Antropolingvistický cestopis. Tak označuje svou knihu Slovem svět: Příběhy mizejících jazyků Miroslav Černý (nar. 1977), vysokoškolský učitel, lingvista a antropolog, který se dlouhodobě věnuje problematice vymírání i revitalizace jazyků a kultur. S tématem se seznamoval na výzkumných pobytech v Tromso a v Darwinu, pobýval na všech kontinentech kromě Antarktidy. Zájem o menšinové populace světa promítl do dlouhé řady učebních i odborných textů. V nové knize, napsané srozumitelným, populárně naučným stylem, vypráví příběhy pěti mizejících jazyků a kultur, které v posledních letech navštívil. Ať už v saharské poušti, cejlonském pralese, australské buši, arktické tundře, či v horách západu Ameriky, vypravěč nás nenechá na pochybách, že „hlavní bohatství lidstva spočívá v rozmanitosti a tu je třeba chránit“. Cíleně přitom zvolil etnika ze tří kulturních areálů: kupříkladu Yekwané jsou pralesní zemědělci, Hamarové pastevci a Batekové kočovní lovci a sběrači.

Strážci mnohohlasí
Nejprve však Černý plasticky vysvětluje, jak se ke svému životnímu tématu vůbec dostal. Určující chvílí, kdy „se všechno kolem zpomalí a ve vás to zadrhne“, bylo setkání s náčelnicí afrického kmene Damara jménem Oma Lena Gosesová: „Bylo to jako zjevení. Mírný, příjemně posazený hlas zlehka moduloval slova, kterým jsem nerozuměl, ale která ke mně přesto promlouvala. Tempo řeči bylo trošku rychlé, ale nikoli zbrklé a překotné. Z řeky vět jako pstruzi lapající po mušce vyskakovaly v pravidelných intervalech mlaskavé damarské hlásky, charakteristické pro všechny khoisanské jazyky. Můj průvodce se snažil překládat, ale já jsem ho stejně nevnímal a soustředil se výhradně na Omu Lenu. […] To hlavní byl tok řeči, jímž zabydlela celý pokoj, celý svět. Nevím proč, ale tehdy jsem si v duchu pomyslel, jaké je to obrovské štěstí mít možnost slyšet a pocítit něco tak omamného. Prožít tu sílu, kdy slovo prostupuje prostor a dává mu význam, jeden z mnoha významů. A stejně neodbytně se mi do mysli vkrádala obava, že lze o tuto mocnou, ale ve své podstatě velmi křehkou energii přijít. Jako je pomíjivý sám člověk, tak je i nejvýraznější prvek jeho člověčenství – jazyk – náchylný koketovat s kmotrou smrtí.“

Setkání s touto Damarkou bylo pro autora jistým typem prozření. Najednou věděl, čemu se chce v budoucí akademické kariéře věnovat: „Nikdy jsem nebyl a nebudu kabinetním vědcem. Jako většina lidí potřebuji vědět, že to, čemu věnuji každodenní úsilí, má smysl, a ten se mi jen těžko nachází v tradiční lingvistické práci: v únavných, a přiznejme si, někdy i velmi nudných, rozborech jazykového systému. […] Rozhodl jsem se zabývat jazyky nikoliv jako teoretickými schématy, nýbrž jako živými organismy, které nemohou existovat bez svých mluvčích. Dal jsem si za cíl studovat ani ne tak řeči samotné jako spíše jejich užívání v přirozeném prostředí. Rád bych přispěl malým dílem k poznávání vztahu jazyka, kultury a společnosti. Především bych ale chtěl přiložit ruce k dílu tam, kde je třeba jazyky chránit, podporovat, či dokonce rovnou resuscitovat. Každý jazyk je majitelem svébytného hlasu, který, […] činí svět o mnoho bohatším. Lingvisté by měli být strážci tohoto mnohohlasí.“

Zašifrovaná bohatství
Autor zdůrazňuje, že jazyk je vždy intimně provázán s kulturou svých uživatelů. Revitalizace jazyka je tudíž zároveň oživováním historie a kultury, má holistický charakter. „Díky jazyku a jeho vývoji víme, odkud pocházíme, kdy, kde, jak a proč jsme žili. Jazyky nám pomáhají rekonstruovat naše osudy.“ V tomto duchu pak přibližuje svoje vybraná etnika. Líčí jejich každodennost, kulturu a mýty, pokud nějaké výraznější mají, a jejich jazyky, které jsou toho všeho součástí a v jistém smyslu i specifickým „zrcadlem“. Například uvádí, že Veddové ze Srí Lanky ve svém jazyce nemají výraz pro „děkuji“. Má to co do činění s jejich životním stylem, který je založen na vzájemnosti a solidaritě. Tyto hodnoty jsou zcela jistě formovány horkým tropickým klimatem, které neumožňuje dlouhodobě skladovat případné přebytky potravy, a proto se ve veddské komunitě rozvinul efektivní způsob recipročního obdarování. Hromadění majetku snižuje prestiž člověka. Naopak neokázalé obdarovávání druhých vážnost jednotlivce posiluje. Ve světě Veddů tak podle autora není slova „děkuji“ zapotřebí: „Dárce je šťastný, když je jeho dar přijat, nepřijetí by bylo projevem zášti. Původní obyvatelé Srí Lanky ctí velkorysost a pohostinnost, šetrnost je v jejich očích projevem sobectví.“

Černý upozorňuje, že podle posledních údajů existuje v současnosti na světě padesát jazyků pouze s jedním aktivním mluvčím: sedm na území Spojených států amerických, tři v Latinské Americe, tři v Africe, šest v Asii, dvacet osm v Austrálii a tři v oblasti Oceánie. 500 jazyků má méně než sto mluvčích, 1 500 jazyky hovoří méně než tisíc mluvčích, kolem 3 000 jazyků má do deseti tisíc mluvčích a 5 000 jazyků nemá víc než sto tisíc aktivních mluvčích. Jinými čísly se dá konstatovat, že asi 96 procent všech jazyků promlouvá ústy pouhých čtyř procent světové populace.

