Díky senzačnímu úspěchu historického románu Vyměřování světa (2005, č. 2007), který z něj učinil globální literární hvězdu, si německo-rakouský autor Daniel Kehlmann (nar. 1975) může dovolit trochu experimentovat. A této výsady v posledních letech požívá do sytosti. V roce 2009 na trh uvedl mozaiku příběhů Sláva (2009, č. 2009), roku 2013 přišel s komplexně vystavěným románem F, v němž do příběhu o trojici bratrů zakomponoval též text jejich otce-spisovatele, a své literární dovednosti v mezičase tříbil také na divadle. Výsledkem posledně jmenovaných snah je zatím trojice her: Geister in Princeton (Duchové v Princetonu, 2011) oceněná výroční Nestroyovou cenou, Der Mentor (Mentor, 2012) a Heilig Abend (Štědrý večer, 2017), který je na vídeňském jevišti k vidění teprve několik týdnů. Zájemci o autorovy názory na literaturu a psaní pak měli v posledních letech možnost sáhnout po souboru Lob (Chvála, 2010) či autorových frankfurtských přednáškách o poetice, knižně vydaných pod shakespearovským titulem Kommt, Geister! (Jen pojďte, duchové!, 2015). A pokud by se to přece jen někomu zdálo málo, patří se dodat, že Kehlmann loni do němčiny přeložil memoáry izraelského prozaika Etgara Kereta Sedm dobrých let (2015). Možná i nedostatek času je důvodem, proč má autorova prozaická novinka Du hättest gehen sollen (Měls odejít, 2016) sotva devadesát stran. A není vyloučeno, že časová tíseň je též jednou z příčin, proč jeho koketování s hororovým žánrem dopadlo tak, jak dopadlo. Ale aby nedošlo k mýlce: Na vině rozhodně není volba nadpřirozena, k němuž mnichovský rodák, který se netají obdivem k magickému realismu, tíhl odjakživa, ale především jeho naivní zpracování. Text povídky totiž, jakkoliv to může znít tvrdě, připomíná spíše obstojný pokus z klávesnice nějakého hororem zaujatého učně než novinku opěvovaného mistra. Ale vše pěkně popořádku.

V pasti tvůrčí krize
Vypravěčem i ústředním protagonistou knihy je bezejmenný filmový scenárista, který se rozhodl s manželkou a čtyřletou dcerou odjet na pár dní do hor, aby na čerstvém alpském vzduchu načerpal inspiraci pro pokračování své veleúspěšné komedie. Termín odevzdání scénáře se totiž nemilosrdně blíží, producent pomalu ztrácí trpělivost a vypravěč stále ještě trčí lapený uprostřed tvůrčí i manželské krize.

Ve snaze rozhýbat zarezlé písty kreativity si muž ihned po příjezdu začne vést nový deník či snad pracovní zápisník, do nějž zaznamenává jak útržky scén a nápadů k filmu, tak vlastní pocity a zážitky. Jenže se zdá, že ani terapie psaním vypravěči nedopomůže k tomu, aby se konečně hnul z místa. A rozlehlý dům, s nímž se zprvu zdálo být vše v naprostém pořádku, mu v tom pomalu začne dávat za pravdu.

Uvízl vypravěč s rodinou skutečně v prokletém domě, anebo je jeho postupné uvěznění spíše odrazem jeho trápící se, zoufalství propadnuvší mysli? To je jedna z otázek, kterou si čtenáři v průběhu četby Du hättest gehen sollen jistě budou klást. Otázka, která přebije všechny ostatní, však zní jinak: Šlo to vůbec napsat ještě klišovitěji?

Oprýskané hororové kulisy
Nešťastná je už volba vypravěčské perspektivy – deníkové formy –, která Kehlmannovi nedovoluje využít potenciál aktuálního napětí a stupňujících se obav naplno. O tom, co se v domě a jeho okolí děje, se čtenář dozvídá až se zpožděním z vypravěčových zápisků, které zejména v pozdější fázi sice svou naléhavostí takřka imitují pozici auktoriálního vypravěče, přesto zůstávají od přítomného dění znatelně odděleny.

Pořádně okoukané jsou pak kulisy a metody, s nimiž Kehlmann pracuje. Neobydlený dům daleko od civilizace, přeludy, mizející a objevující se předměty, zkazky o dávných křivdách a pohřešovaných lidech, tajemné obrazy a ztemnělé místnosti, mlčenliví, na slovo skoupí místní a navrch i zmínka o ďáblu, to vše připomíná spíše výčet tradičních rekvizit hororového žánru než jejich produktivní umělecké uchopení.

V textové rovině pak oprýskané žánrové pomůcky doplňují mimo jiné nedokončené věty či bez dalších podrobností rozmístěné postřehy typu „To není možné.“ a „Musel jsem se mýlit.“, které mají našponovat čtenářovo napětí, působí ale spíše jen jako levné výpůjčky z rozpadajících se rodokapsů.

Slohové cvičení podle Kinga
Pokusí-li se čtenář oprostit od interpretace textu v žánrové rovině, lze povídku číst jako protokol rozpadajícího se manželství a drolící se identity. Muž, postavený před očividně nesplnitelný profesní úkol, se začíná obávat o budoucnost rodiny, propadá skepsi a vlastní podrážděnost přenáší i na manželku a dítě. Pocity bloudění, uvěznění a postupného mizení by v takovém případě byly pouhou autosugescí. Ani tato možnost chápat Du hättest gehen sollen jako psychologickou studii však příliš nepřesvědčí.

Ve výsledku je tak Kehlmannova novinka spíše nedotaženým slohovým cvičením, hříčkou prozrazující marnou snahu napodobit Stephena Kinga, k jehož klasice Osvícení jako možné inspiraci odkazují i němečtí recenzenti. Těžko říct, zda je knižní vydání textu více přáním samotného Kehlmanna, nebo spíše zástupců nakladatelství Rowohlt, kteří potřebovali svého nejznámějšího autora na trhu opět připomenout – šťastné rozhodnutí to ale nebylo. Není vyloučeno, že Kehlmann do příběhu zapracoval i vlastní tvůrčí krizi, a dotažením knihy na knihkupecké pulty se ji snaží překonat. Pokud ano, pak by mu snad bylo možné i odpustit. Nepřijde-li ale v nejbližších letech s textem, jímž by si opět na svou stranu dokázal získat čtenáře, mohlo by se stát, že mu do budoucna nepomůže ani ostýchavá chvála německé kritiky, která se snaží očividně tápajícího autora bránit.