„Za každou dobrou knihou je ještě jeden příběh“, tak nazvala nakladatelka Eva Cossée svůj doslov k románu Doly de Jongové Pole je tento svět. Ukazuje se, že za touto knihou se příběhů skrývá dokonce víc. Čtenáře, který si po dočtení poslední stránky říká, jak to s netradiční rodinou asi dopadlo – dostali se z Tangeru do Nizozemské Indie (nynější Indonésie)? A pokud ano, jak přežili japonskou okupaci, dovršenou v březnu 1942, která pro Evropany znamenala internaci v drsných podmínkách táborů, oddělení otců a chlapců od dvanácti let od rodin, nasazení mužů při stavbě „železnic smrti“ v Barmě, na Sumatře či jinde? Něco o tom napovídá dopis Holanďana Huiba Snela z 10. září 1940, který se chtěl přes Afriku (Dakar) dostat do Nizozemské Indie. Tam později skončil v japonském zajetí a zahynul v Barmě. Cestou z Nizozemska na několik měsíců uvázl v Tangeru ve stejné době, kdy tam pobývala i Dola de Jongová s manželem. Pohled současníka na situaci běženců v Tangeru a líčení různých barvitých figurek i historek z tamější holandské komunity zajímavě dokreslují literární zpracování de Jongové – ironie byla zřejmě tehdejším uprchlíkům společná. (Dopis umístil na internet Snelův synovec (také zde), pasáže relevantní pro román Doly de Jongové jsem přeložila do češtiny):

„Zde jsme se dozvěděli, že je absolutně nemožné dostat se přes Francouzské Maroko do Dakaru. Horší je, že místní holandský konzulát rozhodně není štědrý, a jelikož nemohu získat vízum, abych se mohl vrátit do Madridu, musím se tu snažit vyjít s dvaceti franky na den. (...) Mezitím tu budu muset ještě pár měsíců zůstat. Bydlím na holandské plachetnici Mascotte, která vyplula těsně před vypuknutím války v Evropě ze Scheveningenu na cestu kolem světa. Když si jeden z členů posádky zranil oko, způsobilo jim to v Mogadoru takové zpoždění, že promeškali období pasátů vhodné pro cestu do Střední Ameriky – nastává zase teď – a zakotvili v Tangeru. Čtyřčlenná posádka, sestávající ze tří umělců, z toho dvou malířů, se mezitím rozšířila, jelikož kapitán a majitel se tu oženil se spisovatelkou Dolou de Jong. Přispívám na domácnost 10 franků denně a poslední dobou spím na přední palubě, jelikož loď už také dostala svou porci tangerské škodlivé havěti. Skoro veškeré obyvatelstvo má syfilis, často v kombinaci se svrabem, toho posledního se časem nevyvaruje nikdo. Existuje tu samozřejmě obchod s pašovaným zbožím a ještě zajímavějším artiklem. Dva Holanďani tu chodí se stopami loupežného přepadení, ale z Holanďanů ještě nikdo beze stopy nezmizel, což jistě také ještě přijde. Mezi Holanďany je ostatně také pár výtečníků a známých firem. Jeden například vede pochybný dům, jiný žije výhradně z toho, co mu vynese manželka. Jeden zde usídlený holandský lékař (nazývající se psychiator) spřádá krvelačné plány proti konzulovi (jenž si za tím účelem pořídil arabskou osobní stráž). Jistý Duwaar tvrdí, že už jednou doktora zažil v podobě příšery Frankensteina. Tenhle Duwaar patnáct let jezdil sám na oslíku do hor ve Francouzském Maroku a hledal oblasti pro důlní těžbu, ale po vypuknutí války ho z francouzského území vyhostili, teď dostává z konzulátu 10 franků na den a právě se přestěhoval z kabinky na pláži do Rädeckerova obytného vozu (je to synovec toho známého Rädeckera). Tímhle vozem chtěl Rädecker s manželkou, čistě z výtěžku získaného prodejem pohlednic, podniknout cestu kolem světa. Probíhalo to víceméně zdárně až do Casablanky, kde žena porodila. Když ležela v nemocnici, nějaký automechanik se ho pokusil vzít na hůl nehorázným účtem, načež Rädecker vyrazil autem z garáže, aniž se ohlížel na hlídkující Araby. Dostalo se to k soudu a ten mu dal finančně vzato zapravdu, ale o něco později ho sebrali a bez dalšího zavřeli, protože zmínění Arabové prohlásili, že je ohrožoval revolverem. Po čtyřech dnech ho i s vozem, mezitím zcela vypleněným, nezbyla ani výbavička pro novorozeně, vyhostili ze země. Nyní žije v méně záviděníhodných podmínkách za městem v polích v malé boudičce, kde co chvíli padá další kus stropu. Naštěstí pro něj bydlí hned vedle bohatá cikánská rodina, seznámil se s nimi v Tripolisu.

