METAXU
Mohykáni si říkali „Lidé řeky“ či „Lid od vody, která nikdy není nehybná“. Kdybych si měla vybrat indiánské jméno, znělo by „Ta, která stojí na mostě“. V rodinných příbězích se vždy objevoval nějaký most, měnily se jenom řeky. Mosty v nich byly pokaždé, snad aby se na nich mohlo stát a vyhlížet, odkud naši – anebo ti cizí – přijdou. Během válek a pak už i v meziválečném období se našinci často stávali cizinci, jak už to v pohraničí chodí. Občas se stačilo na mostě postavit a přemýšlet, v jakém státě se člověk octne, až přejde na druhou stranu. Hranice, zejména ty na řekách, bývají pohyblivé.

Most jsem vždy měla spojený s neurčitem, s nedopovězením. Když stojíš uprostřed hraničního mostu, jsi apatrida? Stateless person? „Stojím na hranici dvou světů, v žádném se necítím jako doma“. To je z Thomase Manna.

Nastupuješ do vlaku, který tě má odvézt z bodu A do bodu B. Nadechuješ se a tvůj život se zdánlivě zastavuje. Sedíš a zároveň se pohybuješ. Jednota času a prostoru neexistuje. On the road… I cestování je spojeno s neurčitem, s nedopovězením. Kým v tu chvíli vlastně jsi? Obyvatelem jakého města? Občanem jakého státu? Bytí „mezi“, metaxu. To je ze Simone Weilové. Nakonec přijíždíš do cíle a nastává chvíle na výdech. Možná je to úlevné oddychnutí. Žádná nejistota, konečně pevná půda pod nohama.

Moje rodina rozhodně strávila na mostech a ve vlacích příliš mnoho času. Je to nějaký příkaz? Volání dálek? Der Zwang.

*

TO SE MOHLO STÁT
Někdy postačí jediný pohled a člověk má jasno. Ano, je to ona. Konečně jsi ji našla. Dříve bys do tohoto města mohla vstoupit pouze Židovskou branou, jednou z nejstarších bran v Brně, jež byla skutečnou architektonickou perlou, a za tu radost bys zaplatila „židovské mýto“. Těšínský Osmek se zájezdním hostincem, který ti padl do oka už před lety, když ses s manželem přestěhovala do města nad Olzou, byl místem s podobnou tradicí – zde se rovněž vybíralo mýto od těch, kteří přicházeli do města. Dnes stojí u ústí někdejší Židovské ulice v Brně kousek od nádraží prosklená funkcionalistická budova s oblým průčelím. Městská ubytovací kancelář, dílo architekta Oskara Pořísky. Ano, je to ona. Vidíš, že budova, která nemá ostrá nároží, se od ostatních liší, přitahuje pozornost. Vždyť oblost a kulatost je ženskou doménou, a kavárna, na kterou poslední dobou neustále myslíš, je ženského rodu…

Brněnské podniky už od rána tepají životem; nejeden provinční turista si všechno se zaujetím prohlíží a touží se alespoň na chvíli zúčastnit velkoměstských rituálů. Tvůj syn všechno zařizuje na úřadech a ty jdeš tam, kde se cítíš jako doma. Vcházíš nenápadným vstupem z Rooseveltovy ulice do Café Esplanade a prohlížíš si velkoryse a působivě řešený interiér s půlkruhovými nikami boxů, zrcadlovými stěnami a stropem se skleněnou kopulí. Jmenuješ se Wiesnerová a piješ kávu v podniku postaveném podle návrhu Ernsta Wiesnera, který se stejně jako ty narodil na Slovensku a společně s dalšími brněnskými židovskými architekty patří ke stálým hostům tohoto podniku. Přijde i dnes?

