Vykřičená čtvrť, plná sexu, násilí, lichvy a zločinu. Tak metaforicky líčí německý neurovědec Manfred Spitzer (nar. 1958) prostředí digitálních médií a internetu ve své nové knize Kybernemoc!: Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví (2015). Digitální prostředí podle něj není motorem hospodářství ani zdrojem inovací, jako spíše místem, kde se především vydělávají peníze, a to reklamou, sexem, násilím a nejrůznějšími formami kyberzločinu.

Spitzer vede univerzitní psychiatrickou kliniku v Ulmu i tamní Centrum pro výzkum učení a neurologie a opakovaně působil jako hostující profesor na Harvardu. Napsal řadu knih, i u nás vzbudila pozornost jeho Digitální demence (2012; č. Host, Brno, 2014). Ve své nové knize z nemalé části opakuje či mírně rozvíjí svá varování z publikace předchozí, zasazuje je však do širšího kontextu. Tentokrát je schopný uznat i některé jednoznačně kladné aspekty digitálna, třebaže jen v úzce vymezených situacích, jako je využívání sociálních sítí při krizových stavech typu zemětřesení. Podle Spitzera teprve „dávka dělá jed“. Při používání digitálních médií se ovšem podle autora lidé v moderních průmyslových zemích již „dávno velmi vzdálili od toho, čemu by se snad ještě dalo říkat rozumná dávka – a to zejména u dětí a mládeže“.

Neútočí přitom jen na nadužívání moderní techniky, ale i na jiné aspekty nezdravého životního stylu mnoha příslušníků soudobé západní společnosti. Obézní lidé, kteří stále něco jedí, jsou závislí na kaloriích a ti, co tráví veškerý čas před obrazovkou, jsou závislí na informacích a vzruchu. Potenciál závislosti je v obou případech stejný nebo alespoň velmi podobný, jak dokládá „komorbidita“ (tedy současný výskyt) nadváhy, závislosti na počítačích a nezájmu o skutečné vědomosti.

Co autor navrhuje? To nejhorší z digitální sféry můžeme zakazovat, stejně jako to děláme s tvrdými drogami a dětskou pornografií. Dále navrhuje všemi prostředky šířit osvětu o nadváze, ohlupování, ztrátě empatie, nespavosti, osamělosti, depresi a demenci. V neposlední řadě pak doufá, že „lidé budou sami od sebe jednat rozumně“, stejně jako se k tomu mnozí dopracovali v případě kouření. A Spitzer nabízí nepřekvapivé alternativy. Stačí se jen vypravit bez jakéhokoli digitálního „společníka“ do přírody, pěšky, na kánoi nebo na kole, nebo aspoň přespat jednu noc někde venku ve stanu. „Hned uvidíte, jak na vás svět najednou působí jinak!“ slibuje autor. Když to vydržíte první tři dny, dostaví se docela nový životní pocit. A po týdenní digitální dovolené se už budete nechápavě ptát sami sebe, proč si tím vším způsobujete „v normálním životě“ takovou újmu. Anebo autor radí prosté lelkování: „Nicnedělání je ve skutečnosti navýsost kreativní stav! Děti by ho měly zažívat (a nevyhledávat neustále nějaké rozptýlení), aby zjistily, jak je zábavné plnit úkol, který si samy zvolí, dosahovat cíle, který si samy vytyčí, tedy být aktivní místo pouhého reagování na zvnějšku přicházející podněty. Kdo se to nenaučí, prožívá vlastní myšlení jako nepříjemnou konfrontaci se svou vnitřní prázdnotou. Kdo však není uvnitř prázdný, ten bude mít z přemýšlení radost. A to mu zajistí jen dobré vzdělání.“

Bylo výzkumů dost?

