Uklidňující fiktivní zvířátka posedávající hlavní hrdince na rameni. Slovní spojení jako „planetární hochštapler Pluto“. Nebo třeba komín přirovnávaný k ukazateli životní energie v počítačové hře. „Kam na ty nápady chodíš?“ ptají se prý často Clemense J. Setze. I v jeho nejnovějším románu Die Stunde zwischen Frau und Gitarre (Hodina mezi ženou a kytarou) se otázka vnucuje na každé z více než tisíce (!) stránek, a to i čtenáři, který už je s autorovou poněkud vyšinutou genialitou obeznámen.

Jedenadvacetiletá Natalie nastupuje v jistém rakouském městě na místo ošetřovatelky do ústavu pro lidi s postižením. Každý klient zde má své zvláštnosti a příběhy, ale spát jí nedá především pan Dorm, jehož minulost je obzvlášť neuvěřitelná. Pravidelně jej navštěvuje záhadný Chris Hollberg, spojený s Dormem hororovým poutem: Dorm se do něj před lety zoufale zamiloval a pronásledoval ho tak urputně, že tím dohnal k sebevraždě Hollbergovu manželku. Natalie se postupně dozvídá absurdní detaily těchto událostí a snaží se zjistit, co Hollberga vede k tomu, aby se se svým obdivovatelem po tom všem chtěl setkávat. Odpověď se v samém závěru dozvídá ona i čtenář; místo spoileru snad postačí uvést, že se zde dostáváme k nepříliš objevnému závěru: ti za zdmi ústavů si ve svých podivnostech nijak nezadají s těmi, kteří se shodou okolností pohybují venku…

Román se v některých pasážích tak trochu podobá thrilleru, ale jeho těžiště tvoří především vnitřní svět inteligentní, nekonformní, ne právě vyrovnané Natalie. Pro řadu německých recenzentů je to postava těžko přijatelná, zatímco sám autor si ji podle všeho mimořádně oblíbil. Koneckonců s ním má leccos společného: kromě migrén, vnímání aur, záliby ve virtuální realitě, bezbřehé fantazie či jakési nemilosrdné upřímnosti také schopnost synestézie – spojování vjemů určitých smyslů s vjemy smyslů jiných. Tak třeba slova mají v jejích představách nejen barvy, ale málem i cosi jako „osobnost“. Správné slovo ve správný moment může navodit dokonalou situaci. A právě taková slova a věty se Natalie snaží znovu a znovu hledat.

V práci – do prostředí rakouských ústavů spisovatel nahlédl během své civilní služby a byla to zřejmě zásadní zkušenost, která se promítla už do románu Indigo – je Natalie zodpovědnou, empatickou pečovatelkou; poměrně úspěšně se vyrovnává s obtížemi, které její zaměstnání přináší (a ještě si přitom ze směšných civilkářů stačí utahovat). Volný čas pak tráví sledováním živých přenosů událostí z různých koutů světa, péčí o toulavého kocoura, trochu bezradnou a leckdy krutou komunikací s bývalým přítelem a návštěvami prazvláštního klubu. Libuje si ve zpestřování všednosti dost zarážejícími nápady – zaznamenává si zvláštní zvuky a rozhovory, zabydluje své okolí virtuálními tvory a vyhledává absurdní, šílené, leckdy odporné historky, které jsou natolik fascinující, že je člověk nemůže dostat z hlavy (opět podle všeho jeden z autorových koníčků – právě na takových kuriozitách, oproti očekávání zpravidla pravdivých, se zakládá většina jeho básní ze sbírky Vogelstrausstrompete). Odpočinek a zklidnění jí poskytují nahrávky vzdechů náhodných mužů, kterým nabízí orální sex, psychofarmaka nebo třeba nekoherentní, tzv. non-seq rozhovory – takové, které vedou odnikud nikam, ale zúčastnění se při nich baví vnášením naprosto nečekaných a nesmyslných prvků. Ve svých drobných hrách je ale leckdy bezohledná a nezdráhá se ošklivě manipulovat s lidmi.

Epileptička Natalie vnímá a reflektuje věci, které většina ostatních přechází bez povšimnutí, a zároveň postrádá některé zábrany, neuvažuje v zaběhnutých modelech. To jí umožňuje vidět, dělat a říkat věci třeba i velmi logicky a vlastně smysluplně, ale taky dost překvapivě, jaksi narušeně (psychiatrickými termíny se zde neodvážím operovat, ale nějaký by se zřejmě našel). Její pohled dodává i běžným jevům nové, nečekané dimenze. S tím souvisí autorova originální práce s jazykem: využívá mnoha neologismů, asociací a přirovnání, která jsou často šílená, ale čímsi výstižná („… malé a kulaté tajemství, jako křiklavě rudá třešeň na podlaze obrovské, temné katedrály“). Pro čtenáře je Nataliina společnost zneklidňující i zábavná, a každopádně plná překvapení.

Jen s rozsahem knihy to autor tentokrát poněkud přepískl a je toho všeho občas trochu moc, takže román, který by množstvím nápadů vystačil na několik knih, nakonec postrádá působivost předchozího kompaktnějšího Indiga; i ve své neobvyklosti nakonec začíná být trochu předvídatelný. Prvních mnoho set stran se čtenář jen seznamuje s hrdinčiným světem, plným podivuhodných postřehů, snů, vizí a představ. To prokládají nejrůznější popkulturní aluze, věrohodně zachycená elektronická komunikace nebo pasáže dokládající autorovo matematické vzdělání a počítačové nerdství – sám kdesi řekl, že svět počítačů tvoří jakési pozadí jeho vnímání reality a estetických představ.

V závěru se pak vztahy mezi hlavními postavami čím dál víc zamotávají, přibývá násilí a manipulace, napětí se stupňuje, až dojde na větu: „Celá tahle scéna, celá ta situace by se měla polít benzínem a zapálit.“ Příběhem se jako červená nit táhne motiv stalkingu, posedlosti, závislosti, fascinace, neklidu; a také s tím vším úzce související osamělosti.

Dnes čtyřiatřicetiletý Clemens J. Setz (nar. 1982 v Grazu) se začal zabývat literaturou v šestnácti letech, kdy se snažil zbavit závislosti na své tehdejší droze – počítači („… byl jsem tehdy celkově nekompatibilní s lidmi...“). Od té doby už si s úspěchem vyzkoušel povídkovou tvorbu (Die Liebe zur Zeit des Mahlstädter Kindes, 2012, k vydání připravuje nakladatelství Fra), básně (Die Vogelstrausstrompete, 2014) a napsal několik úspěšných románů. Nyní údajně uvažuje o konci či přerušení spisovatelské dráhy: začíná se obávat, aby se neopakoval.

Doufejme, že svou hrozbu nesplní. Protože kdo jiný by měl psát než autor, který je schopný zformulovat věty jako: „Člověk si začíná předběžně nacvičovat neexistování tím, že je sám sobě čím dál tím víc jedno“? Takový, jemuž se daří klást případné otázky po normalitě a jejích hranicích s tak jedinečným smyslem pro poetiku všeho bizarního a narušeného?

Rozhovor v časopisu Tvar
"Great Art for Banal Reasons" (Rozhovor v němčině s anglickými titulky)