V tomto městě jsou české, německé i židovské kavárny, ale po válce se všechno změnilo – již to nejsou lokály jen pro společenskou smetánku a mohou je samostatně navštěvovat ženy, aniž by to poškodilo jejich pověst. Povinná četba čerstvých novin, diskuse o nejnovějších událostech s lidmi, kteří přemýšlejí a cítí podobně jako ty. Stále aktuálním tématem je hospodářská krize někde za oceánem, daleko, ale tento termín stejně jako „krach“, „burza“ a „jazz“ přece patří k atmosféře začátku třicátých let. Ještě nikdo nepíše ani nemluví o tom, že se blíží další válka. Ještě nikdo neví, že Café Esplanade bude za několik let jednou z posledních bašt židovských intelektuálů v Brně, později i cílem útoků fašistických výtržníků a objektem bombardování. Piješ kávu v efemérní (růže i kavárny jsou pomíjející?) kavárně, která jednou zmizí z mapy Brna, a říkáš si: „Stará Wiesnerová nebude žít minulostí, bude držet krok s dobou!“

Vracíš se z Brna do Českého Těšína se siluetami moderních budov v očích. V uších ti znějí jejich módní jména spolu se slovy Adolfa Loose, která ti kdysi přečetl tvůj syn po návratu z Vídně. Loos věřil v čistotu umění. Chtěl, aby se nový styl v architektuře oprostil o všechny ty sloupy, klikyháky, římsy a štuky. Myslíš na nemoderní secesní hotel National, ale nic není ztraceno. Teď žiješ (přestože ses nikam nepřestěhovala) ve městě Český Těšín, v němž všechno voní novotou, a víš, že jsi ještě neřekla poslední slovo.

Nová kavárna šitá na míru novému městu – už víš, kdo ji bude projektovat. V Brně jsi viděla podobné; upoutávaly svou neopakovatelností, ale žádná z nich nestála u řeky. Ta tvoje bude připomínat loď, která se nikdy nepotopí, protože bude mít v názvu křídla. Jako ten zvláštní úzký hotel v České ulici od architekta Fuchse.

*

NA HRANICI
– Pane starosto, jmenuji se Singer a rád bych sešil toto město.

– Které?

– Teschen. Tedy Těšín a tu část za řekou, Západní Těšín. Ty tři mosty látku neudrží, roztrhne se, rozpáře. A ta města poplují, jedno na sever, druhé na jih. Řeka se rozlije, zkrvaví, už teď vypadá jak jizva. Pane starosto, ještě je čas, je třeba šít…

– Prosím vás, Singere, co vás nemá. Raději mi řekněte, zda by byla ryba chycená v hraniční řece polská nebo česká.

– To… to by byla naše ryba. Židovská… Ja, jüdische Fisch…

– Ryby přece nemluví, Herr Singer.

*

OČITÝ SVĚDEK
Překládám Očitého svědka, deník Jiřího Koláře z roku 1949, a vidím, že takový „les věcí“ dokáže pojmout cokoliv – prózu, poezii, záznamy snů, komentáře z tisku, absurdní historky, poznámky z četby či úvahy o životě a tvorbě různých autorů. Dodávám si odvahy a rozhoduji se, že do své knihy zařadím i osobnosti, které nepatří mezi mé příbuzné a ani nejsou mými přáteli. I když vlastně tak trochu jsou… Profesionální odstup, kritický nadhled, to všechno jde nyní stranou. Intuitivní část mého vědomí začíná řádit – a já ji nechci krotit. Autorka se ve mně usmívá, kritička (také ve mně) nedůvěřivě kroutí hlavou.

Čtu Kolářovy básně a prohlížím si jeho koláže. Ten neúnavný experimentátor v jednu chvíli způsobil, že se jako autorka přestávám ohlížet na formu sdělení. Původně jsem měla pocit, že píšu něco na způsob rodinné kroniky, později jsem se stala dokumentaristkou osudů kavárny Avion, teď sedím v knihách autorů, kteří jsou mi drazí, a najednou mě napadá, že zde nejsem proto, abych o nich PSALA, ale abych jim ROZUMĚLA. Proto se různé texty vynořují stejně, jako tomu bylo dříve s básněmi. Někdo mi je „posílá“. Vprostřed noci, ve vlaku, během procházky. Musím si jenom rozsvítit lampičku, mít u sebe papír a pero, zastavit se v běhu.