Nejvýraznější postavou tu je Uncle Smith, s nímž se občas šourám po přímořské promenádě (má břicho jak sud), stejně jako já je zkušený šejdíř. Kromhout se samozřejmě taky nechává živit konzulátem. Donedávna tam zaujímal finančně vzato velmi privilegované postavení, ale teď už je obtížnější udržovat se v permanentní opilosti (vojenská služba v Holandsku a nad Dunkerquem ho trochu moc vyšinula). Jiný strávník je jistý Schouten, nesympatický typ, co se vzhledem ke svým nepřirozeným sklonům vždycky držel v jižní Evropě (Řecko) a v Maroku. Na lepší časy tu čeká Bauman, geolog, který se toulal po celé Evropě a většinou se slušně uživil obchodováním s etnologickými kuriozitami nebo podle potřeby jako pouliční muzikant a podobně, stejně jako distingovaný dobrák z Arnhemu (to jsou ti dva, které přepadli Arabové). Posledně jmenovaný neustále probírá různé své zdravotní obtíže a jiné drobné starosti, ale nikdy nevynechá příležitost zaplatit za nás štědře kafe. (...) 21. září – Je načase, abych tento dopis dopsal. (...) Je tu stále ještě pěkné teplé počasí, ale příští měsíc může začít období dešťů, a tak se pro jistotu už dnes stěhuji na pevninu. Včera jsem dovezl výše zmíněného Kromhouta na letiště a zřejmě mu ten jeho příjemný život zase může začít. Ještě před pár dny se zdálo, že je Angličanům srdečně jedno, že se znovu přihlásil do armády, a finančně ho nechali úplně ve štychu. Ceny tu stále den co den rostou, např. cukr z 0,12 franku na nynějších 0,50 franku za kilo, brambory z 0,03 franku na nynějších 0,15 franku za kilo, chléb z 0,05 na 0,15 franku za kilo. Jen benzin a máslo jsou těžko k dostání. Různé druhy ryb jsou pořád ještě neuvěřitelně laciné, sardinky např. za 0,05 franku za kilo. Z peněz obdržených z Lisabonu jsem uspořádal kuřecí hody (za čtyři kuřata jsem zaplatil 65 franků, 1 frank je asi 0,04 guldenu. Dřív stála kuřata 5 franků za kus, ale to člověk nyní zaplatí už za půl tuctu vajec). O Tangeru a nepravděpodobných příhodách, ke kterým tu v té směsici evropského obyvatelstva dochází, bych mohl napsat celé romány. Nebylo by to nic pěkného, protože je velká výjimka, když to zde někdo má v hlavě jakžtakž v pořádku.“

Ze zmínky o Rädeckerovi ze známé rodiny a jeho obytném voze vyplývá, že předobrazem románové dvojice Aarta a Lies byl Bob Rädecker (1916–1993) a jeho první žena Louise Reina Zadoks (1914–1973). Bob pocházel ze slavného rodu sochařů a kameníků – jeho strýc byl mimo jiné autorem známého památníku padlým na hlavním amsterodamském náměstí Dam. Otec Anton se po válce jako kameník na pracích také podílel. Bob a Louise měli tři děti, ještě v roce 1946 bydleli v Maroku, ale v roce 1961 se v Nizozemsku rozvedli. Bob se pak v roce 1971 oženil podruhé (jeho žena byla z Rwandy) a měl další čtyři děti. Oproti románovým osudům tedy jejich život vypadá skoro jako happyend – vždyť kdyby z Maroka odjeli, čekal by je úděl jejich krajana Huiba Snela, autora dopisu.

