„Oudolíčko nám ukázalo, co můžeme udělat, opřeme-li se jeden o druhého. Vystěhovali jsme Němce, a přece jsme dokázali ukončit výmlat. A proč? Protože všichni pochopili, oč jde a že nesmíme ukázat nepřátelům slabost.“ Těmito slovy je v kdysi vychvalovaném románu Nástup od Václava Řezáče zhodnoceno úsilí kolonistů, kteří po roce 1945 přišli do oblastí Sudet. Komunistický spisovatel svoje hrdiny vykreslil jako neohrožené budovatele, kteří statečně čelí všem protivenstvím, pilně pracují na nově získaném slovanském území a s odvahou se ujímají role „hraničářů“, totiž nejpřednější stráže při případné obraně osvobozeného státu.

Jak ale skutečně vypadalo znovuosídlování do té doby německých území? Jaké bylo jeho ideové pozadí, plány a konkrétní realizace? Na to vše odpovídá německý historik Andreas Wiedemann (*1970) ve své obsáhlé knize „Pojď s námi budovat pohraničí!“: osídlování a proměna obyvatelstva bývalých Sudet 1945–1952. První skupiny českých přistěhovalců podle něj začaly přicházet do pohraničí již brzy po skončení války, ještě v době, kdy se zde nacházelo německé obyvatelstvo, což vedlo k většímu napětí a tlaku na vypuzení Němců, které probíhalo původně neorganizovaně a spíše ze sousedních oblastí. Od konce léta 1945 vzal koordinaci a organizaci osídlování do rukou stát prostřednictvím ministerstev a dalších institucí včetně Osídlovacího úřadu. Souběžně s vysídlením německého obyvatelstva přicházelo do pohraničních měst a obcí v Sudetech zhruba 1,3 milionu Čechů z vnitrozemí a 200 tisíc Čechů a Slováků z jiných evropských zemí. Osídlování přitom ani zdaleka neprobíhalo hladce. Příchozích nebylo dost na to, aby nahradili původní usedlíky. A ani jejich rozmisťování nebylo rovnoměrné: nové obyvatele nejméně přitahovaly odlehlé pohraniční oblasti na západě Čech či místa s nesnadno obdělavatelnou půdou jako v některých jihočeských regionech. Počet obyvatelstva se celkově snížil o třetinu a změny byly velmi dramatické, pohraničí se potýkalo s ohromným nedostatkem pracovních sil, zaniklo 70 tisíc živností a bylo zrušeno 8 tisíc továren…

Autor analyzuje rovněž vztahy a konflikty mezi jednotlivými skupinami přistěhovalců a jejich poměr k původním – německým i českým – starousedlíkům, rovněž rozdíly mezi přistěhovalci z vnitrozemí a Čechy a Slováky ze zahraničí (např. z Rumunska, Maďarska či Německa). Ti, kteří do Československa přišli ze vzdálenějších oblastí, si přitom nutně připadali marginalizováni, což přirozeně vedlo k tomu, že spojence hledali v jiných skupinách stojících na okraji tehdejší společnosti. V daném případě zvláště k Němcům, kteří v inkriminovaných oblastech zůstali. Když tedy v padesátých letech příchozí z Rumunska zakládali rodiny, jejich partnery byli častěji Němci než Češi. Tito reemigranti, kteří měli původně posílit slovanský charakter státu, tak podle autora naopak posléze „tvořili most mezi českým a německým obyvatelstvem“ (a rasista by dodal: „przníce“ přitom velebenou slovanskou rasu).