Kolář ve svém deníku píše o Balzakovi, Bretonovi, Halasovi – a já se rovněž pokouším vcítit do situace lidí, kteří už nejsou na světě. Nahlížím do zrcadel jejich životů a přemýšlím, proč si moje podvědomí vybralo právě ty „jiné“, ty, kteří se odlišují. Kolář mě učí rovněž „etickému“ přístupu k překladu – chci předat jeho myšlenky a vize co nejlépe, nejpravdivěji, bez falešných tónů a překladatelských parádiček. Nejsem tady od toho, abych se předváděla, já jen sloužím. Občas si s autorem Očitého svědka v duchu povídám, ptám se, nakolik se nechal unést představivostí, protože TAK to přece být nemohlo. Ponurá poválečná doba, komunistický teror a utahování šroubů, ne, nedokážu si představit život v totalitní kleci, která byla čím dál tím těsnější…

Při překládání Kolářových ponurých vizí často vzpomínám na Reynkovy. Jejich každodenní situace byla v tomto období hořká a složitá, selanka „mýtu o dobrém pastýři“ k té době moc nesedí; stvořili ji pozdější obdivovatelé Bohuslavovy tvorby, kteří často viděli exotický Petrkov jen z oken pražských kaváren. Ještě v roce 1949, o němž Očitý svědek vypráví, Reynek píše svému příteli: „Kdyby nás odsud vyhnali, zkusíme jít pást ovce někam do jižní Francie.“ Tyto plány se mu uskutečnit nepodařilo, snad nedokázal odejít z milovaného Petrkova. Evropu nedávno přeťala železná opona a pro Reynkovu manželku, básnířku Suzanne Renaud, se Petrkov stal pastí bez možnosti návratu, ba i návštěv rodné země. Pro Bohuslava byl domov azylem a tvrzí, za jejímiž zdmi se odehrávaly apokalyptické výjevy: „Den všední opět se k nám dere, / svět s kostlivci a strašidly.“

Očitými svědky devastace rodného domu Reynků byli rovněž synové Daniel a Jiří. Jejich otec, který nebyl nejschopnějším správcem petrkovské usedlosti, byl po komunistickém puči už pouze majitelem „zámečku“ a kousku zahrady. Zbytek zabavilo zemědělské družstvo, jehož zaměstnanci se zanedlouho Reynek i se syny stali. Každodenní rituály, péče o zvířata a hluboká víra zachraňují jeho rodinu před pochybnostmi. Milované kočky jsou pro Reynka „těšitelkami“, synové nazývají ovce (které se často volně toulají po chodbách i pokojích) „princeznami“ a v očích paní domu se usedlost pomalu stává Augiášovým chlévem, nad nímž ztrácí kontrolu. Její oblíbené piano v modrém salonu úporně mlčí, listonoš do rozpadajícího se domu nechodí.

Snad se v takových chvílích vrací ke starým dopisům, protože už v roce 1925 měla nejasnou předtuchu toho, co nastane: „Vím, že příliš těžký život velmi často zabije intelektuální činnost.“ Tehdy svěřila svůj osud do rukou manžela, spoléhala na to, že ji ochrání před všemi nepřáteli, zejména před těmi nejkrutějšími v jejím nitru. Úkol nad lidské síly…

Suzanne se cítí vykořeněná, trápí ji „rakovina exilu“. Vidí ty podivné pohledy místních, kteří si už nevšímají jejího akcentu ani se nesmějí jejímu krajkovému slunečníku, s nímž chodila na procházky. Kdysi, v dávných časech… Dnes má pocit, že se jí každý Čech ptá: „Pročpak píšete francouzsky, když vám tady nikdo nebude rozumět, a tam si nikdo nevzpomene?“ Nejsem Francouzka, ale tu bolest znám…

