Děti kvatembru¹
se ve škole učí mnohem snáz
a později vídají duchy
a čarodějnické rejdy.

Patero let hledal jsem bílého koně
z Blengias², patero let.
Vzýval jsem ho, provokoval, dráždil,
proklínal i doprošoval,
vábil a lákal, číhal jsem na něj.
Nic! Čert aby to spral!

Rád bych ho jednou spatřil, bělouše z Blengias,
a potom ať je se mnou klidně ámen.

Vzpomínám si.

Nebyl právě vysoký ani zvlášť hezký. Na muže měl úzká ramena a hruď měl holou. Jednu nohu o něco kratší, a tak ho podle chůze poznávali už zdálky. (Sice pastýř, málokdy však kráčel rychle. Dost možná kvůli té noze, dost možná kvůli zvyku pořád znovu se zastavovat a zkoumat okolí dalekohledem.)
Ruce měl jemné. Na levé však, kromě palce, mu chyběly prsty. Hezké mi na něm přišlo vlastně jen jedno: oči. Ovšem trvalo to, než někomu pohlédl do očí, neboť raději než lidi měl němou tvář. Lidi nenáviděl, a obzvláště pak to, čemu se říká „lid“, to slepé, tupé stádo, jež sebou tak snadno nechá vláčet, jak se to hodí flanďákům a politikům.
Ne, myšlení není silnou stránkou lidí. Ora et labora a nemysli. Mít práci a nevyjít z tuposti a přežvykovat stejnou kaši pořád dokola, dokud se nezačnou dávit: takoví jsou lidé.
Nenávist, výsměch a škleb byly jeho zbraně proti tuposti. Nakonec ale musel jako raněné zvíře pláchnout do hor a pak zmizet, zmizet jako loňské sněhy. Neptejte se kam.

Víru neměl žádnou a důvěřoval jen svému psu. Když Albertina jednou řekla, že ho přijde navštívit, odvětil: „Uvěřím teprve, až tě uvidím.“ Bránila se: „Když říkám, že přijdu, tak přijdu!“ Jen se tiše a hořce pousmál a pak řekl (Albertině? Sobě? – Nevím.): „Neříká se, že ti, kdo žijí v Alpách, mají vlastní víru?“ A dodal ještě: „Víra činí blaženým a umírání ztuhlým.“ Už v sedmnácti přestal věřit v Boha katolíků, Boha hříchů a zpovědnic, který vždycky stranil flanďákům, protože ti přece říkají, co říká Bůh. Brzy přestal věřit v pravdy kazatelů a ve spravedlnost.
A ještě něco:
Nevěřil, že člověk je dobrý.
„Vím, že jsem špatný.“
To byla jedna z jeho zřídkavých vět. Z tónu těch čtyř slov mě mrazilo a jeho nádherné oči žhnuly v mých, když dodával:
„I ty víš, že jsi špatný.“
Tak jsem to věděl.
Duše ho často bolívala, prozradil mi to jeho hlas. Jeho slov bylo poskrovnu, sotvakdy celé věty. Nešlo pokaždé rozumět, co říká, co tím myslí. Všechno jsem zapsal tak, jak jsem to slyšel a viděl. Jeho slova mi pronikla do krve, aniž bych jim byl vždy rozuměl. Ale musí člověk vždycky všemu rozumět? Giacumbert znělo jeho jméno a stejné počáteční písmeno měly i názvy jeho pastvin.

Byl pyšný na svou dceru, kterou si pořídil s provdanou ženou. A ještě pyšnější byl na to, že měl dítě přesně s tou, s kterou je mít chtěl, že se přitom pranic nestaral o morálku a zákon a že si nikdo ničeho nevšimnul. Zaprvé tak měl svou Gaudi, zadruhé se tak postaral, aby jeho rod nevymřel, a nadto všem drbnám zacpal hubu. Proč mi to vykládal, to vím: Abych to zapsal, až bude pryč, a aby se to potom všichni přece jen dozvěděli.

Giacumbert je pryč, a pastviny, které začínaly stejným písmenem, jsou zničené.

Když jsem ho viděl naposledy, houkl:

„Ještě se uvidíme, nejpozději v pekle.

Krasavci jsou tam dole. Addio!“

Červená & bílá byly jeho nejmilejší barvy.

Přicházíš za mnou
a ptáš se, kdo že je Giacumbert.
Co už. Říkej Giacumbertovi prostě muž Gaglinery³.

Gaglinera je tam, kde kuřata mají pastýře.

Kdo je Giacumbert?
Kdo je Gaglinera?

Snad se to dozvíš tak, že to pocítíš, anebo ne, ve jménu Božím.
Až ale jednou půjdeš tím průsmykem, uzří tvé oko strohost té země a strohost slov, a snad pak pocítíš vágní duši onoho člověka z masa a kostí, kterému říkám Giacumbert.
Až to pocítíš, sám budeš Giacumbert nebo Albertina, a tvé nejmilejší barvy budou

červená & bílá.