Co se ovšem týká kýžené osvěty, je podle Spitzera potíž v matoucí kampani a protiargumentech těch, kteří na digitálním průmyslu vydělávají. A opět nachází četné paralely: kuřácká lobby rovněž ukázala, jak lze „cíleně zasévat pochybnosti“ a nejistotu a bránit důsledným protiopatřením, a uhelná a ropná lobby provozuje analogickou hru se změnou klimatu a dosud je v tom velmi úspěšná, což „je vidět na tom, že politici navzdory citelně stoupajícím teplotám a stále častějším katastrofám pořád ještě omlouvají svou nečinnost rozpornými scénáři expertů“. Autor si přitom stěžuje, že místo radikálnějších řešení dnes vzniká obsáhlý průmysl zabývající se hardwarem i softwarem „pro zvládání problémů s nadměrným používáním digitálních informačních technologií“.

Je zřejmé, že některé neduhy, jež Spitzer pranýřuje, jsou starší než digitální technologie, i když je možné, že se díky nim stupňují: vzpomeňme například dávného povzdechu Blaise Pascala, že „veškeré neštěstí mužů pochází z toho, že neumějí zůstat klidně sedět ve svém pokoji“. Někdy je autorův způsob argumentace jaksi příliš umanutý a jednostranný. V tomto smyslu o něm již dříve napsal Tomáš Feřtek, že se svým ignorováním protiargumentů ocitá mimo faktickou odbornou debatu. Například když se Spitzer v souvislosti s erotikou online rozepisuje o tom, že se vinou využívání erotických portálů zvyšuje riziko přenosu pohlavních nemocí. Zcela přitom opomíjí, že třeba autoerotice při internetové pornografii můžeme vyčítat leccos, zvláště nulový demografický přínos, ale rozhodně ne nebezpečí fyzické nákazy. Těžko také věřit tomu, že všichni, kteří odmítají přijmout zcela negativní hodnocení psychologických důsledků používání digitálních přístrojů, jsou placeni firmami, které jsou na výrobě oněch produktů hmotně zainteresovány. Třeba se jen vzpírají černobílému vidění skutečnosti a stále věří, že všechno zlé musí být i pro něco dobré. Kupříkladu i britská neurovědkyně a členka Sněmovny lordů Susan Greenfieldová (nar. 1950) vyzývá v knize Změna myšlení: Jak se mění naše mozky pod vlivem digitálních technologií (2014, č. Bizbooks, Brno, 2016) k „vytvoření zcela nového softwaru, který by se pokusil kompenzovat a vyvážit případné nedostatky vyplývající z nadměrného používání technologií na bázi obrazovky“. Podle ní může být vědecká metoda ošidná, neboť často přinese více otázek, než kolik jich zodpoví. Je tedy zapotřebí „mnohem více objasnění, jakož i jednoduše více dat. Pouze bádání na všech úrovních, od molekulární po celospolečenskou, s cílem zjistit, jak se lidský mozek vyvíjí v řádu měsíců a let, nám může pomoci zhodnotit skutečný dlouhodobý dopad nových technologií na to, jak člověk myslí a jak se cítí. Čím déle budeme otálet se započetím prací na tomto úkolu, tím méně možností a menší prostor budeme mít v budoucnosti. Musíme začít hned teď…“

Naopak dle Spitzera bylo už výzkumů provedeno dost a jejich závěry jsou jednoznačné. Varovné hlasy, jako je ten jeho, navíc sílí. Stále častěji se i v českých médiích různého zaměření objevují články o tom, kterak školy i rodiče vymýšlejí, jak zkrotit „zloděje pozornosti“, nebo zprávy, že „bez chytrých mobilů jsme v práci výkonnější“. Snahy o pozitivní využití digitálních instrumentů jsou jistě chvalitebné, je ale otázkou, je-li možné vytvoření i jakéhosi zcela nového, stoprocentně neškodného a kreativitu povzbuzujícího softwaru. Než čekat na jeho utopické vyvinutí (nebo na výsledky dalších experimentů), je asi racionální zvláště dětem pobyt ve virtuálních a digitálních světech citlivě omezovat. A ještě lépe, vést je k vnitřní disciplíně, aby byly i po dosažení osmnáctého roku vnitřně obrněny před svůdnými lákadly (a potenciálními závislostmi), jež před ně současný svět staví a stavět bude.