V červnu 2016 vyšel v nakladatelství Host český překlad románu Adriaana van Dise Já se vrátím (v redakci Terezy Čechové). Autora k nám poprvé uvádí překladatelka Martina Limburg Loučková a van Disův román je současně i její debut v kategorii rozsáhlejších knižních překladů. Ve skutečnosti se však na tento vstup do světa literárního překládání postupně připravuje už léta časopiseckými překlady či spoluprací na Holandské čítance (Labyrint/Gutenberg 2011). V srpnu 2007 jsme se sešly na překladatelské dílně pořádané nizozemským Odborným střediskem pro literární překlad (ELV) v Utrechtu, takže jsem měla příležitost poznat zblízka její přístup k práci.

Van Disův román poskytuje zajímavý materiál k rozboru, protože obsahuje četné prvky, nad nimiž se zamýšlí (nebo by měl zamýšlet) snad každý literární překladatel – v tomto případě z germánského jazyka do slovanského, z nizozemštiny do češtiny. Pro některé z těchto problémů přitom neexistuje jednoznačné řešení, a tak zvažování různých pro a proti je přínosné pro každého, kdo se literárním překládáním z nizozemštiny zabývá. V dávných dobách české redakční (a nakladatelské) praxe by román, který se odehrává nejen v Nizozemsku (v současnosti i minulosti), ale i před válkou a za války v bývalé Nizozemské Indii, a jehož protagonistka navíc propadla různým esoterickým naukám včetně příslušného žargonu, zaměstnal kromě redaktora-nederlandisty i několik odborných poradců. Takovou oporu dnešní překladatel z nizozemštiny nemá. Přesto tvoří tento cílový text solidní základ k tomu, aby bylo možné věnovat se zajímavějším vrstvám překladu, než jsou triviální chyby pramenící z nedostatečné znalosti nizozemštiny a lenivosti při dohledávání významu ve slovníku, jimiž trpí některé jiné nedávné překlady z nizozemštiny. Neznamená to, že by se tam takové chyby nevyskytovaly vůbec, ale jejich množství je nesrovnatelně nižší než obvykle, a navíc občasné sklouznutí vyvažuje v zásadě pečlivá práce.

Knihu jsem četla nejprve v originále (stejně jako další autorovy knihy). Překlad jsem začala číst bez nahlížení do originálu. Až když jsem narazila na nejasnosti nebo nesrovnalosti, vzala jsem si nizozemskou verzi k ruce. Nakonec jsem porovnávala dlouhé pasáže napříč celou knihou – sklizeň příkladů tedy pochází z rozlehlého lánu. Při rozboru se řídím osnovou Vlámského literárního fondu (VFL) pro hodnocení kvality dotovaného překladu. Navrhovaná řešení jsou jen orientační, aby i čtenáři, kteří neovládají nizozemštinu, viděli, v čem je v překladu problém.

Vztah mezi výchozím a cílovým textem

Styl a tón

Adriaan van Dis (1946), v Nizozemsku ikona kultivovaného projevu, rád podrývá svou pověst noblesního pána značně šťavnatými výrazy. Umí také výborně imitovat různé přízvuky a při psaní výstižně vyjadřovat jazykové zvláštnosti – regionální, sociální, dobové. Přiznává, že jeho jazyk je založený hlavně na zvukové podobě, protože s pravopisem celoživotně zápolí. Text v duchu slyší podobně jako herec v určitém přednesu, instinktivně se vyhýbá větám, které nejsou na první poslech zřetelné a srozumitelné. Tento aspekt jeho tvorby překlad vystihuje: zejména emocionálně vypjaté scény nebo ucelené vyprávění mají v češtině obdobný švih a působivost.

S některými jinými charakteristickými rysy autorova stylu je to složitější. V originále bychom v autorské řeči nenašli klišé či módní obraty, zato například méně běžná slova francouzského původu (s. 14 „cahier“ pro sešit, v překladu „složka“; s. 142 „vapeurs“ pro zažívací potíže / návaly horka, v překladu „říhání“). Proto v promluvách van Disova alter ega v české verzi působí rušivě publicistické nešvary typu „pravdou bylo“ (s. 20), „faktem je“ (s. 72), „budeme se soustředit“ (s. 100), familiérní přitakání „Fajn, fajn“ (s. 72, 265) a „Jasně“ (s. 208), módní „To už nedám“ (s. 227) nebo „zarezervovaný“ hotel (s. 258). Jakožto frankofil se smyslem pro vybrané oblékání by van Dis stěží mluvil o „kostýmcích od Chanelu“. Naproti tomu překlad ve škole šeptaného slova „neuken“ jako „šukání“ (s. 14) nebo „hoeren“, které dospívající mladík tajně navštěvuje, jako chození „za šlapkami“ (s. 148) vyznívá jako nemístné umravňování. Nejasný je překlad věty s nepokrytou narážkou na homosexuální prostituci (s. 53): „Het was kiezen tussen armoe en literair aanzien of m’n reet incrèmen en de baan op om mezelf uit te venten“, tedy něco jako „nakrémovat si prdel a vyrazit šlapat (chodník)“, v překladu: „Musel jsem se rozhodnout, jestli budu chudý, leč uznávaný literát, nebo si podmáznu zadek a pojedu vlakem s kůží na trh“ (přitom slovo „baan“, na rozdíl od německého „Bahn“, neznamená „železnice“; vazba „op de baan lopen“ s významem „šlapat chodík, dělat prostitutku“ se najde i v příručním nizozemsko-českém slovníku, dále NČS).

Zvýšené požadavky na překladatele klade van Disova jazyková hravost. Rád čerpá z nekonečných možností nizozemských složenin: např. na s. 93 vyjadřuje křehkost a hmotnou nicotnost dávného leteckého dopisu novotvarem „twee velletjes luchtgewicht“, tedy doslova „dva aršíky/lístky vzdušné váhy“ (slovní hříčka, letecká pošta se řekne „luchtpost“), v překladu „dva archy letecké gramáže“ (k použití odborných termínů bez opory v originále se vrátím později). Vtipná složenina „handleesmoeder“ (matka-chiromantka), podle vzoru „leesmoeder“, „overblijfmoeder“ apod. (různé funkce matek vypomáhajících ve škole při procvičování čtení nebo při dozoru nad dětmi, které zůstávají přes poledne ve škole – „overblijven“, z toho vzniká i složenina „overblijfboterham“, tedy řekněme „polední krajíc“), ve větě „De handleesmoeder, die onder de overblijfboterham ongevraagd haar toekomst las“, zní v překladu „Matka, která čte z ruky a která jí při posledním obloženém chlebu bez ptaní četla z dlaně budoucnost“ (poslední/zbylý chleba by však byl „overgebleven boterham“). Možné řešení: „Matka-chiromantka, která jí k polednímu krajíci bez ptaní četla z ruky budoucnost.“ Ze slovní hříčky „de acteur ging af“ (dvojí význam slovesa „afgaan“ – „odejít ze scény“ a „ztrapnit se“ – by se dal v češtině přesněji přeložit větou: „herec se potupně stáhl ze scény“) na s. 32 se stalo neutrální a nepřesné „z herectví sešlo“. Matčiny příslovečné, i z jiných van Disových knih známé nepoddajné kostýmy, v tomto románu označované jako „vuurvast“ (ohnivzdorné), se v překladu zplošťují na „nezničitelné kostýmky“ (s. 73). Na s. 219, když vypravěč při nocování v pokoji pro hosty v matčině domově sleduje, jaký neklid tam v noci vládne, položí si – v češtině nepříliš logickou – otázku: „Domov důchodců, kdo přišel na tohle jméno?“ V originále jde o kontrast mezi klidem ve slově „rusthuis“ (doslova: dům klidu/odpočinku) a nočním rozruchem. V překladu by se to dalo vyřešit třeba formulací, že obyvatelé jsou sice „na odpočinku“, ale v praxi to vypadá jinak. Ostatně i slovo „důchodci“ pro obyvatele domova je v této scéně problematické (v originále je zpodstatnělé přídavné jméno „bejaarden“ – „staří lidé“, předchůdce současného termínu „senioren“; v daném kontextu, kdy vypravěč – sám má sedmdesátku na krku – popisuje, jak se pobytem u matky vpravil do každodenního života stařičkých obyvatel domova, by se v češtině možná hodilo i „dědečkové a babičky“ nebo „stařečci“).

