Susan Greenfieldová (*1950) je britská neurovědkyně, členka vážené Sněmovny lordů, ale také autorka řady knih. Kromě sci-fi románu 2121 o konfliktu lidí oddávajících se videohrám a „neopuritánů“ jsou to vesměs populárně naučné texty, z nichž zatím česky vyšla Lidská mysl: ovládací centrum živého stroje (Euromedia Group, Praha, 1998) a slovensky Ľudský mozog: putovanie se sprievodcom (Kalligram, Bratislava, 2001). Její nově přeložená kniha Změna myšlení: jak se mění naše mozky pod vlivem digitálních technologií navazuje na ty předchozí. Podrobně v ní líčí fungování naší centrální nervové soustavy a zvláště to, jak je plastická a silně ovlivnitelná: fyzicky se přizpůsobuje opakovaným typům chování a tak vytváří jedinečný, personalizovaný systém mozkových obvodů. V návaznosti na to pak autorka zkoumá, co dělá zvláště s mozky dětí a mladých lidí život v digitální éře.

K problému Greenfieldová přistupuje pokud možno nezaujatě a na rozdíl od Manfreda Spitzera a jeho Digitální demence se snaží nebýt selektivní: zmiňuje výzkumy, které vyznívají pozitivně i negativně ve prospěch zkoumaných změn. Uvádí množství experimentů, jejichž výsledky jsou nejednoznačné: kupříkladu hraní videoher společně s rodiči je u dívek spojeno se sníženou agresivitou a zvýšenou mírou prosociálního chování. Podle autorky ale pozitivní efekt možná souvisí spíše s přítomností rodičů než se samotnou hrou. Greenfieldová cituje i údaje o tom, že zatímco násilná kriminalita klesá, popularita násilných digitálních her roste, i když jiná data poukazují na pozitivní souvislost agresivity a hraní. Připouští dále, že hraní videoher a jiných elektronických her potenciálně zlepšuje zrak a motoriku nebo že dotykové přístroje mohou pomáhat postiženým studentům. Zároveň ale zmiňuje četné možné negativní účinky: hry můžou formovat mozek směrem k hráčské závislosti nebo alespoň k lehkomyslnosti, bezohlednosti a potížím s udržením pozornosti; surfování na internetu staví do popředí instantní informace namísto hlubších znalostí a porozumění tématu; „generaci YouTube více zajímá sebevyjádření než dozvědět se něco o světě“; nadměrné používání sociálních sítí zabraňuje dozrávání komunikačních dovedností a empatie; osobní identita může být stále více formována zvnějšku, přičemž hlavní věcí přitom bude uznání ze strany publika, což připomíná spíše uměleckou performanci než plnohodnotný osobní růst… Facebook nejenže nepomáhá od samoty osamělým lidem, ale například to, že se tam mnozí potkávají se svými bývalými partnery, může mařit proces zotavení a komplikovat tak osvobození od minulého vztahu.

Autorka se ani tolik nebojí vzpoury robotů, ale toho, že některé z těch nejhorších aspektů lidské podstaty jako touha po společenském postavení bez ohledu na talent, mentalita davu a bezcitná nedbalost „nyní dostávají volnou ruku na celém nezmapovaném území kyberprostoru“. Jestliže je třeba jednou ze základních lidských potřeb touha být uznán za výjimečného, pak jí sociální sítě dávají podle autorky až příliš příležitostí: „Sdílení osobních informací o sobě na sociálních sítích aktivuje systém odměňování v mozku stejně jako jídlo či sex… Vlastně teprve nedávno se objevila zpráva, že jedno slovo se dnes používá o 17 000 procent častěji od chvíle, kdy bylo poprvé použito v roce 2002: ‚selfie‘. Bez ruční brzdy řeči těla, která obvykle udává meze mezilidské komunikace, a díky přístupu k větší komunitě, než by jakákoliv skupina přátel z reálného života vůbec mohla být, touha být pro někoho tím výjimečným, jedinečným by se mohla vymknout z ruky, či dokonce přerůst v posedlost.“

