Existují univerzální recepty na to, jak ze špatné knihovny udělat nešpatnou. Ale není žádný jednotný návod, jak nešpatnou knihovnu proměnit v knihovnu skvělou, zde může pokaždé zafungovat pouze jedinečný nápad. Tato slova ředitele Městské knihovny v Praze Tomáše Řeháka znějí jako parafráze úvodu jednoho z románů klasika Lva Nikolajeviče Tolstého, že všechny šťastné rodiny jsou si podobny, ale každá nešťastná rodina je nešťastná po svém. Nejde ovšem o část nějaké Řehákovy úvahy na téma ruské literatury 19. století, ale o úvod ke třetímu ročníku konference Do černého 2017, která se letos na konci ledna konala v Městské knihovně v Praze.

V jejím průběhu se opět mluvilo o mnoha způsobech, jak rozvíjet kreativitu knihovníků a jejich prostřednictvím i čtenářů. Některé přednášky a workshopy směřovaly k rozvíjení obecné tvořivosti (Tomáš Skoupý: Nalaďte svou mysl na vlnu kreativity) a k zapojování lidí na okraji společnosti, jako seniorů a bezdomovců (Jana Jurkasová: Dramatický kurz SENior).

Většina z nich se však zaměřovala na to, jak přirozenou lidskou touhu po zážitcích, dobrodružství a vlastní aktivní činnosti využívat přímo v prostředí knih a především v prostorách knihoven. Některé pořady tedy byly věnovány například tvořivému zacházení s komiksem nebo 3D tiskem. Míla Linc z pořádající instituce vylíčil v příspěvku Jak uniknout z knihovny?, jak se Městská knihovna v Praze inspiruje soudobou oblibou únikových her. Dvouhodinová „Vražda v knihovně“ kombinuje právě prvky „escape games“ s prvky detektivek a exkurze. Takto zněla upoutávka pro ty, kteří si ji chtěli na vlastní kůži vyzkoušet: „Do knihovny chodí různí lidé: spisovatel Fridolín Šlapetka zde trávil hodně času, aby měl k dispozici všechny materiály (a že jich v knihovně je). Jednoho dne ale došlo k tragické nehodě, Šlapetka se zhroutil v krvi před knihovnou po útoku neznámého útočníka. A mnozí se začali ptát – na čem Šlapetka, proslavený jako rozkrývač konspiračních teorií, pracoval? Vyřešit to budete muset vy…“ Jiří Smlsal zase vedl Fotografický workshop, během kterého se účastníci mohli dozvědět pár jednoduchých rad, jak lépe fotit, aby fotografie na plakáty, na sociální sítě nebo do reportáží z proběhlých akcí v knihovně dokázaly oslovit co nejvíc lidí.

Právě sociálních sítí se letos týkala asi většina příspěvků. Vojtěch Hamerský vystoupil s příspěvkem YouTube? Ne, BookTube! Hamerský vedle svého blogu Knižní Kukátko vede i YouTube kanál EclecticReader; dříve pracoval v Knihovně Jiřího Mahena v Brně, kde fungoval v rámci projektu Teen. Na základě svých zkušeností na konferenci například radil, jak uživatelům knihovny poskytnout pohled do zákulisí a jak zacházet s prezentacemi z knihovnických nákupních komisí, které rozhodují o počtech exemplářů, jež se od daného titulu pořídí: totiž nahrávat je a sdílet se čtenáři. (Je ovšem otázka, jestli by taková „obyčejná“ videa byla pro teenagery dostatečně akční.)

Tomáš Pipota z Městské knihovny Dobříš ve své přednášce Videa na sociálních sítích přesvědčivě ukázal, jak obrovskou popularitu si dokáže knihovník na Facebooku získat, pokud umí dostatečně nápaditě využívat YouTube. Jedním z jeho velkých inspirátorů je youtuber PewDiePie (*1989), jehož jméno mnoha lidem nad 30 či 35 let asi nic neříká, ale jde o člověka s vlivem, který by mu záviděl leckterý světový politik. Kanál, který PewDiePie provozuje, je totiž nejrychleji rostoucím a nejodebíranějším na celé zeměkouli. Pipota říká, že už od začátku sleduje jeho internetová videa a vždycky snil o tom, že jednou bude nahrávat „gamplaye“ (tedy natáčet sám sebe při hraní digitálních her) jako on: „Koukal jsem na jeho videa, kde dělá příšerný kraviny, a postupně jsem si uvědomoval, že dělám úplně to samé – nejen když hraju PC hry, ale i v běžném životě. Nejspíš nejsem úplně normální.“ Tomuto upřímnému doznání odpovídají i videa, která Pipota v rámci marketingu svého zaměstnavatele natáčí. Ať už při velmi akční až rapové prezentaci knihy, plné střihů a překvapivých vizuálních i akustických efektů, nebo ve scénkách na témata typu „Jak vytočit knihovníka“. (Dotyčný provinilec, který pokácel a zpřeházel knihy v knižním regále, končí omráčen papírovým kyjem nehnutě ležící mezi policemi, jejichž řád si dovolil svévolně porušit.) Pipotovo uvádění nových titulů i další scénky mohou ovšem usedlejším čtenářům připadat výstřední, samoúčelné či přímo „šílené“, ostatně i on sám ochotně uznává, že jeho nápady mohou někomu připadat hloupé. – Ale i příslušníci mladší generace někdy vyslovují překvapivě radikálně zamítavé názory, jako Dominik Feri (*1996), který říká: „Kdyby dneska youtubeři řekli, že jíst hřebíky je zdravý, tak zejtra jsou u železářství fronty za dva rohy.“ – Účelem využívání podobně nekonvenčních metod je ale prosté „zaháčkování“ potenciálních nových návštěvníků. Počty čtenářů i díky tomu v Dobříši soustavně rostou a zmíněná videa ovšem sledují i mnozí diváci žijící úplně jinde.