Také van Disova typická (sebe)ironie se v překladu místy vytrácí. Namátkou: matku rozhořčí (s. 167), že syn v rozporu s antroposofními zásadami natrhal na zahradě kytky odpoledne místo ráno, a tak ho setře: „Nou, je wordt bedankt“ (To ti teda pěkně děkuju), v překladu neutrální: „No, děkuju ti.“ Potíže překladatelce činí ironický údiv obsažený ve slově „zowaar“: (s. 227) „Het werd zowaar gezellig“, tedy „zavládla tam dokonce i / na mou duši pohoda“, v překladu „Začalo to být vážně prima“; podobně (s. 234): „een wispelturig doodsverlangen bracht ons zowaar tot elkaar“, tedy „vrtkavá touha po smrti nás kupodivu / ba i sblížila“, v překladu „nás doopravdy sblížila“. Na s. 196 „Ze werd zowaar eerlijk“ (Začala být dokonce/na mou duši upřímná), v překladu „Byla takřka upřímná.“

Román Já se vrátím lze číst bez znalosti van Disovy předchozí tvorby, ale pro překlad je nahlížení do jeho knih užitečné. Zmínila jsem už tuhé matčiny kostýmy. Podobně se u něj častěji vyskytuje obrat „onder de palmen lopen“ (chodit/procházet se pod palmami), obrazné vyjádření pobytu v Nizozemské Indii – používá ho pro matku se sestrami. V tomto románu čteme na s. 121: „Byl jsem pihovaté dítě, které se nikdy neproběhlo pod jejich palmami“, v originále „onder hun palmen had gelopen“. Použití předminulého času je tu však podmíněné sousledností časovou (o tom později) a nemá význam dokonavého vidu; sloveso „lopen“ překladatelka – snad pod vlivem vlámštiny – interpretuje nesprávně jako „běhat“. Správně má být: „které nikdy nechodilo/se nikdy neprocházelo pod jejich palmami“. Jiný příklad záměny chůze a běhání (s. 29): „Pacholci a děvečky byli zvyklí na nůž a rýč, jako dítě jsem běhala po cestičkách vyšlapaných jejich dřeváky.“ V originále: „De knechten en de meiden waren het mes gewend en de handschop, als kind liep ik in hun klompenpaadjes.“ Tím se vyjadřuje, že matka chodila v jejich stopách a sledovala je při práci, a proto ví, jak přesně ruční sklizeň řepy probíhala. Záměna předložek „in/op“ a překlad slovesa „lopen“ jako „běhat“ tu vede ke zkreslení. Možné řešení: „jako dítě jsem chodila za nimi/jsem je sledovala po jejich pěšinkách vyšlapaných dřeváky“.

Matka je sečtělá paní, do jejíž mluvy sice prosakují starobrabantské kletby či malajské výrazy a další zvláštnosti (anglická slova) z jazyka kolonistů podle toho, na kterou životní etapu vzpomíná, ovšem ani ona se nevyjadřuje nedbale a její styl výrazněji nekolísá. V češtině tato téměř stoletá paní někdy používá nečekaně aktuální obraty (s. 141: „no jasně“, s. 167: „to tedy ani náhodou“), jindy mluví obhrouble (s. 178: „Já si z Indie na zadek nesednu“, v originále „Ik ben geen Indiëzwijmelaar“, tedy „nejsem z těch, co se opájejí Indií“). Chybným překladem se ostatně hrubost projevuje i ve vztahu k ní – na s. 131 říká vypravěčova přítelkyně: „Jsi blázen, že té idiotce kupuješ drahé věci“, ale správně má být „že kupuješ tak idiotsky drahé věci“ („Je bent gek dat je die idioot dure dingen koopt“). Matčiny vzpomínky v přímé řeči naopak mnohdy obsahují vysloveně knižní prvky: „Japonci se učili stínat na kmenech banánovníků, jež byly stejně tlusté jako lidský krk“ (s. 117) – v originále jde navíc o obecnou vlastnost v přítomném čase (o překládání slovesných časů později) a není to vztažná věta: „die zijn net zo dik als een mensennek“ („ty jsou přesně tak tlusté jako lidský krk“). Další příklady knižních prvků: „toho večera v hotelu“ (s. 179), „mír byl pouhým zdáním“ (s. 212); „stříbro, jež jsem zakopala na zahradě našeho posledního domu (s. 214); „takhle je ohroženo vše křehké“ (s. 218) atd.

Opakování

Překladu chybí pohled na text jako celek, aby se podchytily prvky s funkcí refrénu. Pár příkladů: pod vlivem koloniálního žargonu nazývá matka předsíň důsledně anglicky „hall“ (autor slovo poprvé uvádí kurzivou: „Er stond een rollator in de hoek van de hall [...]“) – v češtině to však zcela zaniklo. Jako překlad zmíněné věty čteme (s. 19): „V chodbě stály v rohu francouzské hole – podlahové lišty a starý peršan v obývacím pokoji byly poznamenány škrábajícími kolečky.“ Zde současně narážíme na další chybu stejného typu: „rollator“ přeložený jako „francouzské hole“ (ač ty nemají škrábající kolečka), přitom od s. 23 správně jako „chodítko“. Kromě „v chodbě“ se slovo „hall“ překládá na s. 24 jako „v předsíni“, až na s. 151 to překladatelka řeší nápaditým „budeme mít Halu s velkým H“, na s. 166 se objeví „v její předsíňce nesvítilo světlo (,halu, mám halu‘)“. Nizozemský čtenář je ale na tuhle ironickou poznámku mnohem lépe připraven než český.

