V jednom ohledu je Bořitel dějin (1975) Malcolma Bradburyho čistě historický román o slávě a úpadku sociologie na angloamerických univerzitách v 60.–70. letech. Zároveň však zůstává nadčasovou satirou univerzitního prostředí, dílem o principech akademického bádání i otázkách morálního vývoje v partnerských a rodinných vztazích po polovině 20. století.

Hlavním hrdinou knihy je docent sociologie Howard Kirk, působící na jedné z progresivních „plateglass universities“, jež ve Velké Británii vznikaly v 60. letech a za své označení vděčí modernímu architektonickému designu, který své (fiktivní) Watermouthské univerzitě propůjčil také Malcolm Bradbury. Ke stejnému typu univerzit patří i (rovněž smyšlená) Rummidge Davida Lodge, nejznámějšího představitele univerzitního románu u nás.

V Bořiteli dějin však hraje velkou roli sociologická jednotka manželství, potažmo rodiny, a tak lze za hlavní hrdinu označit také „manžele Kirkovy“. Howard se ženou Barbarou prodělali pozoruhodný vývoj. Nejprve byli vysokoškolští absolventi, kteří dokončili studia v 50. letech a vzali se, protože je nic lepšího nenapadlo. Brzy měli na cestě první dítě, ale dál zůstávali (alespoň ve svých očích) svázáni společenskými konvencemi rigidního prostředí nižší střední třídy ze severní Anglie, z kterého oba pocházeli. Pak se jim ale podařilo nasednout na vlak turbulentních společenských změn 60. let, začali se zajímat o politiku, usilovat o společenskou revoluci a pořídili si bokovky. Howardovi se zářně rozjela akademická kariéra a Barbara si sice žádnou nevybudovala, ale alespoň začala propagovat antikoncepci a chodit na obchodní francouzštinu (samozřejmě proto, aby si mohla číst Simone de Beauvoir v originále). Bradbury se vtipně strefuje do potřeby Kirkových mít každý aspekt života ideologicky správný – bydlet například začali v opuštěném domě jako squatteři –, která se ideálně snoubí s určitým typem pohodlné středostavovské existence, protože přerostla v nový konzum: „nebydlí daleko od skutečných občanských problémů ani od pláže, knihkupectví radikální orientace, institutu plánovaného rodičovství, obchodu s makrobiotickou výživou, sociálního odboru, vysokopodlažních paneláků a elektrického rychlovlaku, který je za půldruhé hodiny doveze do Londýna, zkrátka a dobře od podstaty plynoucího života“.

Děj se točí kolem dvou až tří zásadních konfliktů, v jejichž středu pokaždé stojí Howard. V prvé řadě je Howard konfrontován se studentem Carmodym, který odmítá přijmout jeho ideologické maximy a celkově mezi ostatní nezapadá – místo nějakého druhu hipísácké uniformy například chodí v sáčku a s ulíznutým účesem. Carmody protestuje proti tomu, že ho Howard hodnotí nedostatečnou, a celou věc žene až hlavám univerzitní administrativy. Kromě toho, že Carmody Howarda bytostně vytáčí, mu učitel vyčítá jednoduše nedostatek revolučnosti. „Jste snad vtělená sociologie, pane docente?“ brání se mladík a Howard mu bezostyšně odpovídá, že ano: „V tomhle sporu ji zastupuju.“ O něco později docent dodává: „Taháš sem z anglistiky anglokatolickou roajalistickou klasiku a tuhle jalovinu budeš vydávat za sociologii?“ Tohle je samozřejmě v době všeobecně přijímané premisy akademické objektivity naprosto skandální. Do náležitého kontextu (především) tuto epizodu pro dnešního čtenáře zasadí Bradburyho doslov objasňující, jakým vývojem prošla sociologie na angloamerických univerzitách a že v určité době byla skutečně silně zideologizovaná. Jako mocenský konflikt mezi studentem a pedagogem má však i „carmodiáda“ jistou nadčasovost.

Další ohnisko sváru představuje chystaná přednáška genetika Mangela na půdě univerzity. Vzhledem k jeho jménu a povolání nepřekvapí, že pro radikály a revolucionáře mezi vyučujícími i studenty je to známý „fašoun“ a proti jeho vystoupení se strhnou hlasité protesty. Celá věc má však jeden háček: Mangela by nikdo nezval, nebýt toho, že Howard zmínku o jeho pozvání propašoval do jakéhosi oběžníku. A proč to udělal? Věděl, že genetikovo jméno bude působit jako rozbuška a že on sám nejjasněji září na pozadí akademických rozbrojů, studentských demonstrací a stávek. Ke všemu zmíněnému nakonec ani není zapotřebí Mangelovy fyzické přítomnosti.

