nich čile mění kostýmy i masky, ale nikdy nevystoupí ze své role: trápit člověka. Dobrovolně zvolené povolání Tišitele, což je výmluvný neologismus, který stojí i v názvu knihy, se hrdinovi stává prokletím. Jako po spirále se propadá do stále horší a horší situace. Život i vztahy se mu hroutí pod rukama. Hlavou se mu neustále honí nekonečné úvahy o člověku jako stvořiteli hluku, který v přírodě ani kosmu nemá obdoby, a obsese hlukem ho přivádí až k branám šílenství.

Za Kafkou...
Pokud lze k Di Benedettovu dílu najít paralelu v kontextu světové literatury, nabízí se srovnání s tvorbou Franze Kafky, přiléhavé hned z několika důvodů. Minimum postav a naprostá „sebestřednost“ hlavního hrdiny, zpravidla velmi citlivého a vnímavého jedince, je příznačná pro Kafkovy romány i povídky. Také Tišitel, vyprávěný v ich-formě, sleduje výlučně kroky a myšlenky jediné bezejmenné přecitlivělé postavy. Výkladem Kafkovy tvorby zlidověl výraz kafkárna, představující absurdní systém nezlomitelný vůlí jednotlivce: i ten nalezneme u Tišitele. Hluk způsobuje protagonistovi stále větší utrpení, ale boj s ním je předem prohraný: neustále se mu do cesty staví další nesmyslné překážky. Naráží na nemožnost domoci se svých práv i před úředníky, zástupci zákona, který ani u Kafky nikdy nestojí na straně člověka.

Další paralela s Kafkovým dílem: z Kafkových deníků se dočteme, jak kolikrát touží a nemůže psát, jednou mu v tom brání práce, jindy rodina. Obdobně i Tišitel chce napsat knihu o „vydanosti napospas“, nazvanou Střecha. O psaní sice neustále mluví, dokonce k němu opakovaně usedá, ale mučen hlukem není kromě vytvoření názvu ničeho schopen. V Kafkových povídkách lze také nalézt téma hluku, kterým on sám trpěl při psaní a z nějž mnohdy pramenily jeho úzkosti. Namátkou lze kromě povídky příznačně nazvané Velký hluk zmínit i povídku Blumfeld, starý mládenec, v níž osamělý mladík dumá nad neidentifikovatelným hlukem, který ruší jeho spánek. „Zdá se mu, že ví, odkud zaznívá to klepání, neklepe se na dveře, nýbrž docela jinde, avšak v zajetí spánku se nedovede rozpomenout, na čem se jeho dohady zakládají. Ví jen, že se nejdřív nahromadí spousta drobných protivných úderů a ty potom vydají to velké silné klepání.“ Di Benedettova hrdinu trápí podobná nespavost, způsobená hlukem bez jasných příčin. „Snad právě proto, že jsem poněkud zesláblý, nedokážu pochopit ten nový zvuk, který se tu objevil.“ (s. 68)

Díla obou autorů se podobají i svým beznadějným tónem. U Kafky se do každé řádky vkrádá jeho stěží snesitelná existenciální úzkost. Také z každé řádky Tišitele prosakuje celoživotní skepse autora k životu i lidstvu. A není kam utéct.

Nahá slova
Z hlediska stylu je Di Benedettovo dílo výlučné. Vyznačuje se navýsost originálním rukopisem, text je úsporný a brilantně přesný, nic v něm nechybí a nic nepřebývá. Staví před čtenáře nahá slova. Velké otázky filozofie i lidské existence jsou vyřčeny jednoduchými větami a rovnou se vrývají pod kůži každého čtenáře. „Tichem jsme byli a v prach ticha se obrátíme.“ (s. 134) Text Tišitele je utkán z krátkých lakonických poznámek, které jsou za sebe kladeny bez přechodů i logické návaznosti. Román se stává řekou, plynoucím obrazem reality, v němž jedna vlna smývá druhou. Do ponurého a syrového textu ovšem proniká osobitá poetičnost, která jako by přicházela z úplně jiného románu. „Za rozbřesku – den za oknem není ničím víc než trochou zředěného mléka.“ (s. 23) „Slunce brzkého odpoledne hladí mé okno.“ (s. 46)

První díl trilogie, román Zama, se vyznačuje jasným dějinným i zeměpisným zasazením, důmyslným dějem i rozmanitými stylovými rovinami. Naproti tomu Tišiteli chybí historické pozadí a kniha vypráví mnohem prostší příběh. Román ve snaze vykreslit existenciální úzkost protagonisty i absurdní rozměr jeho problému neustále převrací tentýž motiv. Nenabízí přitom žádné smíření ani útěchu. Jeho vyznění se však jeví mnohem naléhavěji. Dlouho trvá, než vyprchá.