Snad ještě závažnější je proměnlivý překlad matčina okřídleného povzbuzení: „flinkzijn“. Na s. 19 se překládá jako „žádný strach“, od s. 45 několikrát jako obměny vazby „to zvládneš“, ale na s. 143 najednou jako „buď chlap“. K zachování autorovy hry se stejným výrazem ve vztahu k matce i k sobě by se „to zvládneš“ celkem hodilo, jenomže koliduje s jinými výrazy – „ik red me wel“, „ik kan het zelf“ –, které překladatelka také řeší pomocí slovesa „zvládnout“. Vhodnější by tedy bylo výraznější spojení vyhrazené pouze pro „flinkzijn“, třeba něco jako „nebýt padavka“ (mimochodem jiný příklad málo výrazného řešení je matčina značka P. – „pryč“, v originále „K. W.“, „kan weg“ – pro věci na vyhození: N. V. by tu bylo zřetelnější a zachoval by se i mírně komický podtón zkratky).

Významové rozdíly

Někdy naopak překladatelka používá pro různé pojmy stejné (navíc nesprávné) označení: jako „konferenční stolek“ překládá „bijzettafel“ (odkládací stolek) i „leestafel“ (což je stůl normální velikosti; ten sice dále, na s. 42, správně přeložila jako „čtenářský stůl“, ale v předchozím textu už to zůstalo). Skutečný konferenční stolek („salontafel“) se přitom v textu nevyskytuje. Jiný příklad je „vláda/vládní“ pro vícero různorodých pojmů – nejmarkantnější je to v úseku textu od s. 171, kde se „bestuursambtenaar“ překládá jako „vládní úředník“, na s. 172 „gouvernementspost“ jako „vládní pošta“ a na s. 176 „gezag“ jako „vláda“. V prvních dvou případech tu jde o koloniální správu (Nizozemská východní Indie byla formálně gouvernement a vládl tam generální guvernér – označení „vládní“ je nejasné: zastírá se tím rozdíl mezi vládou v dalekém Nizozemsku a místní koloniální správou; vláda v pravém slova smyslu, složená z ministrů, totiž v kolonii neexistovala). Ve třetím případě jde spíš o vykonávání moci, velení, uplatňování autority, ovládání apod.

Zrádné je slovo „kleed“, protože může znamenat pokrývku podlahy i stolu. Na s. 93 čteme „koberec byl plný útržků“, ale na závěr této scény (s. 95) matka sedící u stolu shrnuje útržky na hromadu, takže po zemi se zjevně nepovalují. Na s. 150 se pod vlivem vlámštiny plurál „kleden“ překládá dokonce jako „šaty“ (ale van Dis není Vlám, i zde se tím myslí „koberce“). O jiném nepodloženém vlámském vlivu, překladu slovesa „lopen“ (jít/chodit) jako „běhat“, jsem se už zmínila.

Nakousla jsem už nesrovnalosti (francouzské hole / chodítko) způsobené nepřesnou představou zobrazované skutečnosti – jak u překladatelky, tak u redaktorky. Další příklady: auto projíždí kolem pole v řepném kraji, ale do kol švihá „osení“ (s. 26, 30, „loof“, tedy zde řepný chrást). Matka vzpomíná na jednu z bahnitých tropických štací, kde se chodilo po prknech, ale v noci poslouchá poněkud záhadné „vrzající desky ramp“ (s. 58, „vlonders“, tedy dřevěné podlážky/chodníčky položené přes bláto). Ve scéně s pytlákem (s. 109) se mluví o zajících, ale na stole pak leží králík (v originále jsou to vesměs králíci). Na s. 227 se píše, že matka s dcerou se samou nervozitou „houpaly na židlích“ (dceři je přes sedmdesát let, matce téměř sto!): sloveso „wiebelen“ znamená (i podle NČS) „vrtět se“.

Jiné významové posuny mohly odhalit „druhé oči“ pročtením překladu s originálem – například: s. 16 – o kufru připraveném pro případ nouze (záměna „vullen/aanvullen“): „a naplnila ho“ (místo „doplnila ho/přibalila do něj“); s. 19 – „met een verlept kussen“ (se splihlým/povadlým polštářem), v překladu „vybledlým“; s. 20 – „schapenwollen vest“ (vesta z ovčí vlny), v překladu „z ovčího rouna“; s. 21 – sedlák zvedá pojízdné křeslo „met moeder en al“ (i s matkou), v překladu „i s blátem“ (záměna „moeder/modder“); s. 22 – „ik had niks in te brengen“ (NČS: „neměl vliv, jeho slovo nemělo váhu“) v překladu „chyběly mi argumenty“; s. 23 – záměnou sloves „opbergen/verbergen“: „copak se tu ukrývají jen samé vdovy?“, správně má být „copak sem odkládají jen vdovy?“ (werden hier alleen maar weduwen opgeborgen?); s. 69 – belgičtí dezertéři jsou po několikadenním pobytu na statku „aangesterkt en opgelapt“ (zotavení a ošetření), v překladu „posilněných a ve vyspravených šatech“; s. 93 – když matka před synem trhá staré dopisy: „waarom deed ze dit telkens waar ik bij was, wat mocht ik zichtbaar niet weten“ (proč tohle dělá vždycky, když jsem u toho – co očividně nesmím vědět?) v překladu „proč tohle dělala vždy, když jsem byl u něčeho, co jsem očividně nesměl vědět?“; s. 114 – matka ze svého balkonu „gaf luid commentaar op het snoeibeleid“ (hlasitě komentovala/kritizovala pravidelné prořezávání zeleně), v překladu „vedla hlasitou přednášku ohledně metod prořezávání“ (jinak jsou ale „metody“ pro těžko přeložitelné slovo „beleid“ vynalézavé řešení); na stejné stránce: „mijmerde ze“ (hloubala), v překladu „brblala“; s. 115 – „een groep laat zich leiden door instinct, daar valt niet mee te redeneren“ (skupina se řídí instinktem, s tou se nedá diskutovat), v překladu „o tom není pochyb“; s. 117 – „een wilde vijg opgeraapt“ (sebrala divoký fík), v překladu „vykopala“; s. 132 – „ik ramde de verf eraf“ („otloukal jsem nátěr/lak“ – tj. z noh nábytku a z podlahy při vzteklém luxování), v překladu „omlátil jsem barvu ze zdi“; s. 156 – po linoleu vržou „crêpezolen“ (podrážky ze surové gumy, údajně typický znak socialistů), v překladu příliš obecně „gumové podrážky“; na stejné stránce „kruidenier“ přeložený jako „kořenář“ (původní význam je „hokynář“, nyní obchod s potravinami: zde služba místního supermarketu, dodávka potravin až do domu); s. 163 – „in de mest broeien de beloften“ (hnůj je pařeniště příslibů), v překladu naopak „na hnojišti tlí přísliby“; s. 165 – „kruidenperk“ („bylinkový záhonek“ – vypravěč tam trhá rozmarýn), v překladu „z květinového záhonu“; s. 178 – „Jednou jsme spolu šli na večeři, abychom oslavili poštu od otce“, vlastně „postwissel“ (poštovní poukázka/složenka – brabantský otec dceru v kolonii finančně podporoval); s. 184 – „obrázek z kalendáře se spasitelem a potopou“ („van de verlosser met waterschade“), má být „rozmáčený/vodou poškozený obrázek spasitele“; s.188 „Kom, ga je wassen“ („Pojď, umyj se/umyješ se“ – matka se pak skutečně myje sama), v překladu „umyju tě“; s. 184 – „breistoeltje“ (pletací židlička/stolička), v překladu „pletací stolek“; s. 210 „aangeschoten dier“ (postřelené zvíře), v překladu v přeneseném významu „přiopilé“; s. 255 „vrouw van de kerk“ (žena z církevní obce), v překladu „žena z kostela“; s. 262 – „Polák vyšťoural z kapsy své kožené vesty peněženku (již podle vlastních slov nosil každý den už několik let – leskla se a páchla mastnotou)“ – závorka se ve skutečnosti vztahuje ke kožené vestě atd.

