Daleko od slušných a slušivých lidí
„O Christianu Bobinovi není co říct, snad kromě toho, že píše,“ představuje se francouzský spisovatel, autor románu Krokem bláznivým, jehož hrdinka utíká do světa, v němž je možné trávit celé dny čtením a poslechem Bacha, nebo se dokonce zamilovat do stromu stojícího před domem.
Každému, kdo se začte do románu Christiana Bobina Krokem bláznivým, je hned od prvních řádků jasné, že nedrží v rukou jen příběh „dívky od cirkusu“, ale i báseň o jednom lidském životě.
Lucie, jindy zas Aurora, Marie, Ludmila nebo Angela (ostatně, co na tom záleží) je dcerou cirkusáků. Život v maringotce jí přináší netradiční přátelství s vlkem sloužícím jako cirkusová atrakce a mnoho příležitostí k neustálým útěkům od rodiny, změnám identity a „procházkám jinými životy“. Lucie je duší snílek se svobodnou myslí, nezatíženou společenskými pravidly. Běží za životem „krokem bláznivým“ a vše, co se jí před očima odehrává od dětství až do dospělosti, bedlivě pozoruje a prožívá po svém.
Na pařížském předměstí, kde cirkus jednoho dne rozbil stany, nachází svého Mozarta a Rimbauda – dva malé uličníky ze sídliště. Když je Lucie „na útěku“ a skrývá se ve sklepě zdejšího paneláku, dělají jí společnost. První ji baví napodobováním desítek ptačích zvuků, druhý ji zas udivuje svým řečnickým nadáním a zasvěcuje ji do příběhů vyčtených z novin nebo starých knížek z popelnic. Roky dospívání prožívá hlavní hrdinka v internátu, ale ani pravidla zdejšího života ji nepřipraví o touhu po svobodě, bezstarostnosti a lehkosti. Lucie se díky své nespoutanosti ztotožňuje s melodiemi Bachovy fugy a i v dospělosti uniká do vlastního světa, neomezeného řádem civilizace, daleko pryč od „slušných a slušivých lidí, kteří nedělají a neříkají nic nemístného“, do světa, v němž je možné nedělat si hlavu se sháněním práce a místo toho trávit celé dny čtením, nořit se do tónů Bachových skladeb, nebo se dokonce zamilovat do stromu stojícího před domem. Lucie odchází z manželství, když pochopí, že život v páru není nic pro ni, a opouští také „kariéru“ filmové figurantky, ačkoli jí mohla vynést slávu. Nic neplánuje a jejím životním mottem vždy zůstává „uvidíme“.
Nakonec se hrdinka usadí v hotelu v Jurských horách, aby zde v klidu, daleko od ruchu běžného života sepsala svůj příběh a „vyvedla své myšlenky na vzduch“. A v těchto chvílích se přibližuje sama sobě a více než kdy předtím si plně uvědomuje smysl svého počínání: „Dívám se na rukopis na stole a napadá mě, že jsem ho psala, abych si udělala čas na rozhodnutí, dala mu čas, aby se ve mně usadilo. Možná, že člověk nedělá věc kvůli ní samotné, ale jen proto, aby si udělal čas dojít k další věci, která jediná bude k našemu obrazu. […] Předtím to možné nebylo. Předtím tu byl pořád někdo, rodiče, manžel, kamarádi. Člověk nemůže růst s ostatními. Člověk roste, jen když uteče lásce, kterou nám dávají a která podle nich stačí k tomu, aby nás znali.“ V samotném závěru románu se Lucie setkává se svými „patrony“ – vlastními touhami, instinkty a odrazem své duše. Ti předurčili její životní pouť a přivádějí ji k sobě samé, tam, kde její cesta začala.
Čtenáři jistě neunikne, že Bobinovo dílo je protkané symboly. Vlk není pouze hrdinčin zvířecí přítel, ostatně sama jej nazývá svým milencem, kterého „nikdo nedokázal vystrnadit“. Její všudypřítomné vlčí alter ego představuje ztělesnění Luciiny přírodní, živočišné povahy.
Nelze přehlédnout ani symboliku hrdinčiných jmen, z nichž některá jsou svým významem spjata se světlem: Lucie, tj. světlá nebo zářící, či Aurora znamenající úsvit. Nejvíce však o hlavní postavě vypovídá jméno, jež dává sama sobě: Fuga (latinsky útěk). Fuga je totiž zosobněním svobody a lehkosti, zdánlivě prchavého světla, jež nás neustále obklopuje: „Lehkost je všude, ve svěží drzosti letního deště, na křídlech knihy opuštěné na podlaze u postele, v ozvěnách klášterního zvonu, když začíná bohoslužba, v dětinské, vibrující ozvěně […]. Lehkost, jak vidíte, se rozdává všude. Její vzácnost, ta její neuvěřitelná vzácnost spočívá jen v tom, že nám chybí umění dostávat, prostě dostávat to, co se všude rozdává.“
Bobinův román je tvořen výrazně kreativním prozaickým textem, prodchnutým autorovou básnickou imaginací. Hrdinčin příběh se v něm líčí v chronologickém sledu, jednotlivé jevy a události jejího života ale nejsou zachyceny ve své celistvosti. Autor mnohdy zaznamenává jen některé, zdánlivě nedůležité detaily, doslova sbírá střípky skutečnosti a popisuje je tak, jak je našel. Nesnaží se z nich vytvořit kompaktní obraz. Charakteristický prostý a úsporný Bobinův styl nás nepřestává až do poslední stránky překvapovat gejzíry neotřelých metafor a silných básnických obrazů, jež dodávají jeho příběhu zvláštní kouzlo.
Christian Bobin
Francouzské publikum zná Christiana Bobina (1951) především jako spisovatele libujícího si ve fragmentech – krátkých obrazech běžných jevů a věcí, z nichž se až druhotně rodí příběh. Ačkoli má tento autor na kontě okolo čtyř desítek básnických sbírek a próz, českému čtenáři je jen málo známý. Do češtiny byla totiž přeložena pouze dvě jeho díla. Bobin se navíc vyhýbá publicitě, tvoří v ústraní na francouzském venkově a na otázky novinářů odpovídá: „O Christianu Bobinovi není co říct, snad kromě toho, že píše.“
Román Krokem bláznivým vyšel v nakladatelství Dauphin v roce 2012 v překladu Denise Molčanova, stejně jako o dva roky později i druhá česky vydaná Bobinova kniha Ten nejnižší. Christiana Bobina českému čtenáři Molčanov představil nejen překladem obou románů, ale v knize Krokem bláznivým nabídl i rozhovor s autorem a zařadil sem také doslov, v němž se dozvídáme o hlavních rysech Bobinovy tvorby a jeho zdrojích inspirace.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.