Jesús Carrasco vstoupil do literárního světa rozhodným krokem roku 2013 románem Intemperie (č. Na útěku). Vynesl mu ovace literární kritiky i čtenářů z desítek různých zemí. Nakladatelství Seix Barral, které vydalo jeho prvotinu, se o tři roky později ujalo také jeho druhého románu La tierra que pisamos (č. Neznámý v zahradě). Po triumfálním úspěchu autorova debutu byla s druhou knihou spojena vysoká očekávání. Podle některých španělských kritiků jim nezvládla dostát. I když Neznámý v zahradě možná nedosahuje výjimečných kvalit debutu, rozhodně má co nabídnout a stvrzuje autorovu pozici mezi současnými španělskými spisovateli, jejichž dílo by nemělo zůstat opomenuto.

Román autorovi vynesl letošní Cenu Evropské unie za literaturu, udělenou i dalším jedenácti literátům. Jesús Carrasco si ocenění považuje z úcty k evropskému společenství, ale i pro možnost rozšířit díky finanční dotaci své dílo do minoritních jazykových oblastí. V Čechách se překlad jeho románu objevil již sedm měsíců od vydání originálu a zájem o autorovo dílo je patrný i v dalších evropských zemích. Punc „evropskosti“ knize dodává i fakt, že autor část románu napsal během svého dvouměsíčního stipendijního pobytu v Amsterdamu.

Autorský styl románu Na útěku byl srovnáván s rukopisem Cormaca McCartyho, rurální zasazení příběhu pak s Miguelem Delibesem. Najít pro Neznámého v zahradě podobné srovnání je těžší. Především proto, že si Jesús Carrasco vypracoval velmi osobitý styl psaní. Navíc se stejně jako u debutu příběh odehrává ve venkovském prostředí, ale větví se na další dvě dějové linie. U jedné z nich se nabízí paralela s literaturou přinášející svědectví o hrůzách prožitých v druhé světové válce i v pracovních táborech. Druhá jako by navazovala na španělskou tradici tzv. tremendismu, známou z díla Camila Josého Cely, v němž se otevřeně popisují těžko představitelné hrůzy, nejnižší lidské pudy i násilí nejhrubšího zrna. Romány tremendismu zanechávají ve čtenáři pocit hluboké sklíčenosti a rozhořčení nad lidským rodem, který jen tak nevyprchá. Takový dojem vzbuzuje i Neznámý v zahradě.

Jeho hrdinka, Eva Holmanová, je manželka bývalého vojevůdce impéria, které si podmanilo Evropu. Její rutinní každodennost naplněnou péčí o již starého a nemohoucího muže Iosifa náhle naruší velká neznámá v podobě zmateného tuláka Levy. Jeho příchod do idylického venkovského domu s pečlivě upravenou zahradou propůjčil název české verzi knihy. Doslovný překlad původního titulu, La tierra que pisamos, by v češtině zněl Země, po níž kráčíme, avšak český překladatel se po dohodě s autorem rozhodl pro alternativní verzi, která akcentuje roli neznámého muže a knize dodává rys záhadnosti. Mužova přítomnost skutečně rozbíhá děj celého románu. Eva zprvu k cizinci cítí nedůvěru i určitou nadřazenost. Levovo utrpení, jež se zrcadlí na jeho těle, ji ale donutí začít pátrat po jeho minulosti. Její postoj k němu se proměňuje. S linií jejich měnícího se vztahu se prolínají další dvě: období Levova strádání v pracovním táboře a chvíle, kdy došlo ke zničení jeho vesnice.

Zatímco román Na útěku se odehrával v jakémsi bezčasí, Neznámý v zahradě má komplexní politicko-historické pozadí. Jedná se o však žánr alternativní historie, tedy román založený na smyšlených historických skutečnostech: odvíjí se tu příběh Španělska obsazeného velkým světovým impériem. Španělsku autor dává zakusit stejných zločinů, jichž se samo dopouštělo při násilné okupaci jiných zemí. Carrascova kniha se mezi řádky stává kritikou jeho vlasti i celé Evropy. Ačkoliv konkrétní odkazy chybějí, popisované drancování lidských i přírodních zdrojů čtenáři nepříjemně připomíná nedávnou bolestnou historii světadílu. V díle jsou patrné reminiscence na hrůzy druhé světové války, transporty do koncentračních táborů, nelidské podmínky pracovních lágrů, zločiny španělské občanské války i evropskou kolonizaci Afriky v 19. století.

Hlavní téma knihy tedy zaznívá v jejím původním názvu. Jaký je náš vztah k zemi, která nás zrodila, která nás celý život živí a do které se jednoho dne navrátíme? Neznámý v zahradě představuje téma diametrálně odlišného vnímání toho, co pro nás představuje půda. Mocné impérium zemi vytěžuje a nenávratně ničí, jeho vztah k zemi je ryze utilitární. Naproti tomu prosté venkovany váže k zemi emotivní vztah respektu a lásky. Autor při vykreslení venkovanů vycházel z vlastní životní zkušenosti, za dějiště totiž zvolil důvěrně známou Extremaduru, kraj svého dětství, ke kterému se váže historie celé jeho rodiny. Nepředkládá přitom idylický obraz přírody ani romantického venkova, ale drsného prostředí spojeného s tvrdou prací. Přesvědčivě popisuje místo lhostejné k osudu lidí, jejichž život ovšem na darech země závisí. Carrasco tak upozorňuje na to, že kořeny člověka k zemi už nejsou tak podstatné jako kdysi. Význam rodného kraje pro vlastní život se ztrácí i ve Španělsku. Kniha obsahuje ekologický apel: člověk ztratil k zemi vztah, dennodenně ji ničí, aniž by se zasazené rány snažil ošetřit.

