Čínský spisovatel Jen Lien-kche (Yan Lianke) pochází z prosté venkovské rodiny (rodiče byli negramotní) z provincie Che-nan (Henan), rozkládající se po obou březích Žluté řeky. Ta je kolébkou čínské civilizace a zároveň jednou ze zemědělsky a ekonomicky nejvýznamnějších oblastí Číny. Současně je však místem, které bývá pravidelně postiženo rozsáhlými povodněmi a, viděno z historického pohledu, i válečnou vřavou. Sám Jen tvrdí, že své srdce zanechal v Che-nanu, a značnou část svého díla do rodné provincie také situoval. Narodil se roku 1958 na počátku největší tragédie, která Čínu ve druhé polovině dvacátého století postihla. Mao Ce-tung (Mao Zedong) v témže roce zahájil politiku tzv. Velkého skoku (1959 – 1961), jehož cílem bylo vybudování těžkého průmyslu a modernizace Číny. Přímým důsledkem však byl především rozsáhlý hladomor, jehož dodnes přesně nevyčíslený počet obětí historikové odhadují na desítky milionů.

Jen Lien-kche je autorem mnoha povídek, novel a několika románů, časově situovaných zejména do šedesátých let dvacátého století. Psát začal ve dvaceti (údajně proto, aby se dostal pryč z rodné vesnice). Obsáhlý rukopis jeho prvního románu Krvavý požár v horské vesnici spálila Jenova matka v kamnech. Zprvu publikoval realistické povídky z jemu dobře známého vojenského prostředí. Ve dvaceti letech totiž vstoupil do armády, kde se mimo jiné stal knihovníkem a byl vyslán do výcvikové skupiny tvůrčího psaní, kterou navštěvoval i laureát Nobelovy ceny za literaturu Mo Jen (Mo Yan). Roku 1985 dokončil studium na Chenanské univerzitě, obor politologie a vzdělávání. O šest let později navíc absolvoval studium v Armádním uměleckém institutu, obor literatura. Zásadní změnu v jeho tvůrčím přístupu znamenala novela Sia-ž’ luo / Xiari luo (Západ letního slunce 1992), jež se zabývá každodenním životem a vztahy mezi lidmi. Jen v ní reflektuje své dlouholeté zkušenosti z armádní služby. Tématem je vyšetřování okolností sebevraždy řadového vojáka. Čínská kritika novelu zprvu přijala dobře, ovšem později ji odsoudila a cenzura ji zakázala. Jen Lien-kcheova další tvorba byla poznamenána tím, že ji musel opakovaně hájit.

Jen je však i nositelem mnoha významných ocenění. Roku 2000 mu za román Nien jüe ž’ / Nian yue ri (Rok, měsíc a den) byla udělena Lu Sünova cena za literaturu. Román Šou chuo / Shou huo (Ještě si užít či Umění žít, někdy též překládáno jako Leninovy polibky) z roku 2004 byl oceněn Lao Šeho literární cenou (2005). Román Ting-čuang meng / Dingzhuang meng (O čem sní ve vesnici Tingů, 2006), v němž se zabývá aktuální problematikou tragického života čínských vesničanů nakažených AIDS, byl uznávaným týdeníkem Asia Weekly (Ja-čou čou-kchan / Yazhou zhoukan) zařazen mezi deset nejlepších knih roku. Jen sám podobně postižené vesnice několikrát navštívil a nějaký čas tam i žil. Roku 2012 byl za své dílo nominován i na mezinárodní Man Bookerovu cenu. V říjnu 2014 mu byla mezinárodní porotou udělena literární Cena Franze Kafky. Jeho dílo vychází v četných překladech. Snad všem oceněním navzdory, Jen Lien-kche sám sebe nazývá „zrádcem literatury“ a „nehodným synem realismu“. Některá jeho díla jsou v Číně dodnes zakázána, sám se příliš neúčastní veřejného života. Žije v Pekingu, kde od roku 2008 působí na tamní Lidové univerzitě.

Z jeho díla se čeští čtenáři doposud mohli seznámit se dvěma romány. Nejprve s temnou satirou Služ lidu! (Wej žen-min fu-wu / Wei renmin fuwu, 2005), vydanou roku 2008 nakladatelstvím BB/Art v překladu Petry Andělové, pořízeném ovšem z překladu do angličtiny s přihlédnutím k čínskému originálu. Román bývá s jistou nadsázkou přirovnáván ke slavnému Milenci Lady Chatterleyové britského autora D. H. Lawrence. Jeho mladá hrdinka má staršího milence, kterého dokáže vzrušit jedině tak, že rozbíjí Maovy sošky a portréty. Román je v ČLR zakázán.

O pět let později si čeští čtenáři mohli přečíst román Čtyři knihy (S’ šu/Si shu, 2010), který v samotné ČLR dosud nevyšel, vydán byl pouze na Tchaj-wanu a v Hongkongu. Překladatelka Zuzana Li byla za jeho překlad do češtiny nominována na cenu Magnesia Litera (2014). Jen Lien-kche tvrdí, že při psaní Čtyř knih zcela přestal brát ohled na cenzuru, a zbavil se díky tomu i autocenzury. Děj je zasazen do období kampaně proti pravičákům (1957) a následného Velkého skoku. Jen se zabývá nesmírně citlivým obdobím novodobých čínských dějin, kterému se autoři až doposud spíše vyhýbali (čínská literatura reflektující tragické události 20. století se obvykle věnuje období kulturní revoluce). V autorském věnování to Jen Lien-kche vyjádřil slovy: „Tuto knihu věnuji oné zapomenuté minulosti i statisícům mrtvých i živých vzdělanců.“ V románu popisuje fiktivní převýchovný tábor, označovaný jako „zóna přerodu“.

V těchto dnech vychází v nakladatelství Verzone opět v překladu Zuzany Li další Jenův román, česky nazvaný Rozpukov (Ča-lie č’ / Zhalie zhi, 2013). Na počátku října Jen Lien-kche navštíví Prahu a bude hostem 26. ročníku Festivalu spisovatelů Praha.