Za touto knihou se však skrývá ještě jeden příběh. Ten způsobil, že český překlad není založený jen na nizozemské předloze. Jak se uvádí v tiráži, přihlédla jsem k anglickému překladu. Stručně jsem to vysvětlila i v závěrečné „Poznámce překladatelky“, ale chtěla bych tu přiblížit, jak jsem při práci na tomto překladu postupovala.

V románu Pole je tento svět zpracovala Dola de Jongová své osobní zkušenosti běžence. Zmatky vykořeněné existence v emigraci – ve dvou jazycích a mezi dvěma kulturami – se však odrážejí i v okolnostech vzniku této knihy: poprvé vyšla v angličtině v roce 1945 (v newyorském nakladatelství Scribner’s), nizozemské vydání následovalo o rok později. Tento údaj se uvádí i v tiráži knihy, ale za výchozí text považuje amsterodamské nakladatelství Cossee nizozemskou verzi. Z toho by se dalo soudit, že de Jongová román původně napsala nizozemsky. Pro tuto verzi příběhu mluví i to, že v americkém vydání se výslovně uvádí překladatel do angličtiny: Alfred van Ameyden van Duym (pokud se mi podařilo zjistit, narodil se v Haagu roku 1892 a v roce 1952 s ním vyšel v časopise The New Yorker rozhovor jako s aranžérem výlohy nakladatelství Scribner’s; nicméně má na kontě ještě několik dalších překladů – převážně z nizozemštiny, ale také z francouzštiny).

Podle některých zdrojů (včetně redaktora, který knihu připravoval k obnovenému nizozemskému vydání v roce 2015 v nakladatelství Cossee) však de Jongová román napsala původně anglicky (na objednávku editora nakladatelství Scribner’s Maxwella Perkinse) a sama si ho pak přeložila do nizozemštiny. Je fakt, že dětskou knížku The Level Land, která vyšla v nakladatelství Scribner’s už v roce 1943, zřejmě skutečně napsala anglicky (jiné dva dětské, původně nizozemské tituly tam vyšly v překladu, bez uvedení překladatele – jeden v roce 1942, druhý v roce 1946). Proč v tom případě v americkém vydání románu And the Field is the World o dva roky později přesto figuruje jako překladatel krajan-zaměstnanec nakladatelství, se můžeme jen dohadovat: byla to jakási vzájemná výpomoc?

A je tu samozřejmě ještě třetí možnost: nástin románu (v nizozemštině) začala autorka psát ještě v Tangeru a později – na popud Perkinse a ve spolupráci s van Duymem – ho dopsala v angličtině. Nizozemské vydání by se v tom případě opíralo přinejmenším částečně o původní verzi, bez redakčních zásahů „editora géniů“ Perkinse. V poválečném Nizozemsku profese nakladatelského redaktora/editora zřejmě ještě příliš rozvinutá nebyla (je známo, že třeba W. F. Hermans v té době prostě odevzdal nakladateli van Oorschotovi rukopis a ten ho bez pročítání poslal rovnou sazeči). To by vysvětlovalo rozdíly mezi nizozemskou a americkou verzí románu de Jongové.

Jako překladatelku z nizozemštiny mě americký překlad v zásadě nezajímá – v překladatelských kruzích se nahlížení do jiných překladů někdy dokonce považuje za jistou formu plagiátu. Při práci na tomto překladu jsem však narazila na různé drobné nesrovnalosti: nejasnosti vznikající nesprávným členěním odstavců, repliku připsanou Hansovi ve scéně, kde jinak vůbec nevystupuje, ale také anglicismy: např. když si ztloustlý chlapeček Pierre (s. 111 originálu, 93 č. překladu) bubnuje na břicho, nepoužívá autorka slovo „buik“, ale „maag“ (žaludek). A o pár vět později znovu, když Pierre ukazuje na záhyb kůže na břiše. Vliv anglického slova „stomach“ je tu nesporný. Můj dotaz v nakladatelství Cossee, jak tyhle problémy řešit, vedl k tomu, že mi redaktor poslal v pdf verzi knižní vydání The Field (americké vydání románu z roku 1979).

