Isabelle Autissier (1956) vystudovala zemědělské inženýrství (obor rybářství) a v roce 1991 se stala první ženou, která v sólovém závodě obeplula svět. Dnes je předsedkyní francouzské pobočky Světového fondu na ochranu přírody, má svůj pořad v rádiu a píše. Píše o tom, co zná nejlépe, a píše dobře. V 90. letech jí s reportážním vylíčením vlastních dobrodružných výprav ještě pomáhali jiní autoři, ale v roce 2006 už sama vydala biografii významného mořeplavce ve službách Ludvíka XV. Kerguelen: Le voyageur du pays de l’ombre. O tři roky později následoval první román Seule la mer s’en souviendra, za který získala hned tři ocenění. A styl se jí zjevně podařilo vybrousit natolik, že si loni vysloužila zařazení do širší nominace na Goncourtovu cenu pro rok 2015 za román Soudain, seuls. V něm vypráví o mladém páru uvězněném na opuštěném ostrově.

Mohl by to být kdokoliv z nás – dvojice zajištěných třicátníků z velkoměsta. Ludovic je takový ten typický hezoun, který od mládí lámal dívčí srdce a ve škole jen proplouval, aniž by se přes nepopiratelnou inteligenci nějak snažil, ale má skvělou práci, tatínek to zařídil. Je impulzivní a s ničím si nedělá velkou hlavu. V životě mu totiž nic nechybělo, je to miláček rodiny, rodiče se mu snažili vlastní zaneprázdněnost kompenzovat materiálně. Místy jeho popis nabízí nálepku přerostlého dítěte, ostatně v textu je to explicitně vyjádřeno bezprostředně potom, co zjistí, že jsou na ostrově uvězněni: „Louisin hlas zní bezbarvě, čiší z něj chladná zuřivost. Zády k Ludovicovi si nervózně masíruje rameno, upřeně přitom zírá do písku. Ví, co by uviděla, kdyby se na něj podívala: svěšené paže bezmocného siláka, modré oči zklamaného děcka, kterému se rozbila hračka, muže, kterému je vlastní radost a bezstarostnost a kterého miluje.“ Ludo je zkrátka rozený optimista, jenž svou neutuchající dobrou náladu snadno přenáší na ostatní v čele s Louise. Pomůže mu to na ostrově k přežití? „Ludovic se jednoduše nikdy ani nezamyslel nad tím, že by mu základní životní potřeby, střecha nad hlavou, potrava, někdy mohly chybět. Při pohledu na bídu v Africe nebo v Asii vždycky ponuré výčitky potlačil, sám sebe přesvědčil, že tamější lidé prostě nemají stejné potřeby jako my, jsou zvyklí žít z mála. Sem tam poslal příspěvek Unicefu, ale nikdy neměl dojem, že by se ho to vlastně nějak týkalo.“

Louise je jeho pravý opak. Ona je tím zodpovědným rozvážným dospělákem, je drobná, spíš zádumčivá a na první pohled nenápadná, podle vlastních slov „obyčejná“. Mindráky z dospívání si pořád nese v sobě a nepomáhají jí ani vlastní rodiče, v jejichž očích se zdaleka nemůže měřit se staršími bratry a nic zvláštního se od ní nečeká. Pod nevýrazným povrchem se v ní ale skrývá velký snílek a dobrodruh, který miluje horolezectví. S Ludovicem tvoří pár typu „protiklady se přitahují“ a k překvapení všech jim to funguje. „[Ludovicovi] je třicet čtyři a pomyšlení na smrt mu hlavou prolétlo zřídka. Úmrtí dvou kamarádů, jednoho na motorce a druhého následkem zákeřně rychlé rakoviny slinivky, s ním otřásla, ale také mu posloužila jako dobrý důvod, proč plavbu uskutečnit. Užívejme života! Žijme naplno, než nás dostihne zubatá.“

Ludo si chce splnit sen, obeplout svět, vychutnat si divokou přírodu, utéct na nějakou dobu modernímu světu. Jinak opatrná Louise se nechá přemluvit, aby si vzali rok „volno“ a vydali se na cestu. První polovina cesty je naprosto pohádková, ale na cestě jižním Atlantikem z Patagonie směrem k Africe Ludovic Louisu přesvědčí (zdá se, že za všechna špatná rozhodnutí může on, což je přes komplexitu postav snad jediný výrazný schematický rys v textu), aby zastavili na ostrově Stromness, na němž je přírodní rezervace, ledovec, opuštěná velrybářská stanice, a hlavně – kam je vstup zakázán. V tu chvíli také román začíná. Při procházce je překvapí náhlá bouře (která v této oblasti zas tak překvapivá není) a odnese jim loď. Dolehne na ně tíha reality opuštěného odlehlého ostrova. Jak to, že ve světě, kde jsou všichni propojení, sledovaní a lokalizovaní, mohou být oni dva tak izolovaní a osamocení?