Jiří Kolář tyto dva nadané samotáře v Petrkově navštívil a hned poté si s Bohuslavem Reynkem začal dopisovat. Oba byli spisovateli i výtvarníky a dokonale si rozuměli. Kolář beze slov pochopil, co paní domu chybí nejvíc, a poslal jí obrovskou krabici kávy. Dar hodný biblických tří králů – členové domácnosti mu říkali „souhvězdí kávy“. V tom česko-francouzském hospodářství se na základní věci často rezignovalo, ale Reynkovi bez tohoto černého nápoje fungovat nemohli. Když káva došla, Suzanne byla ještě zamlklejší než běžně, a když se káva znovu objevila, dávala si ji až neuváženě často a byla po ní velmi živá. Když jí čas od času přišly z Francie balíčky se zelenou kávou, pražila ji v kuchyni přímo na plotně. Byl to obřad, který okamžitě naplnil všechny místnosti nádhernou vůní. Ta vůně Suzanne připomínala jiný, navždy ztracený ráj. Grenoble viděla naposledy v roce 1947. Jela tam a cítila, že se změnila, že tamta Suzanne už není. Navštívila hřbitov a známá místa, poseděla s přáteli, kteří se na ni stále pamatovali, a vrátila se domů. Domov… Je tam, kde jsou naši blízcí?

Přijela nadšená, na stůl prostřela sladkosti a kávu. Byla to jediná extravagance, jakou si mohla tehdy dovolit. Café de la Table Ronde – ten název zněl v Petrkově, kde nebyla ani cukrárna, nadmíru exoticky. Otevřela plechovou krabičku po vrch naplněnou kávovými zrnky a jejich vůně přenesla tesknící duši Suzanne do míst, v nichž se znovu cítila naplněná, tam, kde se vědělo, že je básnířka, a její básně se četly v originále.

*

PSANÍ
Bylo to psaní – ne blond copánky, které mi záhy ostříhali, ne zvonivý dětský smích, který začal znít divně a nemístně v domě, který navždy opustil náš milovaný Anděl. Ano, psaní, bezstarostné rýmy, které jsem odjakživa měla v malíčku a uměla jsem je použít ve správnou chvíli. Právě díky psaní jsem se stala svébytnou bytostí, jinou než všechny ty děti z našeho hřiště, možná hezčí a tak nějak přirozeně šťastné, ochotné trestat i za nechtěné prohřešky, třeba za to, že jsem občas hledala slova, abych vyjádřila česky to, co mi znělo v duši. Přenášení na papír toho všeho, co narůstalo v mém nitru nebo viselo ve vzduchu, bylo pokusem o smíření s realitou, s tím, co jsem změnit nemohla. Psaní – rituální lízání ran a zároveň obklad na rány, které jsem uštědřila sama…

*

DVA DOMY
Ve Vídni mají ruské kolo – výhled na město je kouzelný, ale když kabinka jede dolů, cosi nás svírá v útrobách… Takový byl můj rok 1996, jako na ruském kole, mezi nebem a zemí.

Končí rok 1997. Bydlím se svými nejbližšími v Brně. Víkendy trávíme v Těšíně. Nejsem v tom sama, i Suzanne Renaud stále cestovala a pokoušela se žít ve dvou domech, v Grenoblu a Petrkově. Básnířka Anna Achmatovová měla v sobě něco z potulné panovnice, a tak jí blízcí známí říkali „královna – tulačka“…

Sváteční dny trávíme ve Vídni. Christkindlmarkt, Prater. Už vím, že ten obrovský kolotoč se jmenuje Wiener Riesenrad a byl postaven v roce 1897 u příležitosti 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. „Nastupte, madony“, psal Miron Białoszewski a jeho báseň o kolotoči pak zpívala Ewa Demarczyk. Bojím se, křečovitě se držím dcery za ruku. Když jsme nahoře, dívám se směrem ke Štýrskému Hradci. Odtamtud jsme přišli…

Ze stránek naší rodinné kroniky na mě shlíží bledý doppelkaiser František I. Zase mám pocit, že mí předci, kteří procestovali z jihu na sever a ze západu na východ území pod jeho vládou, mi odkázali slovo-klíč, jež posvěcuje naše nomádství a neurčitost. Doppel – dvojitý.

Nebe-peklo s čertem a andělem. Dva domy, srdce rozechvělé…