O youtuberech mluvila také Bára Votavová z knihkupectví Martinus.cz. Referovala mimo jiné o tom, jak sami angažují některé již zavedené youtubery/ky. Tato spolupráce vychází většinou ze „vzájemného zájmu“ – někdo se ozve sám, že se mu líbí, jak knihkupectví knihy propaguje, a rád by ho zmínil, a Martinus.cz mu nabídne tituly, které může ve videu zrecenzovat a odkázat na knihkupectví. Nebo firma naopak iniciativně oslovuje člověka, o němž ví, že má daná osoba k Martinusu pozitivní vztah, a společně pak vymyslí například soutěž, kterou může daný youtuber pro svoje diváky připravit a do níž zmíněná společnost dodá knižní ceny. Ve svém příspěvku Na internetu říkali, že čtení je cool Votavová uvedla i další projekty, jak knihy přiblížit nejmladší generaci. Například Tabulkou doporučené maturitní četby, tedy jakýmsi invenčně vytvořeným tahákem, inspirujícím se periodickou tabulkou prvků. Představila rovněž oslavu Dne nepřečtených knih. Poslední ročník tohoto svátku se nesl v duchu názoru, že „některé knihy vstoupí do našich životů v nesprávném čase a zůstanou nepřečtené. To však neznamená, že se k nim nemůžeme později vrátit. Mohou nás tak inspirovat k životním změnám, naučit něco nového nebo nás pobavit.“ O svém znovuobjevování již dříve vlastněných publikací tak na videích promlouvají vlivné osobnosti (či celebrity) jako Martin Veselovský, který chválil Průvodce protektorátní Prahou), Jiřina Šiklová, Jakub Kohák nebo Radka Třeštíková. Neotřele působil také projekt Daruj knihu a více času na čtení. Jeho spouštěčem byl veřejný status na Facebooku, který kladl otázku, co lidem ubírá čas na čtení a jakou knihu by si přečetli, kdyby potřebný čas měli. Následně byli ti, kteří zareagovali, vyzváni, aby sdělili telefon na někoho, kdo by jim s věcí, kvůli které nestíhají číst, mohl pomoci. A těmto nic netušícím partnerům, partnerkám nebo maminkám následně zaměstnanci firmy osobně volali a za slib toho, že např. budou chodit se psem, jim pro „nestíhající knihomoly“ posílali vyžádanou publikaci.

V tom, že na konferenci byla prezentována tato jedna soukromá firma (a její konkurenti ne), může leckdo shledávat jistou nevyváženost. Některé z metod, které byly během konference předváděny či přímo doporučovány, také mohou jistě působit tak, že zacházejí za hranu dobrého vkusu, únosné míry podbízení nebo že překračují hranice ochrany soukromí. Některé klasické knihy jsou dnes ale tak málo půjčovány, že jim v některých (domácích i zahraničních) knihovnách hrozí vyřazování, a proto si kupříkladu jistí floridští knihovníci vymýšleli fiktivní čtenáře, aby uměle navýšili počty jejich výpůjček. Není za takového stavu věcí lepší pokoušet se – byť i velmi netradičními, či dokonce hraničními metodami – získávat čtenáře skutečné? A pokud dnes někteří politici používají například Twitter k tomu, aby obcházeli klasická seriózní média, nestojí alespoň za pokus, aby instituce, v nichž se schraňuje duchovní bohatství lidstva, zkoušely – obrazně řečeno – „bojovat“ týmiž zbraněmi? Podobná obecná dilemata samozřejmě daleko překračují základní rámec, který organizátoři konferenci vymezili, ale celá akce k jejich promýšlení poskytla cenné podněty. A to zdaleka nejen pro informační pracovníky, ale pro všechny, které zajímá, jak netriviálně zprostředkovat informace o důležitých, i když třeba nesympaticky tlustých knihách (třeba o Anně Kareninové) – ovšem tak, aby to někoho z nedávno narozených zajímalo a zaujalo.