Wiedemann nevynechává i četné další paradoxy, zvláště ty mezi ideálem a realitou, které popisované procesy provázely. Například to, že heterogennost nového obyvatelstva kontrastovala s proklamovanou národní homogenitou nové společnosti. A idealistické heslo „Do pohraničí jen nejlepší z nejlepších“, které vydala osídlovací komise, bylo natolik nerealistické, že bylo zesměšňováno již v dobovém tisku. Osidlování totiž bylo doprovázeno mnohými negativními jevy: v pohraničních oblastech se pohybovaly ozbrojené bandy, partyzáni, ale i zbytky oddílů Werwolfu. Na jedné tehdejší karikatuře z Dikobrazu odpovídá jistý český občan na otázku, jestli neví o prázdném bytě, s prostou upřímností: „Já jsem sice Pražák, ale můžu vám to říct. Třetí dům doprava. Právě jsem ho vyprázdnil.“ Jinak ovšem autor nechává kulturní reflexi analyzovaných dějů žel stranou.

K dané době neodmyslitelně patřily také vypjaté nacionální vášně: i vlivná lidovecká poslankyně a odpůrkyně komunistů Helena Koželuhová (1907–1967) tehdy prohlašovala: „Máme oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi.“ Jelikož měli být noví obyvatelé slovanského původu, bylo například Romům, kteří přijeli ze Slovenska, nařízeno žít odděleně od ostatního obyvatelstva a svoje děti nechávat v dětských domovech tam, odkud přišli. A také ostatní příchozí byli různými způsoby disciplinováni či trestáni za to, že jejich chování neodpovídalo předem vytčeným představám. V KSČ vyvolávali nelibost volyňští Češi. Ti k nám přišli ze Sovětského svazu, a proto si od nich strana původně bláhově slibovala šíření prokomunistických myšlenek; tito Češi ale mluvili o svých přímých zkušenostech se sovětskou realitou bez přikrašlování, což působilo zcela protikladně. Chorvatské obyvatelstvo sídlící na jižní Moravě bylo dokonce odsunuto na Moravu severní, což byl trest za to, že ve volbách většinově volilo lidovou stranu a nikoli komunisty. Jindy si místní vedoucí pracovníci stěžovali na to, že noví usedlíci všeobecně málo čtou, o knihy nejeví zájem, přičemž putovní kina a bibliobusy se do mnoha oblastí dostaly jen zřídka nebo vůbec.

Podstatnou tezí autorovy práce je, že pohraničí posloužilo především komunistům jako jakési pokusné pole: „Význam vyhnání a osídlování pro přeměnu celé společnosti po roce 1948 tkví především v tom, že KSČ si mohla v pohraničí výstavbu nové, socialistické společnosti napřed úspěšně vyzkoušet a připravit, pak naplánovat a usměrňovat. Mohla prosazovat své vůdčí ambice, aniž narazila na odpor. Proto byl za oslabení odporu proti komunistickému převzetí moci a následné kolektivizaci, zestátňování a potlačování svobody názorů stěží odpovědný hodnotový úpadek českého obyvatelstva – obratně taktizujícím komunistům spíše pomohla masa novoosídlenců, která za svůj sociální vzestup vděčila KSČ a projevila náležitý vděk.“ A jaké byly konečné důsledky tohoto experimentu? „Početního stavu obyvatelstva z předválečné doby se už nikdy nedosáhlo; ještě roku 1985 byl o čtvrtinu nižší než v roce 1930. Osídlování a utváření nové společnosti postupovalo obtížněji, než jak tvrdila propaganda – a následky jsou cítit dodnes.“

V tomto smyslu kniha působí jako silné varování před všemi dalšími pokusy o sociální experimentování a inženýrství. Ovšem spíše implicitně. Její tón je totiž klidný a věcný. Autor dobře ví, jaké události kolonizaci předcházely a že vyhnání Němců se dělo se souhlasem velmocí a z jejich vůle. Wiedemann se nesnaží Čechy přehnaně moralizovat ani skandalizovat zločiny, jichž se během kolonizace dopouštěli. A ani to, co hlásala Koželuhová, si naštěstí nebere osobně. Naopak: se svou českou manželkou a dvěma dětmi žije v Praze.