Mezi finalisty švédské Augustovy ceny se vloni v kategorii non-fiction probojovala také kniha s prostým názvem 1947 od spisovatelky a novinářky Elisabeth Åsbrink. Ta dosud napsala tři publikace literatury faktu a nominace na „Augusta“ se dočkaly všechny, přičemž kniha Och i Wienerwald står träden kvar (A ve Vídeňském lese stále stojí stromy) dokázala v roce 2011 nominaci proměnit ve vítězství.

Název aktuálního titulu napovídá, jakému tématu se autorka věnuje – jde o líčení událostí, které se ve světě odehrály v průběhu roku 1947. Čtenář je nejprve „uveden do děje“: ačkoliv druhá světová válka skončila již před téměř dvěma lety, svět, a především Evropa se stále potýká s jejími následky; desítky milionů lidí nemají domov a mnohdy ani není jasné, kam „domů“ by se vlastně měly vrátit. Toto postapokalyptické líčení nikoli náhodou v mnoha ohledech připomíná úvod knihy Zdivočelý kontinent od anglického historika Keitha Loweho, která se s 1947 tematicky prolíná a kterou autorka uvádí v seznamu použité literatury.

Samotný text knihy je rozdělen chronologicky, jednotlivé kapitoly nesou názvy měsíců v roce. Každá kapitola se skládá z menších epizod, uvedených vždy názvem místa, kde se odehrávají, ať už jde o města, státy, či celé kontinenty. Zatímco některá témata jsou zmíněna jen v jedné krátké epizodě, jiným se autorka věnuje opakovaně, jako například nezávislosti Indie, jednáním o vzniku samostatného židovského státu v Palestině či práci George Orwella na slavném románu 1984, který patrně autorku inspiroval k názvu její knihy.

Během četby se čtenář neubrání dotazu, co vlastně má být přínosem publikace. Nejde sice přímo o sled encyklopedických hesel psaných neosobním jazykem, přesto na mysli vytane otázka, zda se jedná o něco víc než jen rozvinuté heslo 1947 z Wikipedie, případně rozpracovanější statusy ve stylu různých projektů zaměřených na minulost den po dni, jako jsou například Znovu89, RealTimeWWII a další.

Autorka patrně očekávala, že si čtenáři postupně začnou podobné otázky klást, a proto do poloviny knihy zařadila vsuvku – kapitolu, v níž čtenáře seznamuje s osudem svých předků patřících k židovské menšině v Maďarsku. Encyklopedický přehled chronologicky seřazených událostí se tak stává hluboce osobní výpovědí o klíčovém životním rozhodnutí autorčina otce, které mělo zásadní dopad na další osud jak jeho vlastní, tak autorky. Tím se kniha liší od jiných prací podobného zaměření, jako je například Illiesovo 1913: Léto jednoho století, Englundova série o první světové válce či starší práce profesora Roberta Kvačka Historie jednoho roku.

Subjektivní ráz knihy podtrhuje také (bohužel blíže neosvětlený) motiv hodinek a měření času, který se objevuje v řadě epizod napříč jednotlivými tématy. Na druhou stranu je nutno uznat, že autorce se podařilo nenechat vlastní názory proniknout do popisu historických dějů a nikde v knize nehodnotí, kdo udělal chybu, kdo za co nese vinu či zda se mu dostalo zaslouženého trestu.

Pochopitelně už sám přehled událostí, jimž se v knize věnuje pozornost, je nutně otázkou autorčina subjektivního výběru. Jiný autor by zákonitě vybral jiné momenty, případně by některé epizody zkrátil či naopak prodloužil. Českého čtenáře jistě zamrzí, že ani se jedna epizoda neodehrává v Československu (v Polsku a Maďarsku se odehrávají dvě, po jedné v Rumunsku, Bulharsku a v Jugoslávii). Lze si položit otázku, zda postava Simone de Beauvoir je skutečně natolik významná, aby se (někdy i vícekrát) objevila v každé kapitole, proč zůstává zcela opomenut vznik Mezinárodního měnového fondu atd. Nicméně autorka si neklade nárok na úplnost a má bezesporu právo výslednou kombinaci podřídit vlastnímu úsudku.

Kniha 1947 představuje zajímavou a čtivou sondu do světa vzdáleného sedm desítek let, který řešil problémy aktuální i dnes (mimo jiné napětí mezi Indií a Pákistánem, mezi Izraelem a arabskými zeměmi i migrační krizi, probíhající nyní v opačném směru než hromadný přesun evropské židovské populace do Palestiny po skončení druhé světové války). Zároveň vyvolá otázku: které události z naší současnosti budou za zásadní, symptomatické nebo alespoň zajímavé považovat naši potomci za sedmdesát let? Pokusit se najít odpověď je však už na každém čtenáři.