Francouzská spisovatelka Katrina Kalda (1980) přijela minulý týden do Prahy představit svůj román Aritmetika bohů. Po Estonském románu jde o její druhou knihu vydanou v češtině. Autorka pochází z Tallinnu, ale od deseti let žije ve Francii. I v Aritmetice bohů je vypravěčkou mladá Estonka, která se koncem 80. let odstěhovala s matkou do Francie. V knize popisuje osud tří generací své rodiny od druhé světové války do nového tisíciletí.

iLiteratura: Do jaké míry je váš román Aritmetika bohů autiobiografický?
Katrina Kalda: Rozhodně to není autobiografie v pravém slova smyslu, protože není o mém životě. Ale samozřejmě se shodují historická období i prostředí. Spíš bych řekla, že děj svědčí o tom, jak jsou si naše životy podobné víc, než si myslíme. Věci se často opakují. Je to obecný příběh, v němž se může najít mnoho lidí, protože ve svém životě poznají stejné detaily. Nejedná se o historickou knihu, moje literatura je založena na každodenních osobních zážitcích.

iLiteratura: Říkáte, že nejde o historický román, přesto v něm popisujete příběhy tří generací v různých dobách estonských dějin, nechtěla jste přece jen udělat Francouzům takovou osvětu o estonské historii?
Katrina Kalda: Na začátku jsem o estonské historii vůbec psát nechtěla. Problém totiž je, že jakmile jste cizinec ve Francii a píšete o své zemi, ihned spadnete do škatulky frankofonní literatury z té a té země. Na začátku jsem se tomu proto chtěla vyhnout, o Estonsku už byl můj předchozí titul Estonský román. Jenže pak mi jednoho dne babička vyprávěla o tom, jak si dopisovala s kamarádkou, která byla deportována na Sibiř. A dala mi číst dojemné dopisy od ženy, co zažívala hrozné věci, ale zároveň z nich čišel optimismus. Hodně mě to zasáhlo a měla jsem chuť o této postavě napsat, vyprávět příběh, který zažilo mnoho estonských rodin.

iLiteratura: Pro Estonce známá věc, ale co vlastně vědí o Estonsku Francouzi?
Katrina Kalda: Velmi málo. Čtenáři mi často říkají: To jsme vůbec nevěděli, že to bylo tak kruté, třeba ty deportace. Jsou překvapení, objevují. Hodně je zajímají i detaily z každodenního života, kolektivní bydlení, nedostatek potravin, zákazy. To je jim vzdálené.

iLiteratura: Teď představujete knihu Čechům, pro které zrovna ty detaily z 80. let možná budou poměrně známé, jaký vzkaz byste knihou chtěla předat jim?
Katrina Kalda: Mým cílem není literaturou předávat nějaké velké politické nebo historické vzkazy. Spíš mě baví zkoumat lidské bytí, emoce, pátrat po tom, co nás utváří a proč reagujeme tak či tak. Literatura je pro mě způsob, jak nahlédnout do života a pocitů druhých. Ráda zkoumám složitější charaktery, třeba jako babičku v knize, která kolaborovala s režimem a diktaturu pak zaváděla i v rámci rodiny. Když jste malí, nerozumíte jí, ale s dospíváním začnete chápat její další motivace. Zajímá mě, jaký má historická zkušenost dopad na běžné životy. K čemu nutí jedince, jak je formuje a jak mohou nebo nemohou v každé době žít. Literatura by podle mě měla mluvit o složitostech, protikladech, změnách chování. Spisovatel je jako entomolog, když pozoruje hmyz. Nabízí univerzální prožitky, kde nezáleží na tom, z jaké je čtenář země.

iLiteratura: Váš jazyk je například v popisech každodennosti poměrně bohatý na slovní zásobu, i vaše věty jsou spíše složitější; jak jste se vlastně naučila francouzsky? V deseti letech po příchodu do Francie?
Katrina Kalda: Francouzština je pro mě první vyjadřovací jazyk, i když estonština samozřejmě zůstává mateřštinou. Ale francouzština pro mě byla od začátku psaným jazykem, protože jsem se ji učila v době, kdy už jsem hodně četla. Takže jsem od začátku vnímala francouzštinu jako literární jazyk, nevím, jestli se to odráží v mém stylu.

iLiteratura: Když jste přijely s maminkou do Francie, bydlely jste ve francouzském Calais, které je dnes spojováno s tématem migrační krize. Exil či odchod je i jedním z témat vaší knihy, dají se najít určité paralely s aktuální situací?
Katrina Kalda: Myslím, že se to vůbec nedá srovnávat. Lidé, co přicházeli z východní Evropy v 80. letech, měli mnohem snazší integraci. Popravdě, když máte blond vlasy a modré oči, máte to mnohem jednodušší. Navíc dřív to nebyly tak masivní vlny. Ale migrace samozřejmě zůstává obrovské téma pro současnou literaturu. Já se jím víc než v Artitmetice bohů zabývám ve své nové knize Le pays où les arbres n'ont pas d'ombre (Země, kde stromy nevrhají stín). Ta je sice částečně utopická, ale mnohem současnější. O exilu tak mluvím v druhé i třetí knize, ale v každé z úplně jiného úhlu.

iLiteratura: Kde jste doma vy?
Katrina Kalda: Myslím, že díky cestování je dnes tato otázka mnohem snazší. Můžeme se snadno pohybovat mezi více místy, potažmo domovy. Těžko říct, v každodenním životě jsem Francouzka, pracuji ve Francii, píšu francouzsky, ale v Estonsku mám rodinu a některé věci mi hodně chybí, lesy nebo tamní světlo.

iLiteratura: Plánujete i dál psát o Estonsku?
Katrina Kalda: Moje poslední kniha už o Estonsku není, odehrává se v neurčitém prostředí, je to taková fiktivní vize současné společnosti. Ale stejně jsem někoho slyšela tvrdit, že dekorace připomínají šedé budovy východní Evropy a podobně, zase ty škatulky... A příští kniha bude zase o něčem úplně jiném. I když se mi zdá, že potom, co se mladší generace obracely na Západ, se teď zase vrací touha poznat historii, protože si uvědomujeme, že naše prarodiče jsou poslední generací, která nám o ní ještě může něco říct osobně.