Když půjdeš přes Diesrut a budeš mít oko pro tu věc, uvidíš v rovině na malém pahorku hromádku kamení, někdejší chatrč pastevce koní⁴.
Když budeš mít oko pro tu věc.
Tvé oko, tvá duše.

Giacumbert si posouvá klobouk.
Rovina Giacumberta nezajímá,
Piano della Grena.
Giacumbert spěchá vpřed.
Giacumbert se opírá o černou stezku, umanutě jako jeho zvířata, posouvá klobouk ještě víc z čela, vráží svou hůl do kamenů, mezi kameny, mezi drny.

Giacumbert se opírá.

Giacumbert naslouchá šepotu, vyprávění,
naslouchá do sebe schoulený,
Giacumbert naslouchá pastýři,
údolí, jeho šelestění.

Ten duch a toto údolí nikdy neumřou.

Kam vedou tvé stezky, Giacumberte? A cesty v tvé hlavě? A tvoje tvrdá lebka?

Jako tvůj mozek vinou se tvoje stezky, nenásledují jedna druhou na šňůrce jako tvé stádo.

Neměly by však jít myšlenky jedna za druhou, jako to stádo, jít, jít, pojít?

Proč natahuješ do vzduchu nos?

Nejsi barometr. Staří pro to měli cit.
Ty už nemáš cit pro počasí.

Jdi do své chýše, jdi spát a nechej počasí počasím!

Počasí se děje venku.

Kde je tábořiště na noc,
kde mají spočinout,
kde?

Vstaly, v řadách stojí na obzoru šedém od úsvitu. Natažené krky, hlavy, jako panáci na skále pokryté ledovcem.

Bílé šňůry stoupají vzhůru.
Jedna, dvě a najednou čtyři,
jedna rychlejší.
Tolik podlouhlých perel.

Takže to je Gaglinera.

Je šest hodin a Giacumbert už je celý propocený.
Dívá se a dívá, žasne a žasne
do časného dne.

Giacumbert je zachmuřený a jako ďas pádí přes hrboly a brázdy Gaglinery. Jednou zahlédneš Giacumberta, jednou jen jeho klobouk, jindy z Giacumberta nespatříš vůbec nic.
Už je cítit sníh.
Po sedlácích ani památky.
Giacumbert prchá, aby se zahřál.
Je cítit sníh.

Gaglinera bude bílá.
Kde máš své stádo, Giacumberte?
Kde tvé stádo dnes v noci spočine?

Tiše se sníh snáší na Gaglineru,
uhlazuje její tvář.

Giacumberte? Tys zadřímal?
Zdříml sis za stolem, Giacumberte?
A k čemu máš postel?
Postel v téhle katovně je ti krátká. Jsi na tom hůř než tvůj pes, který už dávno spí a jen tu a tam mrkne okem, aby se podíval, jestli už nezhasínáš.

Giacumbert za sebou táhne jednu starou.
Dneska se jde k jiné chatě.
„Ááá-ty-ty-ty-ty-tyt-áááááááááá!“
Nespěchá, ta stará, napravo od cesty si utrhne býlí, nalevo od cesty stéblo, tu natahuje krk po keříku a tam zas škubne z trsu trávy. Její méééé je táhlejší a zase kratší podle toho, jak ji které sousto dáví. Ohlíží se, Giacumbert, chmurně, skoro už v koncích se svou trpělivostí, hlava nehlava klopýtaje přes to malé kůzle, co se mu všetečně plete pod nohama, pro samou zvědavost hned vzadu, hned před ním.

Na břiše na zemi leží teď on, Giacumbert, pastýř svých koz⁵.

Jen trpělivost, do večera snad budeme tam,
kde chceme být. Áá-ty-tyt!

Kůzle mu olizuje ucho.

¹ Kvatembr, z lat. quattuor temporum, kvatembrové nebo též suché dny, v římskokatolické církvi čtyři postní dny v roce. Motto převzato z Rétorománské chrestomatie, patnáctisvazkové sbírky rétorománských textů, kterou vydával na počátku 20. století kulturní historik a politik Caspar Decurtins z Trunu. Obsahuje mj. také rozsáhlou sbírku přísloví a pověr.

² Alpské pastviny Blengias prý patřily před mnoha lety dvěma bratrům, kteří je obývali po celý rok, i v zimě. Po smrti matky chtěli oba uniknout samotě a pastviny prodat. Do Blengias přijel na koni cizinec a vyloudil pastviska z obou bratrů za pár bot. Podvodníka po smrti dostihl spravedlivý trest. Od té doby musí na svém bílém koni bez ustání cválat po pastvinách v Blengias, Ramose, Diesrutu a Greině, až běloušovi srší jiskry pod kopyty. Kdo ho spatří, zemře podle pověsti ještě týž rok.

³ Jméno Gagli(a)nera pochází z lat. gallina, slepice, přičemž zde mohou být myšleny orebice nebo bělokur.

⁴ Až do počátku 20. století se na vysokohorských pláních Greiny pásli koně.

⁵ Zejména na odlehlých pastvinách pro ovce a skot bylo a částečně stále je běžné, že pastýři kvůli mléku chovají i několik koz.