Je tvrzení, že konzumací digitálního obsahu člověk hloupne, podloženo důvěryhodnými daty? Lze se digitálním technologiím vyhnout? Jaké jsou v tomto ohledu zkušenosti lidí z vyloučených lokalit? Čte se kniha v tabletu podobným způsobem jako rukopisný svitek? Hrozí nám politické zneužití naší případné závislosti na virtuální realitě? Je virtuální prostor pro děti nebezpečnější než ulice? Nakolik mobilní telefony u dětí slouží jako statusové symboly? Využíváme na internetu především možnost svobodně najít informace a komunitu lidí se stejnými zájmy, nebo se spíš podřizujeme takřka totalitářské hrozbě, že nepřipojeni sociálně zemřeme? I na tyto otázky hledali odpověď účastníci veřejné debaty Kniha versus digitál, jež se uskutečnila v Městské knihovně v Praze 22. března 2017 v rámci akce Březen – měsíc čtenářů.

Musíme obětovat jednu generaci?
K diskusi byli pozváni odborníci z oblasti psychologie, nových médií a vzdělávání. Michaela Slussareff je odborná asistentka na Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a spoluzakladatelka neziskové organizace M77 (ta rozvíjí projekty stimulující využívání digitálních médií v oblasti vzdělávání a umění) a webové iniciativy Smart dudlík zaměřené na inteligentní technologie pro malé děti. Psycholožka Petra Štarková píše kromě odborných a populárně naučných článků i fantastické povídky a knihy pro děti a třetí debatér Martin Kovalčík pracuje jako mediální koordinátor v organizaci Člověk v tísni a vede časopis Zvoní! o vzdělávání dětí vyrůstajících na různých „špatných adresách“. Setkání moderoval Pavel Kocourek, jenž proslul názorem, že „digital natives o papírové knihy nestojí, a proto bude možné mnohé knihovny, tak jak je známe dnes, postupně zavřít“.

Mluvčí knihovny Lenka Hanzlíková v úvodu poznamenala, že jedním z podnětů k pořádání akce byla kniha Digitální demence od neurovědce Manfreda Spitzera. Jeho provokativní a pesimistické teze se hodí k zahájení či rozproudění diskuse, ale snad s výjimkou jedné otázky z pléna se debata názorovým extrémům vyhnula. Spíše by se dala charakterizovat slovy britské autorky Susan Greenfieldové, podle níž neexistuje důvod, proč by moderní technologie neměly být součástí řešení problémů, které spolupůsobí.

Zmíněny tedy byly některé rizikové faktory účinků digitálních médií: například potíže s udržením pozornosti či nerovnoměrný rozvoj duševních schopností, kdy mnozí mladí ovládají komunikaci na Facebooku a pohyb na Youtube, ale neumějí psát ve Wordu. Nechybělo upozornění na lehkovážné zacházení s osobními daty, jež mohou být snadno zneužitelná. Vyskytl se dokonce názor, že možná bude muset být obětována celá jedna generace, než se poučíme a přijdeme na to, jak dané technologie přiměřeně používat. (Dá se ovšem předpokládat, že i na ty „zkušené“ čekají v budoucnu zkoušky, o nichž dnes mají jakési tušení snad jen autoři sci-fi a na něž ani oni nebudou zcela připraveni.)

Primárně byly probírány účinky digitálních technologií na děti, v tomto smyslu debata korespondovala s tématem, které Městská knihovna zvolila pro rok 2017 – Dítě a kniha. Někteří z vystupujících však neměli problém přiznat, že sami na sobě pociťují v dospělém věku jisté neblahé příznaky. Jeden se vyznal, že se pod vlivem stresu a závislosti na technologiích proměnil v „magora“, další nezakrývala, že péče o dvě malé děti ji někdy nudí, a tak hledá útěchu u mobilního telefonu, čímž svým potomkům nedává nejlepší příklad.

Přijdou nová vyprávění
Všichni diskutující kladli důraz na rozumné využívání digitálních technologií a na rozvíjení jejich pozitivních stránek. Petra Štarková vyjádřila víru, že je možné jejich prostřednictvím vyprávět příběhy, a to tak, aby kvůli novým nebyly omezovány staré a naopak, tedy aby různé možnosti vyprávění mohly existovat vedle sebe a doplňovat se. Podle ní se budou v nejbližší době formy vyprávění rozšiřovat. Vyznačovat se budou interaktivitou a multidimenzionálností, takže papírové knihy budou mít i svůj zvukový a obrazový rozměr a budou propojitelné s virtuální realitou, která zprostředkuje další vjemy. Dodejme, že realizaci podobných vizí mohli zažít návštěvníci posledního Frankfurtského knižního veletrhu.

A už také u nás je možné vyzkoušet si za pomoci inteligentního mobilního telefonu hru, která přenáší příběh do našeho reálného světa, v němž aktér bojuje, sbírá předměty, jeho postava prochází vývojem a plní úkoly. Celý tento herní svět je prý přitom neustále v pohybu a je generován víceméně náhodně. Proto se kupříkladu může stát, že některý z objektů bude na nedostupném místě; v případě nebezpečných potvor tvůrci radí „vyčkávat, až se daný objekt přesune jinam“.

Místy, kde se zaznamenané příběhy po staletí uchovávají, jsou knihovny. I na ně se při debatě dostalo. Zazněl dnes široce sdílený názor, že by měly fungovat jako komunitní centra poskytující bezpečné prostředí, kde budou děti moct být bez dozoru rodičů. Podle Martina Kovalčíka ale „bezpečné prostředí“ znamená i to, že by měly nabízet jen hodnotné a v oblasti non fiction ověřené informace. S tím mírně polemizovala spisovatelka a knihovnice Františka Vrbenská, která skepticky upozornila, že i knihy, a dokonce i nedávné školní učebnice jsou plné omylů a nesmyslů. (Velmi podobně psal ostatně před lety Umberto Eco, že velká část našich znalostí minulosti, jež jsme nejčastěji získali z knih, je dílem „kreténů, hlupáků nebo fanatických odpůrců“. A o spoustě autorů minulosti známe jen to, co o nich napsali jejich protivníci, což je podobné, jako kdybychom filosofii 20. století znali jen prostřednictvím Ratzingerových encyklik.) Proto apelovala především na kritický soud každého jednotlivce.

Debata to byla inteligentní a nijak emočně vyhrocená, zapojili se do ní i další přítomní literáti a odbornice z Národní knihovny. Její význam by se dal bagatelizovat s tím, že se na ni stejně dostavili jen posluchači, které o významu knih není nutné přesvědčovat. Ovšem debatovat o tom, jak písemnictví zatraktivnit pro nejmladší generaci, má stále smysl. Stejně jako získávat poznatky o vzdělávacích digitálních hrách, které mohou zprostředkovat poznání, jež bylo donedávna vyhrazeno především knihám či televizním dokumentům…