V těchto dnech, pouhé tři roky poté, co byl vydán v Číně, vychází v nakladatelství Verzone v edici Xin, v českém překladu Zuzany Li, doposud poslední Jen Lien-kcheův román s českým názvem Rozpukov (Ča-lie č’ / Zhalie zhi) a podtitulem Místopis čínského zázraku. Jeho autor je považován za nejkontroverznějšího čínského spisovatele současnosti, jenž navíc neustále bojuje s cenzurou. Některá z jeho děl jsou v ČLR dlouhodobě zakázána (především romány Služ lidu! a O čem sní ve vesnici Tingů). Jen Lien-kche je významným představitelem mýtorealismu, literárního směru „zrozeného z čínské reality“ (str. 490) a vycházejícího „zcela a pouze z lidí, věcí a dějů běžné bizarnosti dnešní Číny, kterou svět neumí pochopit“ (str. 492). Smyslem a cílem tohoto literárního směru je, jak sám vysvětluje, ukázat pomocí svébytných literárních postupů neviditelnou pravdu a vést literaturu cestou ducha, nikoli jen života.

Román Rozpukov je obsáhlé pojednání o vývoji Číny v posledních třiceti letech, během nichž ve své posedlosti hospodářským růstem zapomněla na morálku a zároveň se poznenáhlu stala zemí, jež zásadním způsobem ovlivňuje politicko-hospodářský vývoj celého světa. Jen Lien-kche k tomu v doslovu k zahraničním vydáním svého nejnovějšího díla píše: „Dnešní Čína se tryskem splašeného koně snaží v co nejkratším čase předhonit dvě století rozvoje Evropy a Ameriky. Alfou a omegou se tak stal cíl, který nahradil veškeré zákonitosti přirozeného vývoje… Moc a peníze se spolčily a okrádají lidi o jejich duše… Vše je tak neskutečné, vzpouzí se běžnému cítění a logice… To je ta nová a zároveň stará Čína. Vládne v ní feudální absolutismus, přitom je již poměrně moderní a bohatá; je vysoce pozápadněná, přesto do morku kostí východní. Svět ji mění a ona mění svět“ (str. 487–8).

Jen Lien-kcheovo zpodobnění rodné země je silně metaforické a absurdní současně: „V roce 1949 bylo vyhlášeno založení Nové Číny. Od té chvíle představují dějiny Rozpukova miniaturní obraz Nové Číny se všemi jejími převratnými událostmi a bombastickým rozvojem“ (str. 19). Autor zvolil formu fiktivní kroniky, čímž se zásadním způsobem přiblížil čínské tradici. Kroniky tvořily jednu ze čtyř základních kategorií písemnictví vymezených již na počátku našeho letopočtu podle systému zavedeného v císařské knihovně. Už názvy jednotlivých kapitol naznačují, že se Jen rozhodl své pojednání, alespoň po čistě formální stránce, sepsat podle pečlivě připravené osnovy, připomínající právě historické spisy. Namátkou jmenujme několik kapitol: Osobnosti kraje, Tradice a zvyklosti, Přírodní podmínky, Obrana země, Kulturní dědictví… Jen tak kombinuje staré a nové způsoby literární tvorby: tradiční formu kroniky naplnil jazykem dnešní doby, jazykem plným politických, ekonomických a obchodních pojmů. Jen Lien-kche dokázal mistrným způsobem využít prvky typické pro evropský román a začlenit je do struktury kroniky, aniž by byl čtenář nucen připomínat si, jak se děj postupně vyvíjí a kdo z postav je kdo. Navíc se sám Jen objevuje v „Seznamu členů redakčního výboru“ jako jeho výkonný předseda a autor textu v jedné osobě.

Román Rozpukov je, podobně jako většina Jenových děl, situován do jeho rodné provincie Che-nan (Henan), konkrétně do oblasti kolem řeky I ve vrchovině jménem Oradlo. Právě tam nalezneme vesnici Rozpukov (dávno vzniklý název jako by předjímal její „světlou“ budoucnost), jež se během překotného vývoje, který nastal po ekonomických reformách, stane městem, do něhož proudí davy investorů, místní bohatnou (byť ne právě poctivým způsobem) a vše se zdá být úžasné a prosperující. Ovšem pod povrchní a na první pohled úžasnou prosperitou probíhají mocenské boje, živené penězi, korupcí, vášněmi, závistí, nenávistí.

Vesnici léta ovládal rod Čuů, nahrazený v nové době představiteli významné rodiny Kchungů, což s sebou přineslo mnohé zásadní změny. Hlavními postavami jsou čtyři bratři Kchungové, především druhorozený z nich, podnikavý starosta Rozpukova Kchung Ming-ling, a krásná dívka z rodu Čuů, Ču Jing, jež zbohatla díky prostituci. Napjaté vztahy mezi nimi doplňuje ještě Čchen Čching, politik a podnikatel. Čtenář se postupně seznamuje s novodobým vývojem Rozpukova, s jeho významnými obyvateli a jejich navzájem propletenými osudy. Významné místo zaujímá část románu věnovaná „demokratickým volbám“, v nichž kandidují na starostu Kchung Ming-ling, ve volbách obhajující svůj post, a Ču Jing. Zajímavým prvkem Jenova románu je i líčení proměn přírody nejen během roku, ale především při různých zásadních událostech. Zdá se, že příroda v okolí Rozpukova odráží a občas i předjímá nejen změny ročních dob, ale i společenského a politického klimatu.

Jen Lien-kcheovy romány Ještě si užít (či Umění žít ‒ do češtiny dosud nepřeložen), Čtyři knihy a Rozpukov společně tvoří jakousi volnou trilogii zpodobňující dnešní Čínu, vyrůstající z podhoubí vlastních komplikovaných dějin od druhé poloviny dvacátého století po současnost. Vnímavý čtenář má díky nim jedinečnou možnost alespoň trochu pochopit, odkud a z čeho pramení na první pohled nepochopitelná a nesmírně komplikovaná situace, v níž se po tisíciletí kontinuálně existující země ocitla, proč se její obyvatelé chovají tak, jak se chovají, proč v ní stále přetrvává současné politické vedení, proč ekonomická hlediska vítězí nad morálními. Román Rozpukov je navíc napsán tak poutavě, že jej lze číst jako detektivku – ovšem s vážným obsahem a (ne zcela) překvapivým závěrem, a proto se v recenzi záměrně vyhýbáme líčení dějové zápletky.