V roce 1945 byla společnost v pohraničí ve stálém pohybu. Daná teritoria obsazovaly vojenské formace, Němci byli posíláni do táborů nebo vyháněni za hranice, bývalí obyvatelé těchto území se vraceli zpět a města a vesnice zabydlovali noví osídlenci, kteří po čase udělali čelem vzad, anebo zůstali natrvalo. Oba pohyby neprobíhaly jeden po druhém, ale zároveň. Množství novoosídlenců přicházelo v době, kdy ještě nezačalo organizované vysídlování Němců. Osídlencům, pocházejícím převážně z chudších sociálních vrstev, nabízela migrace šanci profesionálního a sociálního vzestupu a vylepšení životní situace. Pouhá vyhlídka na vysídlení statisíců Němců přiměla statisíce novoosídlenců tomu, aby se vydali do pohraničí a do „národní správy“ přebírali statky, řemeslnické závody, obchody, hospody a domy.

V důsledku těchto spontánních přesunů je pro dobu do léta 1945 třeba hovořit o neorganizovaném či spontánním osídlování. V určitém smyslu – i když existovaly příslušné výzvy českých politiků, aby se lidé zmocnili pohraničí – šlo o hnutí „zdola“. Osídlovací instituce tou dobou s výjimkou ministerstva zemědělství dosud vůbec nezahájily činnost. Přesto mnoho lidí chtělo využít příležitosti a zajistit si podíl na kořisti: v zemědělské, průmyslové oblasti, v živnostech a řemeslech tu byly k dispozici obrovské majetkové hodnoty. Státní orgány si pak musely pospíšit, aby tento vývoj ovládly a zajistily spořádané poměry.

První čeští novoosídlenci přicházeli z vnitrozemských okresů rozkládajících se v bezprostřední blízkosti bývalých „protektorátních hranic“. Pro ně byla migrace spojena s relativně nevelkými náklady, protože nebylo třeba překonávat žádné velké vzdálenosti. Vyhledávanými regiony byly úrodné zemědělské oblasti jako severní Čechy. Západní a jižní Čechy byly osídlovány jen slabě.

Celý text ukázky v pdf