Zběžné srovnání mě přesvědčilo, že bych nizozemskou a anglickou verzi měla projít podrobněji: nové nizozemské vydání z roku 2015 například obsahuje relativně dost tiskových chyb (především záměna písmen „b“ a „h“ – někdy velmi zrádná: až porovnáním s anglickým textem jsem například odhalila záměnu slov „heter“ a „beter“ – českou větu na s. 8: „Když únava dosáhla vrcholu, vedro se vystupňovalo“ jsem díky tomu mohla opravit na: „(...) trochu se jim ulevilo“ – „werd het heter/beter“). Další příklady toho, jak mě anglická verze překladatelsky zachránila, uvádím dále. V jiných případech bylo rozhodování složitější, protože jsem si musela klást otázku, která přísluší redaktorovi, ale překladatel se jí zpravidla nezabývá: který ze dvou textů je blíž autorčinu záměru? Podrobila se americkému způsobu práce s textem (vedoucímu mnohdy k dosti radikálním zásahům) z nutnosti, kdežto nizozemské vydání odpovídá přesně jejím představám? Z některých příznaků se však zdá, že nizozemské vydání bylo tak trochu „práce kvapná“: autorka (v té době se právě rozvedla a znovu vdala) se v nové vlasti zřejmě musela ohánět, aby se uživila, a tak některé pasáže působí jako poněkud odbyté. Z toho hlediska poskytuje americké vydání, do něhož byla jistě také osobně zapojená, dotaženější obraz autorčina záměru.

Na několika příkladech předvedu, na jaké rozdíly jsem při porovnání obou verzí narazila a také jak jsem s nimi naložila v české verzi. Uvádím nizozemskou verzi (N – En de akker is de wereld, Cossee 2015), pak svůj český překlad (Č – Pole je tento svět, Pistorius & Olšanská 2016), anglickou verzi (A – The Field, Scribner’s 1979) a vlastní, ryze orientační překlad do češtiny (aby rozdíly mezi N a A byly patrnější).

Na rozdíly narazíme hned v úvodu knihy:

N
’s Middags was het altijd zo warm, dat de kinderen in beweging moesten blijven om hun voeten niet te schroeien, met kleine dribbelpasjes, zo licht mogelijk.
Je kon je niet lichter maken dan je was, zei Loeba [...], maar je moest je licht voelen. Vlug in- en uitademen en je hoofd opgeheven houden. ‘Comme ça…’ Ze keek omhoog naar de hemel en slingerde een beetje door de zware waterblikken die haar naar beneden trokken.
De andere kinderen, Berthe, Maria en Hans, die achter haar aan kwamen, zeiden niets, ze droegen zwaardere blikken, ze waren veel ouder.

Č
Odpoledne bývá takové vedro, že děti musí zůstat v pohybu, aby si nepopálily chodidla, ťapat drobnými krůčky, co možná zlehka.
Člověk nemůže být lehčí, než je, vykládala Luba [...], ale musí si lehký připadat. Dýchat zrychleně a krátce, hlavu držet zpříma. „Comme ça...,“ předvedla. Dívala se vzhůru k obloze a trochu vrávorala, protože ji těžké plecháče s vodou táhly k zemi.
Ostatní děti, Bertha, Maria a Hans, šlapaly za ní a nic na to neřekly, nesly těžší plecháče, byly mnohem starší.

A
It was so hot in the forenoon that the children had to keep moving, taking little, light steps so they would not scorch their feet.
You could not make yourself lighter than you were, Luba said [to Berthe, who was laughing at her], but you had to feel light. Take quick, short breaths and keep your head up. Comme ça... She was swaying slightly on account of the heavy water tins which pulled her down, especially now that she turned her face to the sky.
The other children, Hans and Maria, who followed, said nothing as they carried even heavier tins and were so much older.

(Dopoledne bylo tak horko, že děti musely zůstat v pohybu, dělat lehké krůčky, aby si nespálily chodidla.
Člověk nemůže být lehčí, než je, říkala Luba [Berthě, která se na ni usmívala], ale musí se lehčí cítit. Rychle a krátce dýchat a hlavu držet vzhůru. Comme ça... Kvůli těžkým plecháčům s vodou, které ji táhly dolů, mírně vrávorala, zvlášť teď, když obracela tvář k obloze.
Ostatní děti, Hans s Marií, šly za nimi a neříkaly nic, protože nesly ještě těžší plecháče a byly o tolik starší.)