Vynechávky a rozšíření

Překladatelka zachází s výchozím textem s úctou a kázní, na přeskočené řádky či odstavce (jinak v překladech z nizozemštiny bohužel celkem běžné) jsem nenarazila. Našla jsem jen hrstku drobných rozdílů: s. 99 – „s chlapíkem v turbanu a se sepjatýma rukama na létajícím koberci“ (vypadlo „in een lang hemd“ – v dlouhé košili); s. 103 – „u otevřeného okna“ (dodatek oproti originálu); s. 153 – pro převoz hnojiva pro kytky a keře (dodatek, v orig. „voor struik- en plantenvervoer“, pro přepravu rostlin a keřů); s. 114 – „venku rostly bleděmodré hortensie“ („buiten op het balkon stonden bakken met lichtblauwe hortensia’s“, tedy „venku na balkoně stály květníky s bleděmodrými hortensiemi“); s. 209 – „zamračila se a obličej se jí stáhl“ (v orig. „haar gezicht betrok“, tedy prostě „obličej se jí zakabonil“).

Idiomy

Ustálené vazby a úsloví jsou většinou přeložené zdařile – v knize je jen několik „puštěných ok“. Namátkou: s. 180 – „trappen naar beneden en likken naar boven“, tedy „nahoře se hrbíme a dole šlapeme“, v překladu „ten, kdo je níže, leze do zadku tomu, co je výš“. A ustálené vazby: s. 53 – „Byl jsem tedy stejně daleko od domova“ je doslovný překlad idiomu „Ik was dus even ver van huis“, zde s významem „Takže tím jsem si vůbec nepomohl.“ Na s. 92 je věta „ze liet me uit“, tedy „vyprovodila mě ke dveřím“, přeložená doslovně „pustila mě ven“. Na s. 106 v pasáži o psychoanalýze, kde se říká, že člověk není klient, ale pacient, a chce se prostě uzdravit: „je wilt beter worden“, v překladu zavádějící „chcete být lepší“. Na s. 108 „met zachte hand“ (ustálená vazba s významem „jemně/nenásilně“), v překladu „Musel jsem ji něžnou rukou vést podél jejích lží“. Na s. 109 ve scéně s pytlákem (přejede chlapci prstem po páteři a jeho to neovladatelně rozesměje): „Ik kom niet meer bij“ (tedy něco jako „svíjím se smíchy“) je spojení přeloženo doslovně: „Už se neproberu“. Na s. 201 „a já už jsem měl stoličky plné zbytků kartonových soust od pizza kurýra“ („en ik de kartonnen hap van de pizzakoerier achter de kiezen had“, takže „a já už jsem měl v sobě / spořádal kartonovou pizzu od kurýra / kartonový žvanec od pizza kurýra“); v NČS se tento idiom najde v podobě „achter de kiezen steken“ – „jíst“. Na s. 232: „Ja, vind je het gek, die dingen kenden wij niet in het kamp“ (Jo, bodejť by ne, to jsme v táboře neznali), v překladu doslovné „Jo, asi ti to připadá praštěné, […]“.

Angličtina

Zvláštností tohoto překladu jsou interference s angličtinou: jestliže matka „tančí dopisy v dešti“ (s. 60), myslí se tím „písmena“ („letters“ – později v knize se popisuje eurytmie, antroposofní metoda vyjadřování písmen pohybem). Na s. 81 v „autopísni“ se trojnásobné „Bang. Bang. Bang“ (Strach. Strach. Strach) nepřekládá – jako by šlo o anglické citoslovce. Nizozemské slovo „storm“ znamená vichřice (na s. 43 o katastrofálních záplavách v roce 1953: „de storm hield nog dagen aan“, v překladu „bouřka trvala ještě celé dny“, s. 143 – „wat stormt het toch buiten“, v překladu „taková bouřka“; s. 227 – „de storm van een Hollandse winter werd een oosterse wind“, v překladu „z bouře holandské zimy se stal východní vítr“). Matka nešla „na břeh pod fíkovník“ (s. 91 – „liep naar de bank onder de waringin“), ale k lavičce pod waringinem (zde se kříží překladatelčina tendence překládat malajská slova prostě do češtiny, čímž se nejen stírá důležitý prvek van Disovy tvorby, ale v tomhle případě je to i chybný překlad: waringin je fíkus malolistý, na Jávě ho považují za posvátný strom a dorůstá tam obřích rozměrů). Vypravěč se vsedě na prkýnku (s. 228) neprobírá doručenými obálkami, jak by se mohlo zdát z formulace „poslední poštou“, ale kontroluje si v telefonu maily („mijn laatste mail doornam“). Na s. 234 „Ze knikte braaf ja“ („Poslušně přikývla/přisvědčila“), v překladu „Ale ona statečně kývla hlavou na souhlas“. Angličtina možná způsobila i záměnu slov „personeel/persoonlijk“ v sebeironické poznámce o tom, že si vypravěč jako jeho předkové na nejrůznější práce najímá lidi (s. 165): „Na het klaren van de huisklussen – personeel, er gaat niets boven personeel [...]“ (po dokončení domácích prací – personál, není nad personál), v překladu přesný opak: „osobně, není nad to udělat to osobně“. Spadá sem možná i zmíněný překlad slova „gouvernement“ jako „vláda“ či na s. 100 „universele Zelf“ jako „vesmírné Já“ (cíl každodenní meditace: „het eigen Ik te laten communiceren met het universele Zelf“, tedy „vlastní Já nechat komunikovat s univerzálním Já“, v překladu „aby se naše já mohlo spojit s vesmírným Já“).

Odborný žargon

Překladatelka v zásadě věnuje odborným termínům péči (např. v rozhovoru o sklízení řepy na s. 29 „hrubší ořez“). Jak jsem se už zmínila, používá však někdy odbornější termíny než originál – úspěch je střídavý: s. 25 – „zenuwpillen“ (prášky na uklidnění / na nervy) přeložené jako „antidepresiva“ je významový posun; zdařilé je na s. 32 „zubaté sluníčko“ pro „schraal zonnetje“; nesprávný je na s. 61 „prašný písek“ pro „stuifzand“ v dunách (český termín je „vátý písek“, ale nizozemské označení je mnohem běžnější, takže by se dalo uvažovat o méně odborném „bojovat s navátým pískem“). Naproti tomu v nizozemštině běžné označení pro probíjení statickou elektřinou („schok“, „stroomstoten“) vyznívá v češtině nejasně: na s. 191 se líčí, jak příznivé účinky měly lékařovy ruce: „Patiënten voelden een schok, als hij ze aanraakte“ (Pacienti pocítili elektrostatický zásah/výboj, když se jich dotkl), v překladu nesprávně „Pacienti prodělali šok, když se jich dotkl.“ Podobně na s. 253 čteme o nárazech elektrického proudu (pro „stroomstoten“, tedy opět výboje), ze středoškolské fyziky si však na termín „nárazy proudu“ nevzpomínám. Ani další pokus o překlad tohoto slova o pár vět dál: „dodáme-li tělu elektrické vlny navíc“ („met extra stroomstoten“) čtenáře se základní znalostí fyziky zřejmě neuspokojí. (Obdobně lze uvést chybu v překladu váhové jednotky „pond“ jako „libra“ – na rozdíl od anglické libry je to hovorové označení pro půl kila, takže osm liber – na s. 80 – se správně překládá jako čtyři kila.)

