Svědectví o kreativitě i destrukci
Hlavní důraz je v knize kladen na politický a architektonický vývoj dané městské lokality. Jen některé kapitoly zahrnují i další dimenze, jako je spojení pohledu mytologického s tím přírodním. I tak ale nabízí kniha dostatek podnětů pro přemýšlení: o pomíjivosti všeho lidského i o velikosti důvtipu našich starověkých předků; o mohutnosti tvořivosti člověka, ale i o jeho stále živé potřebě ničit.
Jaká byla historie nejstarších a nejvýznamnějších měst, v nichž se rodila lidská civilizace? Jak se v nich odráželo přírodní prostředí, v němž vznikla, i mytologické představy jeho obyvatel? A jaký byl jejich každodenní život? I na tyto otázky odpovídá kniha Města, která utvářela starověký svět.
Třicet renomovaných archeologů a odborníků na starověké dějiny v ní vypráví příběhy čtyřiceti vybraných měst, od Blízkého východu – Egypta a Mezopotámie – až po Střední a Jižní Ameriku. Editorem bohatě ilustrovaného svazku je britský historik, spisovatel a dokumentarista John Julius Norwich (*1929), kterému již česky vyšlo Sedmdesát nejzajímavějších příběhů měst světa (Nakladatelství Slovart, Praha, 2010). Účelem knihy podle něj primárně není sledovat běh dějin. Místo toho si klade za cíl „putovat po zeměkouli a sledovat, jak bezpočet rozmanitých civilizací vzniklo a rozvíjelo se, pokoušelo se žít v pospolitosti a tvořilo tak svět starověku – stejně jako svět starověku utvářel ten náš“. Najdeme v ní sumerská centra Uruk a Ur, chetitskou Chattušu, asyrské Ninive či perskou Persepoli; Afriku zastupují kromě měst starého Egypta (Théby, Amarna) núbijské Meroe, etiopský Aksúm či římská Leptis Magna, Evropu Řím, Knóssos, Mykény, Pompeje či Trevír, Asii indická města jako Mohendžodaro a Pátaliputra a čínský Sien-jang. Ameriku reprezentují Teotihuacán a mayská města Tikal a Palenque, dlouho ukrytá v pralesech. A nemůže samozřejmě chybět ani Jeruzalém, jehož vývoj představuje, při srovnání s dalšími starověkými městy, výjimku z každého pravidla. Obyva¬telé těchto měst byli podle autorů v jistém smyslu průkopníky, protože „poprvé zakusili, jak svízelné může být soužití velkého počtu lidí na malém prostoru“. A současně právě oni postupně, po mnoho pokolení, nashromáždili vědomosti a zkušenosti, které dnes považujeme za samozřejmé.
Kniha stopuje, jak se v průběhu dějin měnila jména daných obcí (kupříkladu prvotní jméno Tróje znělo pravděpodobně Wiluša) a jak různé doby stále znovu reinterpretovaly význam téhož místa a jeho kultických objektů. Jestliže například Velký oltář v Pergamu představoval mytologickou reflexi historických válek Řeků s barbarskými nepřáteli a oslavu jejich vítězství, pak (křesťanský) autor Janova Zjevení tentýž oltář přeznačil na „trůn satanův“. Kniha rovněž ilustruje, jak v dobových polemikách mohla jednotlivá města sloužit jako zástupné či symbolické cíle: novozákonní odsuzování Babylonu jako „matky všeho smilstva“ patřilo ve skutečnosti Římu. Čtenář se z některých kapitol dozví, jak dané město reprezentovalo model vesmíru (palác – pozemský svět; chrámový okrsek – božský svět; posvátný okrsek – rozhraní obou sfér), ale také zcela přízemní podrobnosti každodenního života. Například že v Pompejích i jinde bývala součástí kuchyní toaleta.
Stranou není ponechán zánik měst, často způsobený vyschnutím vodních zdrojů či živelnou katastrofou, jako byl výbuch sopky. Mnohá pak zarostla vegetací či byla překryta vrstvami zeminy a povědomí o jejich existenci se vytratilo z lidské paměti. Jiná ale zůstávala živá alespoň ve formě příběhů, které se o nich vyprávěly. Přičemž v případě Tróje to byly právě homérské eposy, které přispěly k znovuobjevení jeho ruin. Autoři přitom podotýkají, že s postupujícími archeologickými výzkumy se Homérovy sloky jeví jako stále hodnověrnější: čím dál tím víc se – v našem chápání – vzdalují fikci a blíží se autentické historii.