V tomto případě jsem se držela nizozemské verze (s doplněním slovesa „předvedla“, aby se naznačil význam francouzského spojení comme ça). Lakonický tón, volné řazení vět za sebe se v angličtině stírá doplněním příčinných a dalších vztahů – někdy to vede k větší zřetelnosti, ale tady jsem takové „přičísnutí“ nepovažovala za nutné. Rozdíl v časovém určení (odpoledne/dopoledne) by mohl svědčit o tom, že autorka možná měla na mysli prostě období kolem poledne, ale ani v jedné z verzí se to nepodařilo vyjádřit. Není na překladateli, aby řešení za autora a jeho redaktora domýšlel a dotahoval. O odlišení dětí (vyčlenění Berthy z kategorie „mnohem starších“) jsem uvažovala, ale dospěla k závěru, že kdyby to autorce bylo po chuti, převzala by to do nizozemské verze.

N s. 69
Eerst hoorde Hans de geluiden: dansmuziek, stemmen, het gerinkel van glazen en een hoge vrouwenlach. Daarna, toen zijn ogen gewend waren aan de stinkende tabaksrook en het lage licht, zag hij de rij aan de bar. Spanjaarden, ongeschoren en zonder boord, aandachtig naar elkaar toe gebogen; een Engelsman in een grijze trui, zo schaamteloos verloren in de drank als alleen een Engelsman buiten Engeland zich veroorlooft te zijn, naast hem de gezellin voor bed en bar, een geblondeerd hoofd boven een glas absint; enkele Hongaren in gesprek met grote woordenvloed, politieke debatten natuurlijk, en aan het eind van de toonbank drie leden van het damesorkest uit Hotel Victoria met een aangeschoten Arabier.

Č s. 59
Nejdřív k Hansovi dolehly zvuky: taneční hudba, hlasy, cinkot skleniček a vysoký ženský smích. Pak, když oči přivykly štiplavému tabákovému kouři a tlumenému osvětlení, uviděl bar obsypaný lidmi. Španělé, zarostlí a bez límečků, pozorně nachýlení k sobě; Angličan v šedém svetru tak bezostyšně ztracený v alkoholu, jak si Angličan dovolí jedině mimo rodnou zemi, vedle něj družka do postele i k baru, peroxidová kštice nad sklenicí absintu; několik Maďarů chrlících příval slov, samozřejmě ve víru politické debaty, a na konci pultu tři členky dámského orchestru z hotelu Victoria s podnapilým Arabem.

A s. 56
At first Hans heard the sounds – dance music, voices, the tinkling of glasses and women’s high laughter; then, when his eyes become accustomed to the stinging tobacco smoke and the dim light, he saw the row of people standing at the bar, Spaniards, collarless and unshaven, attentively bent towards each other; an Englishman in a grey sweater, shamelessly sunk in a drunken stupor such as an Englishman only indulges in outside his native land; next to him his companion for bar and bed, her peroxide blond head above a glass of absinthe; some Hungarians spouting torrents of words, political argument, of course; and at the end of the counter the three members of the ladies’ orchestra of the Hotel Victoria and a drunken Arab.

(Nejdřív Hans uslyšel zvuky – taneční hudbu, hlasy, cinkání skleniček a vysoký ženský smích; pak, když oči přivykly štiplavému kouři a tlumenému osvětlení, uviděl řadu lidí u baru, Španěly, bez límečků a neholené, jak se k sobě pozorně naklánějí; Angličana v šedém svetru bezostyšně utopeného v opileckém otupění, jak si Angličan dovolí jedině mimo rodnou zemi; vedle něj družku k baru a do postele s peroxidově blonďatou hlavou nad sklenicí absintu; několik Maďarů chrlících proudy slov, samozřejmě politická hádka; a na konci pultu tři členky dámského orchestru z hotelu Victoria a opilý Arab.)