Prvky z cizích jazyků

V románu se vyskytují nepřeložené věty v angličtině (kromě dvojitého motta např. citáty generála Pattona na s. 65). Znalost angličtiny je v Nizozemsku natolik rozšířená, že je takový postup běžný. Otázka je, nakolik to platí i u nás – obávám se, že takové automatické přejímání angličtiny okruh českých čtenářů zbytečně omezuje (nebo přinejmenším část čtenářů podráždí). Naproti tomu – jak už bylo řečeno – malajská slova překladatelka často převádí prostě do češtiny, čímž se stírá koloniální kolorit. Z vlastní zkušenosti vím, že použití těchto slov v českém textu není bez problémů (při jednorázovém výskytu ve větě, kde by nesklonné slovo v jiném než 1. pádě působilo rušivě, je vhodnější zvolit český překlad – tedy pokud v překladu zůstane i tak dostatek jiných malajských slov). Tady se ale například vytrácí hojně se vyskytující slovo „baboe“ (postkoloniálním pravopisem „babu“) pro chůvu, a tak v poznámce vypravěčovy sestry Saskie, že i italským vnoučatům říká okřídlenou větu „Ik ben je baboe niet“ (s. 232, v překladu „Nejsem tvoje chůva“), mizí význam, že i italská vnoučata znají malajské slovo ze Saskiiny koloniální minulosti. U zbylých malajských slov vznikají občas jiné problémy – na s. 170 čteme „veslovat v kali“ (tedy „v řece“ místo „po/na řece“).

Reálie

V popisu koloniálních reálií překladatelka někdy šlápne vedle: Číňan na s. 96 nebalí do vytrhaných stránek z biblí „švestkový tabák“ (záměna „pruim“ – švestka/bluma, a „pruimen“ – žvýkat), ale tzv. betelové sousto („pruimkalk“ je sice nebývalé označení, ale složky „pruim“ a „kalk“ napovídají význam: betelové sousto se žvýká a přidává se do něj mj. vápník). Mladičké domorodé chůvy na s. 171 nechodí „s holým zadkem“, ale s obnaženou horní polovinou těla („in hun blote bast“) – proto jim vypravěčova matka ušije blůzky. Nechodí ostatně ani „v pomuchlaném sarongu“, ale mají ho roztřepený („hun sarong rafelde“). Na s. 178 matka líčí, jak se v kolonii mluvilo o tmavé barvě pleti: „A když přišel někdo z nejhlubšího vnitrozemí, řeklo se: toho přitáhl buvol.“ Ve skutečnosti však říká: „Když někdo byl/pocházel z nejhlubšího vnitrozemí, říkali jsme: toho vyluhovali/vyvařili z buvola/kerabaua“ („Als iemand uit het diepste binnenland kwam, zei je: die is van de karbouw getrokken“). Předložka „van“ napovídá, že se tu sloveso „trekken“ používá ve významu vyluhovat (čaj), připravit (masový) vývar/bujon nebo (bylinný) odvar apod., kdežto původce tahání by musel být vyjádřen předložkou „door“.

Na s. 201 se ze sloužících v koloniální domácnosti („de bedienden“, smíšené složení) stávají „služebné“ a z domorodé „kokkie“ naopak „kuchtík“. Na s. 41 se „kampliederen“ (písničky z internačního tábora – jde o satirické obměny známých písniček, jimiž si repatrianti zpestřovali mytí nádobí) mění na „válečné písně“. Slovo „ziekenboeg“ (marodka) se v celém textu důsledně překládá jako „nemocniční křídlo“ – přitom jde o nouzové podmínky různých internačních a pracovních táborů.

Také v popisu nizozemských reálií jsou nesrovnalosti – nedá se vystopovat jasná strategie: některé narážky zůstávají bez vysvětlení, jinde se vyskytuje domestikace i tam, kde to není nutné. Na s. 192–193 host v předsíni vidí hokejku a ptá se matky, zda hraje hokej; dostane odpověď, že hokej hraje dcera. „Hockey“ bez dalšího označení znamená v Nizozemsku pozemní (nikoli lední) hokej, to je třeba v češtině doplnit. Ke sporným případům domestikace patří „obvodní lékař“, pojem natolik spjatý s československým (socialistickým) zdravotnictvím, že v příběhu z Nizozemska působí anachronicky. Podobně je v Nizozemsku neznámý paralen (s. 129, v originále „paracetamol“) – úplně by tu stačilo obecnější označení pro prášek na tlumení bolesti používané v obou zemích (pokud se nehodí paracetamol, tak třeba aspirin). Z kuchaře („de kok“) v matčině domově se v překladu stala kuchařka, což neodpovídá nizozemské skutečnosti. Na přikrytí matka používá po tradičním holandském způsobu prostěradla a deky, a tak nemůže „spadnout naznak do peřin“ (s. 208) a ani vypravěč si nemůže vlézt „pod peřinu“ (s. 185). Na rozhraní je překlad mince „rijksdaalder“ (tedy dva a půl guldenu) jako „možná se mi odmění dvěma guldeny“ (s. 32).

Problematické je přechýlení jména básnířky Vasalis (latinský genitiv slova „vasal“, v němž se skrývá její příjmení Leenmans; básnířka úmyslně používala pseudonym M. Vasalis, aby se nepoznalo, zda je muž, či žena), chybný je v souvislosti s ní (s. 31) překlad „dobrá psycholožka“ pro její občanské povolání („psychiater“, tedy psychiatr).

V zeměpisných názvech upoutá dvojí podoba řeky IJssel – s. 61 „řeka IJssel“, ale na s. 109 „k IJssele“ (pro ženský rod názvu jsem nenašla pramen), nedůslednost v názvech krajů (s. 121, 151, 265 „kraj Gooi“ a párkrát „gooiský kraj“, ale „Achterhoek“ – s. 53, 61, 74 – bez upřesnění, jako by šlo např. o název obce). Zavádějící je pravopis „jižní Holandsko“ pro název provincie Zuid-Holland.

Těžko se překládá matčin zvyk mluvit o svém oblíbeném honosném cukrářství zásadně celým názvem jako o „Huize van Laack“ (slovo „Huize“, odvozené od „huis“ – „dům“, tu jednoznačně vyjadřuje luxusnost podniku). Překladatelka to řeší (s. 131) následovně: „to ,Van‘ se nesmělo vynechávat“. Čtenáře znalé nizozemštiny to udiví: Nizozemci totiž nikdy nevynechávají svévolně „van“, „van der“, „de“ atd. v příjmení, navíc – na rozdíl od německého „von“ – nemají tyto složky jména nijak vznešený přízvuk. Možná by tu bylo vhodnější neměnné označení „Firma van Laack“. (Není to ostatně jen matčin dvorní dodavatel v přeneseném smyslu, jak se píše na s. 62, ale firma s čestným titulem Hofleverancier, udělovaným nizozemským panovníkem.)

