Země jedné vlády, domácnost jedné Edy – Aritmetika bohů sleduje poválečné dějiny Estonska, čtenáře však téměř nevyvede z jednoho tallinnského bytu, ovládaného autoritativní babičkou. Její vnučka a hlavní hrdinka Kadra se ve vzpomínkách vracejí do 80. let, do doby, než s matkou emigrovala do Francie, kde musely obě začít ne úplně snadný nový život. Později pak přicházejí do Estonska nového tisíciletí, které prochází transformací. Reálie se víceméně shodují s životem samotné Katriny Kaldy, ta ale sama zdůrazňuje, že nejde o autobiografii, ale spíš o univerzální příběh několika estonských rodin.

Téma Estonska chtěla Kalda oproti prvnímu románu opustit, náhodou však narazila na dopisy své babičky, která si dopisovala s kamarádkou Lisbeth deportovanou do pracovního tábora na Sibiř. Příběh ji inspiroval natolik, že se o něm rozhodla napsat román. Příběh tallinnské rodiny se tak střídá s korespondencí z let 1945–1947. Dojemné a poetické dopisy popisující život v krutých podmínkách daleko od rodiny se zdají být zpočátku jen jakousi emocionální vložkou příběhu, nakonec právě ony vedou k poodhalení rodinného tajemství.

Katrina Kalda v rozhovoru pro iLiteraturu uvedla, že se snaží historii zkoumat skrze lidské emoce, prožitky a reakce na společenské okolnosti. Na základě nich dochází až k filozofickým otázkám, proč i naše sebelepší výpočty nemohou vyřešit ,,rovnici bohů“ (odtud název románu) a proč jedni umírají, zatímco druzí přežili a musí s určitým traumatem žít dál. Spisovatelka píše zajímavě, používá nápaditá přirovnání i metafory, její jazyk je bohatý, propracovaný a skutečně odpovídá plynoucím duševním pochodům hlavních postav. Zprostředkování dojmů, vzpomínek i každodenních situací v rodině patří určitě mezi silné stránky knihy, v české verzi i díky překladu Heleny Beguivinové. Čeští čtenáři se navíc ve spoustě situací nejspíš sami poznají a zavzpomínají na staré automobily, společné prádelny nebo všudypřítomnou šeď.

Kniha tedy citlivě zachycuje atmosféru různých období dějin, místy by jí ale prospělo zaměření na jednu výraznější dějovou linku. Ta se ostatně ztrácí i v delších větách a osobních prožitcích: vyprávění tu uteče do exilu do Francie, tu do Estonska po rozpadu Sovětského svazu, na Sibiř nebo do složitých rodinných vztahů mezi možná až nadbytečným počtem postav. Kniha tak nabízí spoustu témat, která ale autorka na sto padesáti stranách nestihne všechna rozpracovat natolik, aby se čtenář některého z nich pevněji zachytil. Například „francouzská“ dějová rovina odehrávající se v emigraci by vydala na samostatnou knihu, na malém prostoru ale víceméně vyzní bez většího efektu. Nejzajímavější je tak nakonec poodhalené tajemství v závěru příběhu, které osvětlí některé motivace hlavních hrdinů. Vede k němu však spíš příjemně plynoucí tok vzpomínek než vyloženě strhující čtení.