Tento příklad naznačuje, že autorka možná přece jen překládala přinejmenším některé pasáže z angličtiny (a navíc nepozorně): „de stinkende tabaksrook“ znamená „smradlavý tabákový kouř“ (ale na čichový vjem si oči zvykat nemusejí, roli tu zřejmě hraje vnější podobnost slov „stinging/stinkende“), „het lage licht“ znamená doslova „nízké světlo“ (význam je v nizozemštině nejasný). V těchto dvou bodech mi anglická verze pomohla. Na druhé straně jsem zachovala z nizozemštiny členění na kratší celky (oproti sáhodlouhé větě v angličtině), protože kadence kratších, na kost osekaných vět podle mého názoru lépe dokresluje atmosféru příběhu v autorčiných intencích – život na dně s nejzákladnějšími existenčními starostmi a dřinou ve vedru, kdy na dlouhá souvětí mnohdy nestačí ani dech (nevím, co tu brání použití kratších vět v angličtině – k tomu by se musel vyjádřit anglista).

N s. 84
Nu was het ook koud, en ze had geen broek. Ze had erom gevraagd, maar Lies had haar uitgelachen. [...] ‘Dat is luxe, kind. Broeken hebben we niet meer. Wees blij dat je zo’n mooie jurk hebt gekregen van mevrouw Van Balekom.’
‘Ik wou maar dat ze me een broek en schoenen had gegeven,’ zei Maria. ‘En de jurk is veel te groot. Staat het gek, Lies?’
‘Kom hier, schaap, ik zal je helpen.’ Lies had met grote steken een zoom in de jurk geregen en Maria was naar de afgesproken plaats in het duin gegaan, warm van binnen vanwege Lies’ vriendelijkheid.

Č s. 72
Teď je taky chladno a ona nemá kalhotky. Řekla si o ně, ale Lies se jí vysmála. [...] „Holka, to je luxus. Kalhotky už nemáme. Buď ráda, žes od paní van Balekomový dostala takový pěkný šaty.“
„Kdyby mi radši dala kalhotky a boty,“ namítla Maria. „A ty šaty mi jsou moc velký. Nevypadám v nich divně, Lies?“
„Tak ukaž, Maruš, něco s tím provedeme.“ Lies velkými stehy šaty zabrala a Maria se vydala na smluvené místo v dunách s hřejivým pocitem z Liesiny mateřskosti.

A s. 69–70
Now it was cold too and she had no panties on. She had asked for them tonight, but Lies laughed at her. [“Why tonight, child? Are you going on a date?” And seeing Maria’s pained expression, she had said kindly than,] “ Panties are luxury. We don’t have panties any more. Be glad that Mrs. van Balekom gave you such a nice dress.”
“I wish she had given me panties and shoes,” said Maria. “And the dress is much too big. Does it look funny on me, Lies?”
“Come here, lamb, I will fix you up.” Lies had sewn a fold in the dress with long stitches and Maria had gone to her date feeling warm inside as this was the first time Lies had really done something for her, a thing mothers do.

(Teď je také chladno a ona nemá kalhotky. Dnes večer si o ně řekla, ale Lies se jí vysmála. [„Proč dneska večer, děvče? Jdeš na rande?“ A když viděla Mariin žalostný výraz, řekla přívětivě:] „Kalhotky jsou luxus. Kalhotky už nemáme. Buď ráda, že ti paní van Balekomová dala tak hezké šaty.“
„Kdyby mi radši dala kalhotky a boty,“ řekla Maria. „A ty šaty jsou moc velké. Nevypadám v nich divně, Lies?“
„Pojď sem, jehně, já tě upravím.“ Lies šaty velkými stehy zabrala a Maria se vydala na schůzku s hřejivým pocitem, protože to bylo poprvé, že pro ni Lies opravdu něco udělala, něco, co matky dělávají.)

Slovo „broek“ v nizozemštině znamená prostě kalhoty (spodní kalhotky jsou „onderbroek“ – není jasné, proč ho tu autorka nepoužívá). Až pod vlivem angličtiny jsem pasáž v tomto bodě opravila. Motiv mateřského jednání v nizozemštině zcela chybí – mluví se jen o Liesině „laskavosti/vlídnosti“ („vriendelijkheid“). Liesinu rozšířenou repliku s narážkou na rande jsem z angličtiny nepřevzala, ale „laskavost“ jsem v češtině pod vlivem angličtiny upřesnila na „mateřskost“.