Někdy se autoři snaží postihnout, v čem spočívala specifičnost světonázoru obyvatel daného města, a souběžně často také jejich „Achillova pata“. Kupříkladu o Mykénách se v publikaci tvrdí, že v tomto městě vzkvétala „unikátní soběstačná civilizace, která ztělesňovala poněkud sebedestruktivní paradox; neustále se hnala za něčím větším, za něčím, co je prozatím nedosažitelné. A tak vládci egejské kultury doby bronzové byli čím dál tím nenasytnější; když se rozhlíželi po obzoru, neviděli jen další opevněné město, ale také cíl lákající k vyplenění.“
Hlavní důraz je v knize někdy až jednostranně kladen, zvláště ve srovnání s předchozí Norwichovou prací, na politický a architektonický vývoj dané lokality. Jen některé kapitoly zahrnují i další dimenze. Asi nejkomplexněji je přitom pojata část věnovaná Athénám. Její autorka, historička, spisovatelka a televizní dokumentaristka Bettany Hughesová, hned v úvodu důmyslně spojuje pohled mytologický s tím přírodním: „Podle legendy se o ně svářili bohyně moudrosti Athéna a Poseidón, bůh moří. Toto město je chráněno horami, obklopeno územím bohatým na suroviny, které tato kultura používala – mramor, vápenec, jíl a stříbro – a od moře je to, co by kamenem dohodil. Athéňané vždy těžili z námořního obchodu, přičemž se nijak nemuseli obávat pirátů. Poseidón tedy ustoupil do ústraní a do popředí se dostala moudrá Athéna.“ Ono městské spojení lidí odlišných zájmů, životních stylů či původu a z něj plynoucí pestrou vřavu života na ulicích a náměstích, koncentraci vysokého i nízkého, umí zachytit přesvědčivě a plasticky: „Vládnoucí moc k sobě samozřejmě přitahovala inteligenci – učence ze západního pobřeží Malé Asie, řečníky ze Sicílie, filosofy z Thesálie a Makedonie. Jen si představme, jak rušné bylo toto velkoměsto! Athéňané pro to měli dokonce název, thorybos – vášnivé výměny názorů na ulicích, v síních rady, na shromážděních, v agoře a během oněch slavných sympózií, které se staly nesmrtelnými díky Platónovi, Aristofanovi a dalším, kde důvtip a víno tekly proudem, kde se zpívala poezie a vymýšlely způsoby, jak dosáhnout pokroku. A vizuální stránka si nic nezadala se slovesným bohatstvím města… Athény klasické doby byly skutečně městem milujícím okázalost a pestrobarevnost: sochy malované křiklavými barvami; lesknoucí se sady nádobí pro pořádání večeří; polodrahokamy blyštící se, kde měly podobizny bohů a polobohů, vystavené ve svatyních, oči, a na rozích ulic se o dveře ‚veselých domů‘ opíraly prostitutky oděné v barvě šafránu. Zatímco si někteří Athéňané užívali v mnoha (a různých) nevěstincích, o jiných, jako například o Perikleovi, bylo známo, že žijí poměrně asketicky.“ Athény tedy Hughesová všestranně a mnohočetně zobrazuje jako mikrokosmos, soustřeďující v sobě hlavní aspekty světa. A správně přitom čtenáři radí: „Nejlépe učiníme, pokud si starověké Athény představíme jako město plné potu a špíny, ale také vůně fialek; pokud si uvědomíme, jak strastiplná byla cesta k demokratickému zřízení, a že vytvořit díla světového umění není jen tak. Nebyla to utopie. Athény byly městem potěšení i utrpení, smyslnosti i duchaplné filosofie, zažily vzestupy i pády. Tím vším nám Athény zlatého věku připomínají, co to znamená být člověkem.“
Celkově kniha nabízí dostatek podnětů pro přemýšlení: o pomíjivosti všeho lidského i o velikosti důvtipu našich předků; o mohutnosti tvořivosti člověka, ale i o jeho potřebě – či stálému sklonu – ničit a o lhostejnosti k starobylým hodnotám, které vytvořily jiné národy. Některá města zařazená do knihy, zvláště Babylon a Palmýra, byla poslední dobou bohužel svědky a oběťmi především toho druhého, protože byla závažně poničena vinou válečných konfliktů a náboženského extremismu. A to bohužel nejen ze strany ISIS, ale i vojáků členských států NATO…
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.