„Nejen dobrá báseň, ale také vyprávění nebo starý atlas dokáží podnítit snění o místech, která dosud neznáme. Mnohdy jsou naše představy mnohem bohatší než skutečnost, mnohdy právě ony dodávají skutečnosti neskonalé kouzlo.“ I to se můžeme dočíst v knize Básně a místa. Eseje o poezii. Sepsal ji autorský kolektiv složený ze studentů literární komparatistiky, filozofie a příbuzných oborů na Univerzitě Karlově. Koordinátorem byl básník, filozof, překladatel a vysokoškolský pedagog Josef Hrdlička (*1969). Publikaci tvoří šestapadesát esejů věnovaných konkrétním básnickým textům a autorům od starověku až po současnost, z Evropy, Asie i Ameriky. Texty původně vznikly pro cyklus Důvěrná sdělení na stanici Český rozhlas – Vltava a publikaci doprovází CD se záznamy vybraných pořadů.

Úvodní studie stručně shrnuje literární dějiny místa. Josef Hrdlička a Michal Špína v ní zmiňují, že za prvního geografa býval v antice považován Homér: Ílias nese název města, o něž se vede válka, a Odysseia, pojmenovaná po hlavním hrdinovi, popisuje cestu po dlouhé řadě míst. Z hlediska dějin idejí rekapitulují i souboj pojmů jako „prostor“ versus „místo“, přičemž to druhé podle amerického profesora Edwarda S. Caseyho, jehož citují, „málem nepřežilo diskuse závěru sedmnáctého století. Na konci osmnáctého století už zcela vymizelo z teoretických diskusí ve fyzice i filozofii.“ V současnosti pak registrují zvýšený zájem humanitních věd o místo, topografii a geografii, čehož důkazem je i vznik disciplín a pojetí s předponou „geo“: geofilozofie, geohumanistika, geopoetika, geokritika, geokulturologie. Tyto pojmy dokládají „především opuštění chápání prostoru jako abstraktního prostoru ve prospěch místa a konkrétních lokalizací“.

O mnoha městech i místech už vznikly obsáhlé publikace věnované pouze jejich literární tematizaci a kontextům. A vyšly i knihy seznamující naopak s různými lokalitami spjatými s tvorbou jediného umělce, jako jsou Padevětovy Cesty s Karlem Hynkem Máchou nebo publikace Puškinskije mesta (Puškinská místa), jež představuje podrobného průvodce po místech figurujících v biografii a tvorbě nejslavnějšího ruského básníka – od Petrohradu, Carského Sela a Moskvy až po Moldavsko, Kavkaz a Krym.

Recenzovaná publikace nemá podobné ambice, pouze výběrově a ne zcela systematicky zachycuje „různé lokality a typy míst v poezii“. Některé kapitoly se přitom spíše zaměřují na detailní interpretaci dané básně, jiné osvětlují i její širší kulturněhistorický kontext, jako kapitola Paměť ukrytá v horách, pojednávající i o šintoistickém pojetí hor. Některé vydařené stati přinášejí i jakési hutné minihistorie proměňující se mytické a básnické imaginace spjaté s konkrétním místem, například s řeckými Delfami nebo krymským Bachčisarajem. Jistá témata se přitom v knize průběžně vracejí, jako moře, smrt nebo Praha. Ta je v několika nesouvisejících sondách přiblížena prostřednictvím veršům Vítězslava Nezvala, Paula Celana či I. Bachmannové. Dalšími takto torzovitě zastoupenými městy jsou Heidelberg Friedricha Hölderlina, Berlín G. Heyma nebo Bruggy G. Rodenbacha.

V knize najdeme lokality, které stojí na počátku nějakého životního osudu, jako Askra ležící na úpatí posvátné hory Helikón, spojované s přítomností Múz, rodiště pěvce Hésioda, bez níž by se podle E. Luhanové možná vůbec nestal básníkem. Ale na straně druhé i místa, ve kterých jiný básník svoji životní pouť dokonal, jako je Ovidiova Tomida, pro Římany mytické místo, v němž ale tento poeta nepřestává marně snít o Římě. Daná místa (či přírodní živly) tak nejen podstatně ovlivňují tvorbu „svých“ autorů, ale někdy v jejich textech získávají samostatný charakter a personalizují se: ať už je to město jako postava, která radí či podněcuje k činu u Rodenbacha, nebo moře jako sběratel či milenka u Johna Ashberryho.

Jak se píše v úvodní studii, mnohé z citovaných textů zřetelně ukazují, že „imaginativní básnická geografie často překrývá geografii reálnou a proplétá se s ní“. Někdy i poněkud paradoxním způsobem: například když se pro vídeňské Židy stane jediným místem, kde se mohou v době nacismu volně a živě pohybovat, místní židovský hřbitov, o němž básní Franz Werfel. Nebo když je v Písni o Rolandovi nevlídný průsmyk, dějiště smrtelného zápasu, přeznačen a překryt obrazem ráje přichystaného pro mučedníky. Pěkným příkladem onoho prostupování jsou i některé texty spisovatele a literárního kritika Justina Quinna, kterému se do obrazu Prahy vlamují jeho dětské vize mořského pobřeží z rodného Irska. Takže když se zahledí na vltavské nábřeží, čeká, že uvidí Irské moře. S naším vnitrozemím se plně nesžil: polovina jeho paměti se stále vrací do Dublinského zálivu, „prodlévá tam a zamýšlí se nad jeho zvuky a barvami“. Připomeňme ještě, že přímořským městem se naše „matka měst“ stává i u zmíněné Ingeborg Bachmannové: „Když Čechy leží u moře, uvěřím ještě mořím. Jestliže mořím uvěřím, pak začnu doufat v zem.“ Praha je pro ni utopickým městem, odděleným od okolního světa, „ponořeným do studených barev vody a ledu“.

Kniha ovšem dokumentuje i to, jak konkrétní umělecká díla inspirovaná určitými lokalitami na ně zpětně zcela hmatatelně působí. Dobrým příkladem je Proustovo Hledání ztraceného času: „Vesnice Illiers, která pod jménem Combray vystupuje v úvodních pasážích románu, byla v roce 1971 na přání místních obyvatel dokonce přejmenována na Illiers-Combray. Ještě výraznějším příkladem je někdejší Carskoje Selo u Petrohradu, spjaté s mládím Alexandra Sergejeviče Puškina, které od roku 1937 (stého výročí básníkova úmrtí) až dodnes nese název Puškin. Poezie se tak stává součástí identity míst – a současně hybatelem cestovního ruchu.“ Editoři přitom nezastírají, že právě takováto literární turistika stála u zrodu nejednoho z textů knihy. Ta ale nyní může i čtenáře inspirovat k jejich vlastním turistickým výpravám do dosud neznámých prostředí a zemí. Současně jim ale třeba poodhalí další paměťové vrstvy (či netušené aspekty genia loci) i u těch míst, která pokládali za dávno známá, nudná a všední.