Jak bylo naznačeno, Kirkovi si v manželství poskytují jistou volnost a hlavně Howard jí vrchovatě využívá. A dost ho provokuje, když je odmítán, což se mu stane u mladé anglistky slečny Callendarové, která, stejně jako Carmody, odmítá jeho ideologii. Detaily „carmodiády“ a „mangeliády“ nebudu prozrazovat, ale u Howardovy anabáze se slečnou Callendarovou si to nemohu odpustit. Kromě dotčeného studenta je to právě jedině ona, která docentovi vzdoruje a nadto sebevědomě trvá na tom, že se nenechá klofnout. Jenomže nakonec nechá, a sice po odporném frontálním útoku, kdy se Howard pokoutně vloudí k ní do bytu a začne do ní hučet: „Vyschnete, povadnete, do deseti let z vás bude úplná nicka, neurotická scvrklá jedubaba.“ A když je dokonáno, slečna se ještě nechá blahosklonně poučit, že „Je to jako hraní golfu: musí se hodně trénovat.“ Ne že by do své břitké satiry Bradbury nutně musel vnášet nějaké růžové brýle a explicitní obhajobu tradičních hodnot, ale bylo by potěšující, kdyby Howard taky někdy narazil.

Oproti zmiňovanému Davidu Lodgeovi bývá Bradbury chválen za to, že se v svém akademickém románu zabývá vážnými tématy. To mu rozhodně nelze upřít, ale jakožto román kniha poněkud naráží na své výrazné satirické až fraškovité ladění. Bradburyho postavy jsou vesměs karikatury, knize chybí výraznější dějový oblouk a vládne jí vševědoucí vypravěč. Román se tedy opírá hlavně a především o (spravedlivý) výsměch různým akademickým nešvarům a společenským jevům, což funguje; pouze od knihy nelze čekat skutečně plnohodnotně uspokojivý čtenářský zážitek. Zároveň je však nutno zdůraznit, že satirik Bradbury často perlí. „Pro tyto pohlavně dimorfní jedince je nutno zavést nové názvy,“ píše Howard o mužích a ženách ve své knize o kulturní a sexuální proměně společnosti. Pobaví i popis jedné studentské revolty: „Kdosi též podpálil kůlnu a za své vzaly patnáctery hrábě. Ruku v ruce s revolučním zápalem kráčel běs nenávisti. Cestující v autobusech dloubali studenty deštníky. Na hlavním náměstí se demonstrovalo a sem tam někdo vytloukl výlohu největšího obchodního domu ve městě.“ Najdou se ale i vtipy více než prvoplánové, jako třeba když člen Studentské revoluční fronty křičí „Chceme je pouze zničit, jinak proti nim nic nemáme!“

Román má ještě jeden podstatný rozměr. V doslovu se mimo jiné píše, jakou ránu zasadil Bořitel dějin v době svého vydání celé sociologii. Chabou útěchou tehdejších sociologů mohlo být, že se jim spisovatel sice pošklebuje, ale jeho román je zároveň v podstatě sociologické pojednání o společenských změnách, které odstartovaly v 60. letech. V doslovu Bradbury přesně formuluje, co znázorňuje i v románu: „Sama revoluce s sebou v šedesátých letech nesla zmatečný radikální paradox: marxistické utopistické sny se totiž měly naplňovat s přispěním bezedného měšťáckého bohatství.“ Ani ty sny nebyly čistě marxistické, ale též hédonistické, třebaže s ambicemi jakési vágní spirituální transcendence. Jak píše sám Bradbury, po roce 1968 (román se odehrává o čtyři roky později) mají Kirkovi pocit, „že se tehdy cosi nedotáhlo, a v hlavách se jim dál mihotá mlhavý sen: svět rozšiřovaného vědomí, rovného zacházení, erotického ukojení za hranicemi skutečnosti, nad rámec smyslového vnímání“. Ne náhodou lze též jméno románové univerzity volně přeložit jako „Sbíhající se sliny“.

Nakladatelství Leda, které se jinak specializuje na jazykové učebnice a slovníky, v každém případě patří dík za to, že si na více než třicet let starý a v podstatě už kanonický Bradburyho román vzpomnělo a že díky němu mohl vyjít i v češtině.