Emoce

Zvlášť zrádné na překlad jsou částice, citoslovce a podobné výrazy emocí. Překladatelka k řešení přistupuje nápaditě, přesto není vždycky úspěšná. Na s. 20 parafrázuje vypravěč matku: „Zie je wel, ze had niemand nodig!“, v překladu hovorové „Hele, nikoho nepotřebuje“ (jde tu o potvrzení: „Tak vidíte/tak vidíš“ apod.). Podobný příklad je na s. 132 (týká se vztahu matky a vypravěčovy přítelkyně): „Hleďme, přece víš co s ní“, v orig. „Kijk, daar had ze wat aan“ (opět parafráze matky: „No prosím, přece jen jí k něčemu je“). Když na s. 25 matka po dlouhém přehrabování tašky najde mapu, zvolá „hè hè“. Hojně používané citoslovce v sestupné tercii vyjadřuje uspokojení/úlevu z toho, že něco máme za sebou: „no to je dost / no konečně/sláva/hurá“ apod., v překladu však čteme nelogické „vida vida“. Když na s. 30 matka objevuje v obličeji cizího člověka známé rysy: „Verdomd, de spitse kin, het lange voorhoofd: een echte Hopstake“, nemá to význam kletby: „Zatraceně, ta špičatá brada, vysoké čelo: pravý Hopstake“, nýbrž prohlédnutí: „A jo / No jo vlastně / No vážně / Teď to vidím“ apod. „Zatraceně“ se vyskytuje i pro „náhražkovou“ kletbu „verdorie“ (s. 21, tedy např. „safra“). Překladatelka se poměrně často uchyluje k explicitním výrazům s bohem i tam, kde je v originále náhradní zkomolené slovo: na s. 29 „ježiši“ pro „jeetje“ („jejda/jemináčku“ apod.), na s. 199 „bože“ pro „goh“(„No teda / Vidíš, to jsem už zapomněla“). Na s. 81 se jako „pane bože“ překládá dokonce „tjonge“, odvozené od slova „jongen“, kluk (takže: „člověče / no prosím tě / no ne“).

Zvláštní kapitolu tvoří matčiny starodávné brabantské kletby (s. 189) „nondeju“ a „godsalmeliefhebbe“, v překladu „hergot a safraporte“ bez krajového a – přinejmenším v případě „hergot“ – dobového zabarvení. Dalo by se přitom uvažovat např. o „mordyjé“ – stejně jako „nondeju“ odvozeném z francouzštiny („Mon dieu / Nom de dieu“), pro druhou kletbu např. „chraňpámbu“, protože potřebujeme slovo začínající na „ch“, jehož odlišná výslovnost charakterizuje brabantské nářečí. Později (s. 191) se pro „nondedoeme“ vyskytuje o něco zvláštnější, a proto vhodnější „heršoft“.

Brabantský přízvuk a nářečí

Co se brabantských prvků týče: v replikách staré selky překladatelka vhodně používá slova jako „tendle“ nebo „kdeže“. Když vypravěč vyrazí na pozvání Sdružení žen venkova (lepší by bylo „Sdružení venkovských žen“) do matčina rodného kraje, osloví ho místní farmář: „Hé Arjaan, wat kosten die boeken van jou duur!“ – tedy krajovou podobou jména Adriaan a hovorovým obratem, jímž se pravidelně paroduje stylistická neobratnost „prostonárodních“ mluvčích (a rodiče opravují děti, když se tak vyjádří): „duur kosten“, doslova „stát draho“, v sobě slučuje „duur zijn“ (být drahý) a „veel kosten“ (stát mnoho). V překladu (s. 44) ale čteme zploštělé (že by zase angličtina?): „Poslyš, Adriane, ty tvoje knihy jsou ale drahý!“ Možnosti řešení jsou různé, Arjaan/Arján by se dal zachovat, komický efekt v češtině může za jistých okolností mít např. slovo „bysem“ místo „bych“ apod. – fantazii se meze nekladou. Narážky na nářeční výslovnost v Brabantsku (s. 30 „Měkké g jí vrátilo úsměv“) jsou bez bližšího vysvětlení nejasné: jde totiž o výslovnost hlásky „ch“, která se ve standardní nizozemštině vyslovuje chrčivě, se zapojením čípku. Proto čteme na s. 189: „nářečí, po celý život odsouvané, ale jak slábl její patrový čípek, klouzal ten mocný rejstřík nelítostně na povrch“.

Český text

Při čtení občas zarazí kalky, v češtině ne vždy významově zřetelné: matka promluví „těžkým hlasem“ (s. 14, „met een zware stem“, takže hlubokým, sytým); „provinční sloup“ (s. 26, „provinciepaal“, myslí se tím sloup označující hranici provincie Severní Brabantsko); „matka překvapeně tleskla“ (s. 30, spráskla ruce); „korunní klenot“ (s. 57, „kroonjuweel“, používá se v přeneseném významu pro nejvzácnější/nejoceňovanější věc); „přístavní mistr“ (s. 96, „havenmeester“, česky „správce přístavu“); „odborník na zážitky“ (s. 108, „ervaringsdeskundige“, běžný výraz, zde ve významu: „psychoanalýzu znám z vlastní zkušenosti“); s. 233 „máš ještě v zahrádce nějaké dobré [jahody]?“ a na s. 205 „záda, která si kdysi ohýbala v zahrádce“ (in de tuin – na zahradě/zahrádce). Patří sem i výrazy spojené s různými tělesnými vjemy s nejasným nebo posunutým významem: s. 64 (o ruce, když si ji vypravěč úmyslně na delší dobu přisedne, aby ji znecitlivěl): „byla bílá a divná, usnula“ („was hij wit en vreemd, hij sliep“, takže „byla bílá a cizí, znecitlivělá“ – na rozdíl od češtiny se sloveso „slapen“, spát, o stadiu následujícím po brnění v ruce/noze používá běžně); s. 205 „oči se jí zatoulaly – mdloba“ („een duizeling“, takže „závrať“); s. 235 „měla z té diety lehkou hlavu“ („licht in haar hoofd“ vyjadřuje pocit závrati); s. 253 „na pospas chemii pod svou lebkou“ („onder haar schedel“ – „v mozkovně/v hlavě“).

Běžný nizozemský výraz vychází někdy v překladu neobvykleji. Kluk si o ostružinový keř „pořezal nohu“ (s. 61 „knie openhaalde“, klasická dětská nehoda „rozbil/odřel si koleno“, ale trní koleno asi spíš podrápe). Na s. 154 matka v souvislosti s reinkarnací říká: „Když to neudělám teď, budu to později muset předělávat“ („Als ik het nu niet doe, moet ik het later overdoen“), místo „musím si to někdy v budoucnu zopakovat“ („overdoen“ se používá např. i pro opakování ročníku ve škole).