To by podle autora mělo zneklidňovat zdaleka nejen lingvisty. V zanikajících jazycích totiž mohou být zašifrovány dosud neznámé poznatky vysoké ceny. Existuje nemalá šance, že jejich rozluštěním získáme přístup k údajům, jež mohou posloužit k pokroku celé škály vědeckých oborů: etnologií a psychologií počínaje, biologií či lékařstvím konče.

A Černý na důkaz uvádí i konkrétní příklady: nedávno byl podle něj zásluhou jistého etnobotanika rozmlouvajícího s místním léčitelem v domorodém jazyku objeven nový, dosud neznámý lék; a ze slovní zásoby dalšího (indiánského) kmene byly získány informace o mořské plodině s vysokou nutriční hodnotou, do budoucna možná využitelné pro celé lidstvo. Je jen škoda, že nepřipojil další.

Řeč nevyfotíte
Autor v této souvislosti kritizuje soudobou „posedlost vizuálnem“, za níž tuší lenost a nedostatek kompetence: „Ono popsat, jak se domorodci, například na Papui-Nové Guineji, oblékají, jak vypadají jejich nástroje, jak se zpracovává ságo nebo jak probíhá tradiční lov, je relativně snadné – jednoduše popíšeme, co vidíme; k tomu není třeba žádného speciálního školení.“ Avšak porozumět neznámému jazyku, to je mnohem náročnější a těžší. Jazyk podle autora nelze „vidět“, nelze jej vyfotit jako krajinku nebo akt. Poznávání jazyků je navíc časově náročné, takže mu nepřeje prchavost turistických zájezdů, a dokonce ani cestovatel, který by strávil u určité komunity lidí delší čas, „nemá jistotu, že by se mu podařilo do systému jejich jazyka a jeho používání dostatečně proniknout“.

Autorova chvála revitalizace menšinových jazyků a kultur ale neznamená, že by všechny podobné jevy vnímal zcela nekriticky. Přiznává kupříkladu, že v současnosti módní návrat k domorodým náboženstvím mnohdy není plnohodnotným nahrazením přerušené tradice, nýbrž shlukem knižních etnografických a religionistických znalostí pospojovaných v duchu new age. A s kříšením některých ohrožených jazyků ovšem nechce oživovat kupříkladu otroctví, které také patřilo k původní autentické existenci daných etnik.

Napětí daná některými historickými traumaty nicméně podle něj přežívají. Konstatuje, že dodnes můžeme pozorovat jistou tenzi mezi potomky nájezdnických kmenů a těch vojensky méně zdatných, které sloužily jako „zásobárny“ otroků, i když už žijí ve zcela jiném prostředí. Ve společnosti starší kamarádky a jejího indiánského přítele, konkrétně z kmene Činuků, prý v autobuse prožil příhodu, kdy na jedné zastávce nastoupil do vozu muž středního věku, od pohledu domorodý Američan: „Při pohledu na mé společníky očividně znervózněl, začal se potit, lehce třást, a i když to nejspíš neměl v plánu, hned na další zastávce urychleně vystoupil. Moji známí mi následně vysvětlili, že šlo o příslušníka kmene, jehož předkové byli častými oběťmi útoku Činuků, v jejichž přítomnosti se ani dnes necítí nejlépe, a pokud je to jen trochu možné, vyhýbají se jim.“

Černý kritizuje četné misionáře za to, že překládali Písmo do domorodých jazyků, čímž přispívali k ničení jejich původních náboženských představ. I když chápeme autorovu argumentaci, musíme se pochybovačně ptát, zda se současně mnozí tito věrozvěsti nezasloužili o první písemné zachycení některých jazyků, a tím paradoxně a třeba nechtěně i jejich možnou záchranu. Ta kvůli zániku domorodých náboženství často není možná, ale celkovou vinu za tento zánik jistě nenesou jen misionáři, ale – řekněme – drtivá síla moderní doby.

Možná jsou některá autorova líčení původních kultur trochu idealizovaná a jeho soudy nad šiřiteli křesťanství, jejichž role byla silně ambivalentní, příliš příkré. Zároveň ale musíme ocenit, že vychází ze „slonovinové věže“ učence a srozumitelně vysvětluje, k čemu je jeho práce dobrá a co pro něj osobně znamená. Tento sebereflexivní obrat u něj vyznívá celkem přirozeně, na rozdíl od jiných domácích autorů, u nichž podobné gesto působí jako nechtěná karikatura. Černého apel k poznávání nových jazyků, uznávání kulturní i ekologické pestrosti a různorodosti je každopádně aktuální, cenný a podnětný. Ostatně učení se novým jazykům obecně má podle něj navíc i řadu dalších, řekněme psychologických pozitiv. Vícejazyčnost přispívá k lepšímu rozhodování a soustředění, k pružnějšímu a emočně vyrovnanějšímu zvládání nových okolností. Lidé hovořící dvěma a více jazyky jsou také tolerantnější, snadněji přijímají a respektují neznámé a odlišné věci. A toho všeho je nám dnes velmi zapotřebí.