N s. 112
Als hij haar ’s avonds in zijn armen hield, trilde ze als een veer die op springen stond, praatte opgewonden zonder zin of doel, tot hij haar begon te liefkozen en dan barstte ze onveranderlijk in snikken uit. Huilde klagend, als een kind, de handen voor de ogen, of als een vrouw met droge snikken, haar hoofd tegen zijn schouder.

Č s. 94
Když ji večer drží v náručí, chvěje se jako pružina, co každou chvíli praskne, vzrušeně brebentí – nemá to hlavu ani patu, dokud ji nezačne hladit, a z toho se pokaždé rozvzlyká. Plakala naříkavě jako dítě, zakrývala si oči rukama, nebo jako žena suchými vzlyky, s hlavou opřenou o jeho rameno.

A s. 94–95
When he held her in his arms in the evening she trembled like a spring that was about to unwind and talked excitedly without rhyme or reason until he started to caress her; and then she invariably burst into tears, cried fretfully like a child with her hands over her eyes, or like a woman with dry sobs, her head against his shoulder.

(Když ji večer držel v náručí, chvěla se jako pružina, která se každou chvíli uvolní, a mluvila vzrušeně, nemělo to hlavu ani patu, dokud ji nezačal hladit; a pak se pokaždé rozplakala, vzlykala usedavě jako dítě, s rukama přes oči, nebo jako žena suchými vzlyky, s hlavou opřenou o jeho rameno.)

Výraz „zonder zin of doel“ v nizozemštině není ustálená vazba, proto jsem původně přeložila doslova „beze smyslu nebo cíle“. Až anglická verze mě navedla na idiomatický význam, který tu autorka zřejmě měla na mysli. Opět narážíme na rozdílné členění textu – i tady jsem se držela kratších vět, charakteristických pro text v nizozemštině.

N s. 127
Ze zei het nog eens: ‘Bah.’ […] Verderop stonden een paar meisjes in een kringetje.

Č s. 106
A ještě jednou: „Fuj.“ […] O kousek dál stálo několik děvčat v kroužku.

A s. 110
[Two boys played with a hoop. One standing at the top of the street sent the hoop to the other. Shaking and bumping, the toy came running down. Imagine, if they would let her play with them! She, Luba! Throwing and catching. A swing with your arm, so that the hoop would sail high in the air, circling against the blue, and come down right in the center of the street. And you down there, your feet firmly planted, your body bent over and the hollow of your hands ready. Oh, to play with those boys!]

(Dva chlapci si hráli s obručí. Jeden stál nahoře v ulici a posílal obruč tomu druhému. Hračka se kutálela dolů s otřásáním a nadskakováním. Kdyby ji tak nechali hrát si s nimi! Ji, Lubu! Házet a chytat. Vymrštit paži, aby se obruč vznesla vysoko do vzduchu, rotovala proti modré obloze a snesla se dolů přímo doprostřed ulice. A ty čekáš dole, stojíš pevně na nohou, s nachýleným tělem a nastavenými dlaněmi. Kdyby si tak směla hrát s těmi kluky!)

Snad nejvýraznější příznak, že mezi nizozemskou a anglickou verzí je jiný vztah než mezi originálem a překladem: v angličtině je vložený celý odstavec navíc. Nakonec jsem se rozhodla, že se budu držet nizozemské verze, protože vyšla později než anglická, takže se dá předpokládat, že autorka v ní tuto pasáž vynechala úmyslně.

Znovuobjevování pozapomenutých autorů a titulů s sebou tedy někdy přináší nečekaná úskalí: odlišné zvyklosti a nároky na redakční péči o text i nemožnost konzultovat nejasnosti přímo s autorem kladou před překladatele problémy, jejichž řešení by příslušelo spíš redaktorovi, editorovi či literárnímu vědci. Udělala jsem všechno, co bylo v mých silách, aby český překlad i za daných podmínek vystihoval charakteristické rysy autorčina stylu a odpovídal co nejvíc jejímu záměru.