Redakcí prošlo spojení „trochu papíru a tužek“ (s. 172) či slovo „cholerici“ (s. 240) jako označení pro nemocné cholerou, ale i další jazykové zvláštnosti (možná částečně moravismy?): záměna mužského a ženského rodu „v zákrutách“ (s. 27 – zákrut je v češtině, na rozdíl od slovenštiny, rodu mužského), „s očima plnýma ospalek“ (s. 103 – pomnožné slovo rodu mužského), „tahle trumbera“ (s. 260). Matka tluče v dětství katolické kluky po hlavě „s dřeváky“ (s. 27), lékař v džungli „vyráběl katétry z bambusu, se kterými vyprazdňoval močové měchýře, vyplavoval s nimi bakterie (s. 238) – v obou případech jde o instrumentál bez předložky. Na s. 35 stojí matka „na vlastních nohách“ (místo „nohou“). Kontextem neodůvodněné je použití nespisovného tvaru „myslejí“ na s. 94 a s. 143 (v kontrastu s knižními/moravskými tvary jinde: „vdechuji/vydechuji“, „mohu/pomohu“, „A jak se ti líbí toto“, „Jak jsem tomu byl zvyklý z domu“ apod.). Hovorové slovo „zrovna“ ve významu „rovnou“ (místo obvyklejšího „právě“) vede k dvojznačnosti: o zajatcích „zrovna je naložili“ (s. 177, „konden ze mooi mee“, hned/rovnou je naložili), „já jsem mu zrovna přišila pár knoflíků“ (s. 194 „ik zette maar meteen een paar knopen aan“, hned/rovnou jsem mu přišila...). Ale i ředitelka pečovatelského domu, žádná „žena z lidu“, říká na s. 209 „Co kdybychom zrovna nechali odstranit tu zástrčku?“.

Stylistické poklesky

Některé věty mi připomínají masovou překladovou produkci z angličtiny (uvádím je s vědomím, že možná místy přešlápnu na území subjektivního vkusu). Na s. 134 (nepřirozenost vyjádření tu je umocněna nadměrným použitím přivlastňovacích zájmen): „Dokonce jsem polkl prášek na uklidnění, abych potlačil svoje podráždění. , To se ti nepodobá, ‘ řekl jsem se zadržovaným vztekem, ,vždy jsi svoje klíče střežila jako oko v hlavě. Do své cestovní truhly se snad ještě dostaneš‘“ (v orig. „Niks voor jou“ – vliv anglického „It’s not like you“ je tu patrný). Matčina replika (s. 141): „Když máš se mnou takový problém, […]“ nebo věta v jejím vyprávění (s. 179): „jeho rodina měla také problém s barvou“ (v orig. je v obou případech vazba „moeite hebben“, tedy nikoliv také možné, ale stejně jako v češtině stylově pokleslé „probleem hebben“). Na s. 192 „Potkalas ho pak ještě?“ („Heb je hem later nog ontmoet?“, takže „Sešli jste se ještě někdy?“). Na s. 258 o dojmu, jakým působí matka po telefonu: „Už zase zněla zatraceně silně“ („Verdomd krachtig klonk ze weer“). Pokud vím, může v češtině znít hlas, případně to, co člověk řekne/zazpívá, nějak zní, ale člověk sám zní povětšinou jen v překladech. Možné řešení: „Mluvila zase už sakra razantně / Z hlasu jí zase už čišela razance.“

Chronická úskalí

V překladu se vyskytují úskalí, která bývají předmětem snad každé překladatelské dílny: nadbytečné použití přivlastňovacích zájmen, překlad slovesných časů (včetně vyjádření vidu), překlad druhé osoby sg. ve významu neosobní vazby (tedy, lapidárně řečeno: „nikdy nevíš/nevíte“ místo „člověk nikdy neví“), pod vlivem germánského originálu zvýšený výskyt tzv. nepravých vztažných vět.

Začněme tím „nikdy nevíš“, protože překladatelka používá druhou osobu v tomto významu nebývale často (v nizozemštině je to velmi běžný způsob, jak oslabit osobní angažmá první osoby, v češtině však převažuje ne vždy žádoucí efekt vtahování posluchače do děje, takže se s ním v původních textech setkáváme poměrně zřídka). Několik příkladů: s. 19–20 – „Pyšně mi ukazovala, jak se jejím hrotem [tj. hole] dají zvednout noviny, aniž bych se musel sehnout“ (ale vypravěč noviny nezvedá); s. 23 – „Někteří obyvatelé pověsili v hale obrazy, mnoho krajinek, umění, kterým jste nikoho neurazili, nanejvýš dobrý vkus – vizitky spořádanosti“ (s narážkou na české úsloví „neohromí ani neurazí“ se tu nabízí: „umění, které (nikoho) neurazí“). Frekvence je místy hustá: hned v následujícím odstavci „Matčin byt měl výhled do zahrady, museli jste patřit k premonstrátům, abyste mohli takhle pěkně bydlet [...]“. (Zde navíc záměna protestantských arminiánů, v nizozemštině „remonstranten“, za kanovnický řád premonstrátů.) Zavádějící je na s. 36 matčina věta: „Muselas do práce brzy“ (jako by se to týkalo pachtýřovy dcery – ve skutečnosti to má i zde obecný význam: „je werd al vroeg aan het werk gezet“, tedy „museli jsme pracovat odmala“; věta pachtýřovu dceru podráždí, protože vypravěčova matka jako dcera velkostatkáře pracovat na poli nemusela – to se nesprávným překladem zamlžuje). Skutečnost, že v českém příčestí minulém se projevuje rod, vede ke spornému výsledku na s. 57: „Žena nebyla v jejich společnosti v bezpečí, když tihle chlapi popili, musel jsi je od sebe skutečně odhánět [...]“.

Přivlastňovací zájmena

Jak se ukázalo už v některých předchozích příkladech, překlad hyzdí nadbytek přivlastňovacích zájmen. Namátkou pár dalších příkladů: s. 22 – „že budu svoje narozeniny slavit s těmi staříky“, s. 28 – „po narození svého syna“, „znovu jsem se kradl domem svého dědečka“ (lépe „dědečkovým/dědovým domem“), s. 232 – „svoje vnoučata učím, aby si uklízeli pokoj“ – ve všech těchto případech mají přivlastňovací zájmena v češtině smysl jen tehdy, když jde o narozeniny nebo rodinné příslušníky někoho jiného nebo se na přivlastnění klade důraz. Stačí si větu zkusmo říct bez přivlastňovacího zájmena – v drtivé většině případů zjistíme, že se v češtině obejdeme bez něj. Další příklady: na s. 30 – „museli jsme si hlídat svou neutralitu“, s. 174 – „svou širokou sukni si držela mezi koleny“ („hlídat si“ jinou než svou neutralitu a „držet si mezi koleny“ jinou než svou sukni nelze). Přivlastňovací vztah se v češtině skutečně dá přirozeněji vyjádřit zvratně: s. 150 – „Jules Renard zapsal [...] do svého deníku“ (lépe: „si zapsal do deníku“), ale také např. nezvratným osobním zájmenem: s. 245 – „protože už teď mrtví tahají za její židli“ (lépe: „už teď jí mrtví tahají za židli“). Jestliže z kontextu víme, že v širém okolí stojí jediný dům, je zbytečné upřesňovat: s. 172 – „u branky svého domu“ a s. 174 – „u plotu před jejím domem“. Zmatek působí na s. 218 vypravěč „o samotě ve svém pokoji pro hosty“ (jde přitom o pokoj v domově seniorů, ne tedy ve vypravěčově domě, kde jistě pokoj pro hosty také má). Příklad přetížené pasáže: s. 235 – „Procházela se ve svém khaki kostýmku mezi postelemi. Rychle jsem zahrnula svou moskytiéru, tolik jsem se styděla za svou ošklivost“ (jen poslední „svou“ je tu nutné). V následujícím příkladu je přivlastňovací zájmeno na místě, ale v nesprávném tvaru: s. 117 „matka hovořila ke květinám, jejím nejlepším posluchačům“ (přivlastňujeme podmětu, takže „svým“).

