Na útěku není právě ojedinělý a originální knižní název. Avšak stejnojmenná kniha uznávané švédské spisovatelky a ilustrátorky Evy Lindström (nar. 1952, držitelky Ceny Hanse Christiana Andersena), která se tímto titulem poprvé představuje českým čtenářům, výjimečná a originální je. Nakladatelství Baobab vybralo z autorčiny bohaté tvorby pro děti, jež se kontinuálně vyvíjí již od poloviny osmdesátých let, příběh o ovečce, která se „vydá do světa“. Po vizuální stránce může tato bohatě ilustrovaná publikace připomenout výtvarný rukopis Daisy Mrázkové (ta však častěji pracuje se sytějšími barvami a celoplošnými ilustracemi), ostatně i tuto autorku má Baobab ve svém portfoliu.

Příběh ovečky na útěku možná překvapí svou prostotou, nepřináší totiž prakticky žádnou zápletku. Vyslovuje jen pár drobných obav z vyzrazení, které se nakonec promění spíše ve strach z toho, že tak odvážný čin, jakým útěk je, ani nikdo nezaznamená, protože se o vás „nikdo nezajímá“.

Ovečka z nudy opustila ohradu a v parku se skamarádila s lasičkou, u které přespává v houpací síti. Nemusí nic dělat, jen se skrývat, ovšem brzy se jí zasteskne a jde obhlédnout zpět své rodné stádo. Po týdnu už starým známým píše pohled a radí jim, aby ji šli hledat. Ovce si opravdu udělají volno a vydají se za ní, posnídají u lasičky kávu, smažená vajíčka, ryby a oříšky. A ptají se ovečky, jestli se k nim do ohrady vrátí. Ta odpoví, že neví, musí si to rozmyslet. Po pár dnech prohlásí, že už se nevrátí. A vzápětí slevuje: „Nejspíš. / Tedy aspoň ne teď.“ Děti mohou samy rozhodnout, jestli jim takový prozatímní závěr stačí, anebo si chtějí vyprávět to křehké dobrodružství dál. Příjemně jednoduché, avšak podnětné ilustrace jim během četby určitě rozvážou jazýčky.

Verbálně prezentovaný příběh je vyplněn monologem hlavní postavy, ovečky, jejíž jméno se ani nedozvíme, protože vypráví sama o sobě a představí se pouze jednou jako „já“. Mimochodem i to, že z prvních stránek promlouvá právě ovečka, víme jen díky ilustracím; až po několika stránkách (což je v proporcích útlého svazku málem třetina) v rozhovoru s kukačkou na večírku u lasičky v parku, kde ovečka nově žije, padne toto slovo poprvé.

Ovečka sděluje své zážitky a pocity v jednoduchých větách, jejich prostota jim však někdy propůjčuje platnost obecných sentencí („Prchám pomalu, abych nebudila pozornost.“ (…) „Když jste na útěku, musíte se mít pořád na pozoru“). Skvěle fungují také při budování napětí – ovečku nikdo nehledá, čas plyne, a vtom – přece jen: „Nejdřív je večer. / Pak přichází noc. / Spím jako obvykle v houpací síti. / Potom je ráno. / Probudím se. / Jsou tu všichni.“ A další vypravování už se opět nese v rozvinutějších větách, přece jen je publikace určena dětem zhruba školkového věku. Minimalistický text hladce plyne, nikde nic netrčí, překladatel si citlivě pohrál s jazykovou expresivitou (baštíme, frnkla, klídek a pohoda) a buďme za to vděční, protože překládat „jednoduchý“ text je jednoduché jen zdánlivě.

Příběh by byl nesrovnatelně chudší a vyzněl by ploše, kdyby jej nedoprovázely autorčiny jemné akvarelové ilustrace, pokrývající u každé scény převážnou část dvojstrany. Postrádal by nejen snovost a křehkost, jakou obrázkům propůjčují tlumené pastely a měkké kontury (sice dobře zřetelné, protože jemně předkreslené tužkou), ale především důmyslný, nenápadný humor, zpřítomněný jednak vtipnými detaily (minišálek kávičky v ruce blahobytné ovečky, lasiččiny všudypřítomné multifunkční čepice a oříšky, skořápky, louskáčky), jednak stylizací protagonistů, zejména ze světa lesních zvířat.

Jakkoli je příběh o útěku poklidný a vyznívá takřka harmonicky, přece jen vnáší do debaty s malým čtenářem velké téma útěku, osamění a přátelství. Eva Lindström otevírá tyto otázky s velkou chápavostí a empatií k dětskému vnímání, nezahlcuje slovy ani rozjitřenými emocemi, přesto vědomě nabízí cestu, jak s dětmi o těchto fenoménech mluvit.