V románu se střetávají lidské charaktery odlišné po stránce sociální, kulturní i ekonomické. Na straně nezdolného impéria stojí obratný a krutý vůdce Iosif, byť dnes už nemohoucí. Leva je jeho pravým opakem: oněmělý zlomený muž, paralyzovaný prožitým utrpením, zůstává jako prostý venkovan v této bitvě na opačné straně. Rodný kraj je pro něj dalším členem milované rodiny. Mezi oběma muži se ocitá jediná ženská postava, Eva. Ta prochází zásadní proměnou, při níž se odvrací od zkostnatělé a pokřivené morálky svého manžela, podle níž aktéři invaze přinesli do života prostých lidí potřebný řád. „Jestliže jsme dospěli k vůdčímu postavení v dějinách, bylo to právě díky tomu, že jsme dokázali vyobcovat slabochy. Praporec dost velký, aby pojal národy světa. Jediný pravý Bůh. Jediný monarcha.“ (s. 43) Iluze převahy nad podrobenými venkovany u ní postupně ustupuje do pozadí, když si uvědomí, že ji dosavadní bolestný život s manželem trápí a sdírá o vlastní důstojnost. Namísto strachu a odporu ke špinavému Levovi začíná pociťovat soucit. Evin přerod je plný váhání a rozporů a někteří kritici Carrascovi neprávem vyčítají nepřesvědčivost. Neprávem proto, že jeho schopnost vcítit se do váhající a nejisté ženy je naopak uchvacující. „Jak vzdálená je doba, kdy veškeré mé úsilí směřovalo k tomu, abych se natěsnala do kontury, kterou mi narýsovali. Musela jsem být milá, úslužná, nenápadná, společenská. Musela jsem být dobrou manželkou, dobrou matkou, a především vlastenkou. Odevzdat život k potěše manžela a k výchově dětí, aby ony, až nadejde čas, po dalších tisíc let prodlužovali řetězec našeho způsobu života.“ (s. 76)

Kniha je rozsekána na krátké kapitoly, v nichž se střídají časové a místní roviny i vypravěči. Zprvu je každému narativnímu způsobu vymezen určitý part, ale s postupem děje se vypravěči prohazují méně nápadně a není hned jasné, čí osud daná kapitola líčí. A v tom je bohužel i kámen úrazu. Čtenář se totiž velmi těžko orientuje, často se musí vracet a číst s absolutní pozorností, aby mu neunikl jediný detail. Roztříštěné vyprávění tak ztrácí dramatický účinek. Přehlednosti příběhu nenahrává ani zvolený žánr alternativní historie, v němž chybí konkrétní historické události, které by mohly být vodítkem v ději. Všechny tyto výtky však vyváží mrazivé rozuzlení příběhu. Pečlivě volená slova se vrývají pod kůži a zvláště zakončení knihy je odměnou za její přečtení.

Jazyk je autorovou největší zbraní. Vrací se s týmž stylem, kterým uchvátil čtenáře románu Na útěku: krátké úsporné věty, úderné a citlivé zároveň. Bohatý jazyk, nad nímž srdce plesá, je přitom výzvou pro překladatele. Štěpán Zajac se svého úkolu zhostil stejně nebojácně jako u autorova debutu a zdařile drží jeho styl. Konstantou Carrascova rukopisu je smysl pro postřehnutí i vykreslení detailu. Do metaforického jazyka s osobitou poetikou se prolamuje syrový popis hrůz. „Mezi muži a hlubokým nebem prázdnota. A jestli něco, tak jen voňavé vlasy lesů rostoucích na vrstvě humusu. Když je náklaďák zpola vyložený, povolí jim pár chvilek oddechu a každý se sveze tam, kde zrovna stál. Levovi připadne místo vedle těla muže, který býval určitě silák, ale teď vedle něho leží vyzáblý a zborcený.“ (s. 64) Mezi oběma póly vyprávění zůstávají bílá místa pro čtenářovy emoce.

Českého vydání se i u druhého románu zhostilo nakladatelství Akropolis a díky literárním kvalitám díla i výtvarně nevšední obálce bude cenným přírůstkem do knihovny. Neznámý v zahradě není jen jedna kniha, střetává se v ní hned několik románů. Biblická obžaloba lidského rodu páchajícího vraždy a nevýslovné zločiny. Žalozpěv za hrůzným dvacátým stoletím s jeho masovými hroby. Výstižné shrnutí běsů kolonizace. Odsouzení zneužívání moci ke krutostem. Neznámý v zahradě představuje těžké a depresivní čtení. Ale nejen to, Carrasco románem šíří pozitivní hodnoty, jako je láska k půdě a k lidem. Vytrvale hledá jakoukoliv naději pro lidstvo, chce věřit, že nadejde čas spravedlnosti a že svět tu bude i zítra. Umíme-li si naslouchat a zvládneme-li spolu rozmlouvat, snad se ještě dokážeme jeden s druhým i usmířit.