Greenfieldová ale naštěstí nebrojí proti moderním technologiím obecně. Naopak rozumně přiznává, že „neexistuje důvod, proč by technologie, které zde popisujeme, neměly být součástí řešení“. Volá proto po „vytvoření zcela nového softwaru, který by se pokusil kompenzovat a vyvážit případné nedostatky vyplývající z nadměrného používání technologií na bázi obrazovky“. V případě změny myšlení se nám nabízí příležitost, jak využít výkonné technologie k pozitivním a bezprecedentním, byť dosud nespecifikovaným účelům. Jak už jsme naznačili, nesnaží se přitom vzbudit dojem, že už o důsledcích využívání moderních technologií všechno víme. Naopak oprávněně apeluje na pokračování a zintenzivňování jejich výzkumu, abychom je dokázali používat uváženě a s rozumem: „Vědecká metoda může být ošidná, neboť často přinese více otázek, než kolik jich zodpoví. Je zapotřebí mnohem více objasnění a detailů, jakož i jednoduše více dat. Pouze bádání na všech úrovních, od molekulární po celospolečenskou, s cílem zjistit, jak se lidský mozek vyvíjí v řádu měsíců a let, nám může pomoci zhodnotit skutečný dlouhodobý dopad nových technologií na to, jak člověk myslí a jak se cítí. Čím déle budeme otálet se započetím prací na tomto úkolu, tím méně možností a menší prostor budeme mít v budoucnosti. Musíme začít hned teď… Stejně jako neuronální konektivita počítá s generováním a vyvíjejícím se vyjádřením jedinečné lidské mysli, hyperkonektivita kybernetického prostoru by se mohla stát mocnou hybnou silou změny této mysli, a to jak k lepšímu, tak k horšímu. Zjistit, co tato konektivita může znamenat, a jak se rozhodneme s ní naložit, je zcela jistě tím nejdůležitějším a nejzajímavějším úkolem naší doby.“

Sama autorka se samozřejmě nevydává za příslušnici generace digitálních domorodců, ale naopak se vyznává ze své vášně ke klasickým tištěným knihám. Vzpomíná si prý na řadu chvil, kdy získala nějakou publikaci a byla „ohromena myšlenkami, které předkládala“. Představa, že by jakoukoli knihu vyhodila, jí prý připadá jako vražda. I proto se v recenzované publikaci odvolává na množství klasických spisovatelů a myslitelů. Například chování mnoha lidí na internetových diskusních fórech podle ní mnohdy připomíná jednání postav Goldingova Pána much. Svoje obavy o další vývoj západní civilizace vyjadřuje i prostřednictvím citátů a obrazů ze slavných dystopií, které v knize vyvažuje optimistický koncept noosféry teologa Teilharda de Chardin – i když autorka jasně prohlašuje, že současnou digitální globalizaci (zatím) nepovažuje za její pravé uskutečnění. Víru v působivost knih přenáší i na svůj vlastní výtvor, když vyslovuje ne úplně skromné přání, či dokonce přesvědčení, že Změna myšlení by mohla společnosti 21. století otevřít netušené možnosti, „kterak plně využít potenciál mysli každého člověka jako nikdy předtím“. V tom se podle mne Greenfieldová mýlí: jednak její kniha není zase tolik originální – z publikací předchůdců, které sama cituje, i u nás vyšla jedna kniha od Nicholase Carra. A za druhé autorka sílu knih v dnešním světě starosvětsky přeceňuje. Zároveň ale musíme konstatovat, že její text nepochybně patří k tomu lepšímu, co u nás na téma sociálních důsledků digitální revoluce vyšlo. K čemuž přispívá i pečlivý překlad, který vhodně doplňuje a vysvětluje odborné pojmy a cizí reálie, které by českému čtenáři nemusely být zcela pochopitelné.