Čínský spisovatel Jen Lien-kche pochází z prosté venkovské rodiny (sám upozorňuje, že jeho rodiče byli negramotní, číst a psát se naučila až jeho starší sestra) z provincie Che-nan, rozkládající se po obou březích Žluté řeky. Ta je kolébkou čínské civilizace (nejstarší archeologické nálezy dokazují existenci pět tisíc let staré prehistorické civilizace na tomto území) a zároveň jednou ze zemědělsky a ekonomicky nejvýznamnějších částí Číny. Současně je však oblastí, která bývá pravidelně postižena rozsáhlými povodněmi a, viděno z historického pohledu, i válečnou vřavou. Sám Jen tvrdí, že své srdce zanechal v Che-nanu a značnou část svého díla do své rodné provincie také situoval. Narodil se roku 1958, tedy na počátku největší tragédie, která Čínu ve druhé polovině dvacátého století postihla. Mao Ce-tung v tomto roce zahájil politiku tzv. Velkého skoku (1959–1961), jejímž cílem bylo budování těžkého průmyslu a modernizace Číny a která ve svém důsledku způsobila hladomor. Počet jeho obětí dodnes nebyl přesně vyčíslen a historikové jej odhadují na desítky milionů.

Jen Lien-kche začal psát ve dvaceti letech, zprvu šlo především o realistické povídky z vojenského prostředí (novela Západ letního slunce či temná satira Služ lidu). V téže době vstoupil do armády, kde se mimo jiné stal knihovníkem a byl vyslán do výcvikové skupiny tvůrčího psaní, kterou navštěvoval i nositel Nobelovy ceny za literaturu Mo Jen (Mo Yan). Roku 1985 dokončil studium na Chenanské univerzitě (obor politologie a vzdělávání) a o šest let později absolvoval studium literatury v Armádním uměleckém institutu. Je nositelem Lu Sünovy ceny za literaturu (2000) a za román Ještě si užít z roku 2004 byl oceněn Lao Šeho literární cenou. Jeho román O čem sní ve vesnici Tingů, v němž se zabývá aktuální problematikou života čínských vesničanů nakažených AIDS (sám podobné vesnice několikrát navštívil a po nějakou dobu tam i žil), byl roku 2005 populárním literárním týdeníkem Ja-čou čou-kchan (Yazhou zhoukan) zařazen mezi deset nejlepších knih roku. Byl rovněž nominován na Mezinárodní Man Bookerovu cenu (2012). Sám sebe autor nazývá zrádcem literatury. Některá jeho díla jsou v Číně zakázána, on sám se příliš neúčastní veřejného života, žije v Pekingu a přednáší literaturu na tamní Lidové univerzitě.

Román Čtyři knihy (S’ šu/Si she) zatím vyšel pouze v Hongkongu. Jen tvrdí, že při jeho psaní přestal brát ohled na cenzuru a zbavil se tak i autocenzury. Časově je děj zasazen do období Kampaně proti pravičákům (1957) a následného Velkého skoku. Autor se v románu zabývá nesmírně citlivým obdobím novodobých čínských dějin, kterému se spisovatelé až doposud vyhýbali. Čínská literatura reflektující tragické události 20. století se obvykle věnuje spíš období kulturní revoluce. V autorském věnování to Jen Lien-kche vyjádřil slovy: „Tuto knihu věnuji oné zapomenuté minulosti i statisícům mrtvých i živých vzdělanců“ (s. 7).

Jen Lien-kche popisuje fiktivní převýchovný tábor, označovaný jako zóna přerodu, situovaný nedaleko od stále se přesouvajících slaných břehů Žluté řeky. Čtyři knihy, z nichž román sestává, jsou dílem tří pisatelů – Spisovatele, neznámého autora a Učence. Jak je patrné, autor ponechává postavy bezejmenné, označuje je obecnými jmény, která odkazují k jejich původní profesi a minulým životům (kromě Spisovatele a Učence jsou dalšími důležitými postavami Hudba, Náboženství a Pokus). Spisovatel, jenž byl do zóny přerodu poslán pouze proto, že byl vylosován (nikoli usvědčen) jako reakcionář, je autorem dvou rozdílných děl. První – oficiální, nazvané „Záznamy zločinců“, píše na rozkaz nevzdělaného mladého velitele tábora, nazývaného Dítě. Shromažďuje v něm důkazy o proviněních svých druhů a doufá, že se mu díky této formě udavačství podaří dosáhnout propuštění. Druhý text píše Spisovatel tajně jako náčrt budoucího autobiografického románu „Staré řečiště“, který zamýšlí vydat po propuštění. Líčí v něm skutečnou povahu života v táboře a situaci, v níž se jeho obyvatelé nacházejí. Třetí, anonymní text neznámého autora „Dítě nebes“, je oslavnou propagandistickou ódou na Dítě a jeho zásluhy o budování vlasti. Je zajímavá svým mesianistickým charakterem, inspirovaným biblickými texty.

V textu se střídají úryvky z jednotlivých děl a před čtenářovýma očima se odvíjí lidmi způsobená katastrofa obludných rozměrů. Od neuskutečnitelného plánu na zvýšení výnosu pšenice přes tavení nekvalitní oceli, jemuž padne za oběť nejen veškerý dostupný kov (včetně zemědělského nářadí), ale i stromy v celém okolí, až po nevyhnutelný hladomor, který vede ke ztrátě posledních zbytků vůle k uchování vlastní důstojnosti a čistého svědomí. To vše je navíc doprovázeno snahou všech převychovávaných získat od Dítěte za každou cenu rudé kvítky, aby, až jich nashromáždí patřičný počet, mohli být propuštěni na svobodu.

Konečně čtvrtý text, torzo filozofického traktátu s názvem „Nový mýtus o Sisyfovi“, jehož autorem je Učenec, vyjadřuje Jenův pohled na svět, u vědomí všech hrůz, které musejí lidé prožívat. Sisyfovo smíření se s osudem, ulehčované alespoň pohledem na vzdálenou vesnici, v níž život plyne poklidně, naznačuje, že Jen věří v sílu obyčejného každodenního života, který svou zdánlivou jednotvárností přináší člověku klid a jistotu (o níž se ovšem bohové nesmějí dozvědět).

Zuzana Li svým novým překladatelským počinem opět prokazuje nejen svůj jazykový cit a schopnost zprostředkovat evropskému čtenáři neznámé prostředí a poměry. Volbou tohoto titulu, který sice nepatří mezi světové bestsellery, avšak přináší závažné téma, přesahující kulturní oblast svého vzniku, potvrzuje, že spolu s kolegy z nakladatelství Verzone usiluje o vytváření pravdivého obrazu moderní Číny. V doslovu rovněž zajímavě přibližuje Jenovu literární tvorbu a životní postoje. České vydání Čtyř knih je uvedeno autorovou předmluvou nazvanou Zrada literární tvorby.