Překlad minulého času

Překladatelka pravidla zná, ale nezřídka je zapomíná aplikovat (v některých případech by mohla a měla zasáhnout redaktorka bez ohledu na to, zda ovládá jazyk originálu). Souslednost časová: s. 11 (o obsahu složky) „přes barevné sklo vitráže jsem neviděl, co v ní bylo“ (má být „co v ní je“, jinak v češtině vzniká dojem, že jde o to, co ve složce bylo, než se do ní podíval). Podobně s. 15: „V té vlastní silou vytvořené kukle ticha už chyběl jen malý krůček k tomu, abych viděl věci, které nebyly“ (má být „které nejsou“). Na s. 20: „Zejména u její židle bylo vidět, kde se opírala při vstávání, kde rozkládala své prostírání, kde si každý den vykládala tarotové karty a házela měděnými mincemi I-ťing.“ (Matka není po smrti, všechny tyhle činnosti v okamžiku vyprávění pravidelně provádí, proto je tu na místě přítomný čas.)

Při překládání vyprávěcího minulého času (préteritum) je třeba myslet na to, že v češtině je v mnoha případech přirozenější přítomný čas, např. k vyjádření rozdílu mezi neutrálním autorským komentářem a vnitřním monologem postavy či parafrází přímé řeči: s. 15 – „Po pár dnech přišla [matka] s diagnózou: nechal jsem se příliš snadno rozptýlit“ (přirozenější je: „nechám se“, příp. „nechám se prý...“). Podobně na s. 41–42 parafráze otcových výroků: „Otec si byl jistý, že za tím byli Rusové, míchali vesmírem, ovlivňovali počasí a používali tajné atomové zbraně, jo, Rusové byli dál než Američani [...]“. Přitom později v této pasáži překladatelka správně přejde na přítomný čas. Na s. 240: „Zemřít na železnici byla větší čest než zemřít v posteli, říkal.“ (Japonec tu větu říká na stavbě železnice o současné situaci.) Na s. 201 se v básni mluví o fámách, préteritem se upřesňuje jejich obsah (dalo by se vložit i „prý“): „De dagen van geruchten. Het duurde nog maar even en dan was het voorbij“ (O dnech zvěstí. Potrvá to jen ještě chvíli a pak to přejde), v překladu závažný významový posun „O dnech zvěstí. Trvalo to ještě chvíli a pak pominulo.“

Jestliže při překládání nizozemského préterita musíme v češtině dbát i na volbu správného vidu (na s. 21: Haar wandelstok tikte op het tafelblad. „Nee, […]“, v překladu „Její hůl klepala o desku stolu“, ale může to zde mít i dokonavý význam), u perfekta je dokonavý význam jednoznačný: s. 113 „Ik heb destijds je studie betaald“, v překladu „svého času jsem platila za tvoje studium“ (má být „Zaplatila jsem ti tehdy studie/školu“). V předminulém čase je ale opět třeba rozlišovat nejen vid (s. 119 „het praten had mijn moeder zichtbaar vermoeid“, „mluvení matku viditelně unavilo“, v překladu nesprávně „unavovalo“; naproti tomu dřív uvedený příklad, kde je předminulý čas podmíněný sousledností časovou: „had nooit onder hun palmen gelopen“ má právě nedokonavý význam „nechodil/neprocházel se“, v překladu však „[dítě] se neproběhlo“), ale i možný význam kondicionálu. Na s. 128 interpretuje překladatelka nesprávně jako kondicionál větu: „had mijn besluit beledigend gevonden“, „matku by mé rozhodnutí urazilo“, zatímco z kontextu je zřejmé, že jde o minulý čas (matka o synově rozhodnutí nemít děti ví a svého času ji urazilo).

Na závěr pár příkladů jiné chronické bolesti při překládání z germánských jazyků – vztažných vět bez restriktivního významu: s. 36 – „dovnitř ji postrčila snacha, která se okamžitě vytratila“ (ve skutečnosti vztah slučovací, dva po sobě následující děje: postrčila ji dovnitř a hned se zase vytratila); s. 118 – „na svého otce, který si po smrti matky nechal narůst plnovous“ (vzniká dojem, že otců má víc, ale zde je řeč o tom vousatém); podobně s. 219 – „Stejně jako naše potomstvo, které nám nenáleží“; vysloveně neobratné je souvětí na s. 259 – „Zavedla jehlu pod kůži pravého nadloktí, do níž vstříkla morfium“ (může se vztahovat k jehle i kůži, přitom tu opět jde o vztah slučovací, dva po sobě následující děje: zavedla jehlu a vstříkla do ní...).

Ze současného průměru nizozemského literárního překládání se text vymyká pečlivostí, avšak nepříznivě se odlišuje zejména tím, že se překladatelka občas nechává ovlivnit angličtinou – ať už na lexikální úrovni (zaměňuje význam podobně znějících nizozemských a anglických slov), nebo na úrovni syntaktické při stylizování českých vět. Cílový text tedy paradoxně obsahuje konstrukce převzaté z jiného než výchozího jazyka. Překlad měl předpoklady k tomu, aby byl opravdu dobrý, ale k vydání potřeboval ještě dotáhnout. Vyvarovat se zmiňovaných nepřesností vzniklých nesprávnou nebo nedostatečnou interpretací originálu zřejmě nebylo snadné a někdy snad ani možné (v každém překladu se najdou chyby a setkáme se s nimi nejednou i v původních dílech), avšak například nedostatky v češtině redakční práce vychytat mohla. Podobně by textu prospěla uvážlivější volba strategie převádění malajských a anglických výrazů či dotažení snahy o rozrůznění mluvy postav, jak se o to pokusil autor. V současné situaci, kdy redakční péče už dávno není to, co bývala, je na překladateli, aby si při revizi textu zajistil „druhé oči“. Pro lepší vhled do struktury originálu si lze v PDF verzi vyhrát s funkcí (fulltextového) vyhledávání, někdy ale stačí knihu pozorně pročíst nejen „čtenářským“, ale „překladatelským“ okem. Je škoda, když po všem vynaloženém úsilí (a o poctivém přístupu tu není pochyb) práce uvázne v půli – v tomto případě možná spíš ve třech čtvrtinách – cesty.