Tak začíná boj o přežití, oproti němuž jsou všechny robinsonády pohádky na dobrou noc. Toho jsou si ostatně oba dva vědomi. Vzpomínají na to, jak si všichni ti hrdinové z knížek vždycky vyrobili, co potřebovali, „v jediné větě“. Ludovicovi s Louisou to totiž vůbec nejde. „Přibít pár prken přes díru není hračka. Každý nástroj, který potřebují, vyžaduje hodiny práce. Musí ho najít, opravit, oškrábat, zbavit rzi, nabrousit. Nejde jim to s ním, smeká se jim to, křiví, ohýbá, láme. Často na dřevu nebo železe zůstane hnědá skvrna jejich krve. Vlastní neschopnost je vyvádí z míry. Upravit dvě prkna a zatlouct do nich rovně hřebík vypadá jednoduše, jako něco, co člověk umí normálně dělat instinktivně, jako jezdit na kole. Oni ale narážejí na složitost všech těch úkonů, na nepředvídané překážky a pasti. To jsou vážně tak nemožní?“

Autorka nic nezjednodušuje, čtenář si s postavami prožívá úplně všechno, cítí neustále připomínaný hlad a zimu, sleduje pomalou výrobu potřebných nástrojů, lov a náročné zpracování potravy – Ludovicovi a Louise zabírá zajištění „obživy“ prakticky veškerý čas. Autissierová se navíc nevyhýbá ani líčení samotné konzumace (tučňáků a lachtanů), spíš naopak. „Škubání peří je oříšek. Namočit je do vařící vody, jak to Louise vyprávěla babička, nejde. Při svém snažení zvířatům trhají kůži a zbytky peří se jim při jídle lepí na patro. Nakonec se je naučí stahovat z kůže, ale litují přitom tuku, který s ní odstraňují. Ani tučňák královský neskýtá přes svoji velikost kdovíjakou hostinu.“ Zejména v těchto pasážích je text naturalistický a líčené situace se samozřejmě v průběhu času vyhrocují: „Ludovic drží za ocas zvíře s prořízlým krkem, z něhož stále kape krev. Navzdory Louisinu výsměchu už několik dní zkouší nejrůznější oka a pasti. Jíst krysy. Chtěla by ho poslat do háje, ale ústa jí zaplaví sliny. Přemůže ji touha cítit na jazyku maso, chroupat mezi zuby jejich drobné kosti.“ Text je tak sugestivní, že i čtenáři je ke konci fyzicky špatně a modlí se, aby to konečně skončilo – a to myslím z hlediska literárního účinku v tom nejlepším slova smyslu.

Ještě důležitější je v textu také popis – rozdílného – psychologického vývoje obou postav, od počátečního vzteku přes upínání se k naději, hádky a usmíření, období, kdy jeden morálně drží druhého, po konečný zlom, kdy se musí rozhodnout, jestli to vzdají, nebo nepřestanou bojovat. Snad ještě více skličující než šokující líčení postupné redukce člověka na zvíře jsou totiž nepředstavitelná dilemata, kdy si postavy musí vybrat jednu možnost, aniž by si mohly být jisté, že je to ta „správná“: rozdělit se by znamenalo zdvojnásobení šance na přežití, nebo její rozpůlení? Přežít o samotě, nebo zemřít ve dvou?

Nutno podotknout, že román tvoří dvě neporovnatelné části: „Tam“ a „Tady“. Druhá část nastiňuje vývoj osobního vyrovnání se s prožitým traumatem, doplněným o vylíčení senzacechtivé a bezcitné stránky dnešní mediální scény. I to je bezesporu zajímavé, ale titul by určitě obstál jen ve verzi „Tam“, která ve čtenáři rezonuje ještě během celého „epilogického“ druhého oddílu. Velmi snadno si lze představit, jaké by to bylo, ocitnout se na jejich místě, a proto vás dlouho po dočtení bude strašit jediná otázka: co byste udělali vy? Na rozdíl od mnoha výpravných filmů na stejné téma, v nichž hrdinové strádají, možná i umírají, ale v každém případě vždy morálně vítězí, se Autissierové povedlo na zhruba 150 stranách dokázat, že když v realitě dojde na lámání chleba (nebo krysích kostí), je hrdinství odsunuto do pozadí, jakkoliv bychom chtěli věřit v opak. Ostatně ve volbě mezi pudem sebezáchovy a člověkem, kterého milujeme, žádné vítězství ani neexistuje.