Tvorbu pro děti renomované švédské spisovatelky a ilustrátorky Evy Lindström (nar. 1952) uvedlo na český knižní trh v roce 2016 nakladatelství Baobab, a to knihou o ovečce, která opustila stádo a zakouší pocit, jaké je to být na útěku – tak se také knížka jmenuje. Svou druhou knihu vydanou v češtině přijela autorka osobně představit do Tábora, na loňský festival malých nakladatelů Tabook. Jde o čerstvou novinku v její poměrně košaté bibliografii (i originál Kom hem Laila vyšel roku 2018) a už sám název prozrazuje leitmotiv příběhu: Lejlo, přijď domů. Lakonický text vyšel česky v překladu Ondřeje Buddeuse.

Knížky Evy Lindström rozhodně nepředstavují mainstream ani volbou tématu, jímž často bývá ztráta (někdo nebo něco se ztratí, chybí, respektive někdo má ten pocit), stesk, důvěra a přátelství, ani jeho zpracováním. Příběh je podáván především vizuálně, minimalistický text vykladače nebo možná jen zájemce o nabízený příběh pouze naviguje, jak ilustracím rozumět, o čem si při jejich pozorování povídat. Přestože vystudovaná výtvarnice a designérka ze Stockholmu publikuje již od osmdesátých let 20. století a vyzkoušela si možnosti mnoha žánrů – začínala např. jako kreslířka komiksů, píše též prózy pro dospělé –, v nedávném rozhovoru uvedla, že teprve v posledních letech vydává knížky, jaké vždycky vydávat chtěla, a zejména publikace určené dětem teprve teď vypadají tak, jak si přála, aby vypadaly, už když začínala.

Akvarel, kvaš a jemná kresba tužkou, to jsou techniky, které Lindström upřednostňuje, tužkou si načrtává zejména figurální motivy a hrubší obrysy, důležitá je tlumená barevnost, udávající náladu celého příběhu. Vědomě pracuje s humorem a náznakem, např. v aktuální knize Lejlo, přijď domů některé celostránkové ilustrace působí jako přizoomované výřezy z většího obrazu (jezero se rozlévá k jen tušenému břehu, kopec nemá vrchol, stromům chybí koruna, podle končetin a ocasu máme poznat vlka). Stejným způsobem autorka ve své novince „osekala“ i text, který v úvodu ukotvuje titul publikace – v knize pak dívčino jméno vůbec nezazní – a v závěru, na obálce knihy, pak otázka a konfese: „Lejlo, kde jsi? Stýská se nám po tobě.“ Mezitím je usazena vlastně jediná výpověď, graficky rozdělená do sedmi holých, třeba i jednoslovných vět.

Je asi zřejmé, že kniha Lejlo, přijď domů bude interpretačně náročný titul, který osloví spíše hloubavé děti, jež jsou zvyklé přemýšlet nahlas, potažmo takové rodiče, kteří se budou chtít spolu se svým nečtenářem či prvočtenářem ptát, proč je vlastně dívenka Lejla na cestě, jestli utekla, jestli se ztratila nebo se jen tak toulá, jestli se má kam vrátit nebo o návratu jen sama sní? A kdo ji to volá domů? Jaké podivné nabídky jí předkládá, na co ji láká? Co je to vlastně domov?

Závěrečná ilustrace zachycuje pokoj s jídelním stolem, na němž je prostřeno pět talířů, v místnosti jsou tři postavy a pes, v okně se ještě mihne Lejlina sukně a noha. Do této domácnosti je dívka zvána, ale není jisté, jestli ji volají děti nebo někdo z dospělých, podle slibů, které artikuluje text, by se mohlo zdát, že jsou to nahodilé, hravé dětské asociace, zároveň však každé slovo jako by v sobě neslo vzpomínku („dostaneš nafukovací matraci“), bylo logickou odpovědí na případnou námitku („dostaneš nafukovací matraci a jezero“), jako by dýchalo láskou a steskem („dostaneš most, vlastní zastávku“).

Na první pohled příběh působí jako Lejlino putování, závěrečná scéna však naznačuje, že jde možná jen o představu kohosi druhého o Lejlině cestě, kohosi, kdo volá, vzývá, prosí milovanou holčičku, aby se vrátila „k nám domů“. Minimalistické obrazové album vyvolává naléhavé otázky, ale bude to chtít hlavinku otevřenou, kterou neodradí prvotní nekonkrétnost a zdánlivá nedějovost tohoto poeticky podaného příběhu lásky.