Nová básnická sbírka vysokoškolského pedagoga Josefa Hrdličky, nazvaná Předkové kostí a nominovaná na cenu Magnesia Litera, obsahuje verše z období mezi lety 2014 až 2021. Již samo toto vymezení jako by bylo něčím směrodatné pro ladění celé sbírky: Hrdlička se totiž vztahuje k temporalitě ve všech myslitelných formách a variuje témata spojená s časovou omezeností lidského života, jeho cykličností a smrtí jako největším prokletím i darem zároveň. V první básni tak čteme: „připomnění že s každým / koho jsem znal / jednou promluvím naposledy pozůstalý // jako / nevhodná mezera / mezi slovy“. Autor se ve své poezii hlásí k faktu, že ke konečnému tichu a porozumění dojdeme až na konci všech cest.

Mezi pomíjivostí a věčností
Hrdličkova sbírka se v mnohém odlišuje od trendů současné poezie. Nezaměřuje se na ekologická či genderová témata, ale svou silně osobitou poetikou, žánrovou a formální různorodostí, schopností chytře a umně reagovat na témata přehlížená, či dokonce potlačovaná se však krátce po svém vydání zařazuje do dlouhé linie reflexivně meditativní tradice poezie, v níž si nezadá s kanonickými existenciálními sbírkami Halase, Holana či Zahradníčka. Hlavní motivy se v trsech objevují v jednotlivých básních napříč útlou knížečkou, jejíž hlavní hlas rezonuje kontrastem mezi pomíjivostí a věčností. Všichni jsme pouze dědici kostí, předky kostí, současníky kostí.

Čas udává v Hrdličkově poezii rytmus a tempo nejen lidským životům, ale i přírodním a obecně kulturním archetypálním procesům. „Co jest tedy čas? – Když se mě ptáš, / chystám svůj vlastní konec a motám se v něm, / když se však narovnám, a vidím to jasně, / nejsem to již já a nemluvím tvou řečí“, čteme v básni pojmenované Čas. A pokračujeme: „Umím s časem splynout / a umím sáhnout do hloubky / a slovem urychlit čas věcí, / až smrtí rozletí se na prach.“ (s. 26) Lyrický mluvčí zde vystupuje jako majitel času, ten, jenž se zároveň stává řečí, mluví a váží čas.

„Vzpomínky hovoří / postel, polštář / mozek, hoří.“
Hrdlička si jako zkušený komparatista vybírá množství motivů ze světové literatury. Jeho básně se prostřednictvím aluzí a intertextuálních odkazů včleňují do souborného textu textů, jemuž jsme si navykli říkat literatura.

Do druhé básně sbírky například autor explicitně zvoleným názvem Zlatý kolovrat vplétá zřetelně laděné odkazy na Erbenovu baladu, která hovoří mimo jiné o obživnutí a spojení oddělení částí těla po polití živou vodou. Hrdlička pracuje s tímto motivem novátorsky tím, že doslova skládá ze slov báseň o uspořádanosti z nepravděpodobných předků konkrétního jednotlivce, podobně jako se s různých částí skládá lidské tělo. V textu se věci představují jako svědci skutků, života a uběhnuvšího času, přemostění generací: „vcházím do dveří / vzpomínky hovoří / postel, polštář / mozek, hoří“. (s. 12)

Důležitým motivem se pro Hrdličku stalo jakési fyzické a mytologické propisování znaků do různých vrstev skutečnosti. V básni HLAVA a RUCE najdeme verše „syn vážně kreslí člověka / jeden prst za druhým – to má / v ruce hvězdu? – jo, / a tady jeskyni, dodává / jak zajede dřívko hlouběji“. (s. 23) Písmo zde přebírá roli přechodu, je jako vstupenka na cestě životem do hlubších vrstev a zároveň propustka do života po životě. V těchto verších se rovněž odráží básníkova silná imaginace, jež poukazuje na proměnlivost skutečnosti. V jednu chvíli ruka vystupuje jako hvězda, následně jako skoro až platónská jeskyně.

V básni Souhvězdí blíženců čteme verše „Jeden jde a do všeho klackem seká / druhý mlčky / očima snímá husté obrazy / skutečnost proudí jako řeka / co řekneš matně zrcadlí“. (s. 33) Jenom tím, že pojmenováváme, vztahujeme se ke světu a jeho realitě. Poezie zde získává rozměr životodárného směřování jednotlivce ke smíření.

Hrdličkova básnická sbírka Předkové kostí se vyznačuje mnoha tematickými i motivickými prvky, které jsou stabilní a společné pro všechny živé bytosti. Leitmotiv přítomnosti času a dar-nedar smrti jsou v básních reflektovány z mnoha úhlů pohledu, poctivě a s důrazem na hloubku, která funguje na hranici lidského vnímání tak vzácně. Rozvětvenou, významově pestrou a čtenářsky i teoreticky podloženou poezii je třeba ocenit, jelikož takto procesuálně vyrovnávající se a ne ad hoc vyrovnané umění bývá k vidění málokdy.