Scénář, o kterém sní spousta příslušníků generace Y: opustit stereotypní dny v kanceláři a před založením rodiny vyrazit na cestu kolem světa, zažít ,,opravdový“ život. Stejně tak se rozhodnou i Louisa a Ludovic, hlavní hrdinové knihy Náhle sami, a vyrazí na plavbu Atlantikem. Touha po dobrodružství je velká, a tak si neodpustí chvilkovou zastávku na zakázaném ostrově. Z chvilky se ale kvůli bouři a ztrátě lodě stane bezčasí bez konce. Dva lidé, opuštěný ostrov, velrybářská stanice a třeskutá zima – dokonalé kulisy pro drama. Jak fyzické, kdy dvojici nezbude než se naučit připravit si ragú z tučňáků, tak psychické, neboť zůstávají odkázáni jeden na druhého. Postupem času ale síly docházejí a napětí se stupňuje až ke kritickému vyústění. Tím však končí pouze první část knihy – Tam. V druhé – Tady – pak sledujeme příběhy hrdinů po návratu do civilizace: jak se konfrontují se světem, který opustili, jak po nich lační média a jak se vyrovnají se zážitky na ostrově.

Robinsonská tematika je pro většinu lidí přitažlivá tím, že si mohou sami představovat, jak by se v dané situaci zachovali. V Náhle sami o to víc, že jednou z hrdinů je žena, druhým muž, jedna rozvážná, druhý bezstarostný. Ve dvou postavách si tedy takřka každý může najít kus sebe. Problém ale je, že autorka popisuje jejich vlastnosti i duševní pochody tak doslovně, že čtenářům nenechává téměř žádný prostor pro fantazii. Neustále se dozvídáme, jak se někdo cítí, co si uvědomuje nebo myslí, že ,,má strach“, ,,cítí, jak ji zaplavuje primitivní egoismus“, ,,nervózně si masíruje rameno“, ,,nepociťuje výčitky“, ,,vychutnává si krásu“, místo toho, aby hrdinové jednali a my si tyto reakce odvodili z jejich chování. Stejně tak doslovné, a tím i banální, jsou popisy krajiny, které by se jistě daly proložit originálnějšími postřehy a přirovnáními než otřepanými ,,hladina jako zrcadlo“, ,,zasněžené vrcholky jako šlehačka“ a tak dále.

Výsledkem tak je sice čtivý, ale nepříliš hluboký příběh, který nenutí přemýšlet o tom, proč se, kromě hlavní zápletky, někdo zachoval tak či tak. Děj pluje spíš po povrchu a popisuje pouze viditelné, místo aby román nabízel hlubší obrazy o lidské samotě, návratu k přírodě nebo následně do civilizace. Snaha o hloubku je v závěru knihy místy až komická, třeba když hlavní hrdinku nakonec ,,osvítí“ četba Orwellova románu 1984.

Zajímavé jsou naopak některé detaily z pobytu na ostrově, které Autissierová nejspíš čerpala ze své zkušenosti mořeplavkyně, třeba o zmíněném lovu zvířat nebo o tom, jak zabíjet čas v místech, kde není jasné, jaký je den a kolik je hodin.

Dosavadní vesměs kladné ohlasy ve Francii dokazují, že Autissierová umí oslovit široké publikum a nejspíš se dobře trefila do nálady čtenářské veřejnosti. Únik ze stereotypu a touha po dobrodružství je, zdá se, stále aktuální téma. A v tomto ohledu román Náhle sami požadavek na malý útěk z reality, alespoň na papíře, dostatečně splňuje.